Aleš Zbořil: vždycky mě překvapí, když AZ-kvíz znají úplně mladí lidé
„Když jsme dělali AZ-kvíz na brněnském festivalu Serial Killer, za rohem bylo Na lovu. Tak jsem se šel podívat. Ondra Sokol mě viděl v publiku a padl na kolena,“ vypráví s humorem sobě vlastním Aleš Zbořil při naší procházce Brnem.
Scházíme se před budovou Střediska volného času v Lužánkách. Proč právě tady?
Za mého dětství byl na budově místo nápisu Lužánky nápis Dům pionýrů a mládeže a sídlil tu soubor Pirko. Pirko je akronym, původně znamenal Pionýrský rozhlasový kolektiv. Vznikl před 76 lety k potřebám tehdy ještě mladého československého rozhlasu, který hledal dětské herce. Podstatnou část života Pirka vedla soubor paní Jindra Delongová, vychovala tady desítky a stovky lidí, kteří se ve svém pozdějším profesním životě věnovali umění a kultuře, zkrátka kreativním profesím – patří k nim Pavel Kříž, Jirka Dvořák, Radek Balaš, Zuzka Slavíková, Radim Fiala, Martin Sláma a spousta dalších.
Takže do Pirka jste chodil?
Oba rodiče pracovali v kultuře. Táta dělal v PKO, předchůdci dnešního TICu, měl na starosti hudebně-zábavní pořady, koncerty tehdejších hvězd, jako byli Karel Gott, Waldemar Matuška, Hana Zagorová a tak dále. Máma se starala o amatérské divadlo, znala se s paní Delongovou a už jako prvňáčka mě do Pirka přivedla. Pak jsem tady strávil nějakých osm let, než jsem šel na gympl.
Paní Delongová pro vás byla důležitou figurou?
Založila to, čemu se dnes říká dramatická výchova, která se díky ní a její dceři Sylvě Mackové vyučuje i na JAMU. Převedla Komenského „školu hrou“ do moderní podoby. Cílem našeho každotýdenního setkávání v Pirku nebylo nacvičit nějaké představení, ale spíš rozvíjet fantazii dětí. Když z toho nějaké představení vzniklo, šlo o vedlejší produkt a trvalo to hodně dlouho. Pamatuju si, že Andersenovy pohádky jsme dělali třeba tři roky – bez toho, abychom věděli, že s nimi někdy budeme vystupovat. Shodou okolností sháněli v 80. letech v dánském Odense, rodišti Hanse Christiana Andersena, soubory, které hrají jeho díla. Tak jsme tam s pohádkami jeli.
Předurčilo vás Pirko k veřejnému vystupování?
Co se paní Delongové rozhodně povedlo, bylo vybudovat v dětech naprosto svobodnou a bezbřehou představivost. Která dětem z Pirka zůstala i do dospělosti a propsala se do toho, čím se živí nebo tráví volný čas. Tady byly tedy položeny základy toho, proč dělám to, co dělám.
Další důležitou „štací“ pro vás bylo dnešní Městské divadlo, v 80. letech Divadlo bratří Mrštíků. Ne však coby pro herce, pracoval jste tu jako kulisák. Jak k tomu došlo?
Všichni mě zrazovali od toho být hercem… a já popravdě neměl ani takovou touhu stát se jím, jaká by byla potřeba. Moje maminka měla vystudovanou divadelní vědu, takže když jsem po maturitě nevěděl, kam jít dál, rozhodl jsem si ji taky zkusit. Divadelních vědců nebylo potřeba tolik (a dodneška není), takže obor otevírali ob rok. Na mě zrovna vyšel ten hluchý ročník. Vymýšlel jsem náhradní variantu jít na rok studovat něco jiného na fildu a pak přestoupit. Leč dostalo se mi zprávy, že kvůli kádrovému profilu mého tatínka jsem nebyl přijat.
Rozumím, takže jste potřeboval někam do práce.
Ano, a nechtěl jsem se divadla vzdát. Dodneška mám schovaný zelený papír, který byl mou první pracovní smlouvou. Moje pozice je v ní uvedena jako „dělník/stavěč“, čtvrtá platová třída, 1 240 korun. Na jedné straně podepsán ředitel divadla, zasloužilý umělec doc. Milan Pásek, na druhé straně já. Byla to sezona 86/87. Šlo o dobu, kdy tu už po léta vládlo trio Pásek, Rímský, Nebeský, což byli pánové, kteří na konci 50. let divadlo zakládali. V sezoně 86/87, kdy jsem tu kulisačil, už byli trochu na konci svých tvůrčích sil, a zvolna je střídal tehdy začínající Stanislav Moša. Vedle kusů poplatných době, jako bylo drama Sarkofág o výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu, tu tedy vznikaly i Mošovy režie, např. Pravda o zkáze Sodomy.
A vy jste to pozoroval jako kulisák. Tedy, pardon, jako dělník/stavěč.
Léta jsem se tomu smál. Té formulaci dělník/stavěč. Říkal jsem si, že alespoň svým budoucím dětem zajistím dělnický původ. Především pro mě ale bylo důležité, že jsem načichnul divadelním prostředím, chodil jsem se dívat na zkoušky, trochu jsem zjistil, o čem divadlo je.
Mám na herectví řidičák, ale nikdy jsem nejezdil.
A pak jste složil přijímačky na JAMU, kde jste vystudoval herectví. Za herce se ale nepovažujete?
Dalo by se předpokládat, že když na to mám papír, měl bych být herec. Tak to ale není. Když se mě na to někdo ptá, vždycky říkám, že mám na herectví řidičák, ale nikdy jsem nejezdil. A už bych si to ani netroufnul. Se svými kolegy a spolužáky se ale často potkávám třeba v dabingu nebo při jiných příležitostech.
Měl jste na JAMU nějaké významné vzory, někoho, kdo vás formoval?
Určitě to byl náš ročníkový vedoucí Jiří Tomek, tehdejší hvězda Městského divadla, a Jaroslav Dufek, tehdejší hvězda Státního (později Národního) divadla. Na ty rozhodně vzpomínám. Tehdy na JAMU existovalo něco, čemu se říkalo Katedra syntetických žánrů, tím se brněnská JAMU trochu odlišovala od pražské DAMU – kromě činoherců se tu trochu koketovalo i s muzikálem. Jakkoli byl muzikál u nás tenkrát trochu něčím jiným, než jak se vnímá dnes ve světovém pojetí. Takže se hledělo i na to, abychom zpívali, uměli se pohybovat, případně na něco hrát.
Takže jste při studiu přičichnul i k muzikálu?
Tenkrát na JAMU působil Richard Mihula, režisér, který u nás už za totáče začal dělat americké muzikály. Pamatuju si na muzikál Žena roku, který byl o vztazích, a tím pádem dostatečně politicky neutrální, aby jej mohl inscenovat i v socialistickém Československu. Bylo kouzelné, když jsme třeba na JAMU zkoušeli Josefa a jeho úžasný pestrobarevný plášť, což je muzikál, který úzce souvisí s Jesus Christ Superstar, jde o biblické téma. Nesměla být řeč o tom, že je to o Bibli, takže jej kdosi přepsal tak, že šlo o krejčího, jenž měl úžasně barevný plášť, díky kterému se mu zdály nějaké sny.
Zůstala ve vás ze studií vzpomínka na nějakou výraznou roli?
Na moje absolventské představení, které jsem dělal s režisérem Radkem Balašem. Zvolil si Eugèna Ionesca, osobnost, která u nás byla do té doby poměrně tabu, a jeho absurdní drama Improvizace Almy neboli Pastýřův chameleon. Byla to nádherná inscenace a perfektně jsme se v ní „vyblbli“. Hráli jsme ji i v Bratislavě na festivalu divadelních škol. A spolu s Mirkem Etzlerem, který v představení účinkoval se mnou, jsme se tam seznámili s lidmi z pařížské École Florent. Majitel školy, pan Florent, nás tehdy, v roce 1991, pozval na stáž.
Jeli jste?
Já ano. Mirek ne, protože ten už tady dostal angažmá ve Státním divadle v Brně. Pár měsíců jsem tam strávil, než jsem zjistil, že moje francouzština rozhodně není na takové úrovni, abych v ní mohl hrát divadlo. Před Vánoci jsem se pokorně vrátil a hledal jsem si práci.
V divadle?
Byla půlka sezony, v žádném divadle už o mě nikdo nestál. Ale zaznamenal jsem zprávu, že začalo vysílat první soukromé rádio na jižní Moravě, Rádio Brno 95.7. Tak jsem se tam šel přihlásit na konkurz... a po Novém roce už jsem vysílal. Strávil jsem tam něco přes rok, byla to dost pionýrská doba. Nikdo tenkrát nevěděl, jak dělat soukromé rádio. Jediné, co jsme věděli, bylo, že se chceme odlišovat od starého Československého rozhlasu. Inspiraci jsme hodně hledali na Západě.
Rádio 95.7 ale nevydrželo.
Ano, rozpadlo se a na jeho troskách později vzniklo rádio Petrov. Lidé tenkrát žádali o licence na další projekty, tehdejší majitel Bobycentra Luboš Hrstka připravoval Rádio Bobby, dokonce měl nachystané studio v ochozech stadionu Za Lužánkami. Licenci ale nakonec dostala trojice Bolek Polívka, Jirka Vanýsek a Michal Plachý. Jediný činný od počátku dodnes je právě Michal Plachý, který založil Rádio Krokodýl. Tam jsem působil od roku ‘94 do roku ‘98.
Právě ostatně přicházíme na třídu Kpt. Jaroše, kam chodíte dabovat.
Ano, celý loňský rok tu připravovali přímo před budovou, kde máme dabingové studio, nové posezení pod stromy. Moc jsem tomu nevěřil, říkal jsem si, že u takhle rušné ulice to nemůže být dobré. Ale funguje to úžasně. Naproti do kavárny si chodím pro kávu a kdykoli tudy z dabingu nebo do dabingu procházím (a přeje počasí), je tu plno lidí.
Dost se obáváme toho, co během pár let dokáže umělá inteligence.
Je dabing ještě dnes perspektivní odvětví?
Dost se obáváme toho, co během pár let dokáže umělá inteligence. Dnes už pro ni není problém namlouvat třeba dokumenty. Pořád ještě neumí udělat dramatický výraz, ale v momentě, kdy vyjde tento rozhovor, už to může být jinak. Že dabing jako takový existovat bude, o tom nepochybuju. Protože pořád tu bude ta nejmladší generace, která než se naučí nějaký světový jazyk, bude chtít pohádky a animované filmy sledovat ve své mateřštině. Pořád tu bude generace lidí, kteří už mají potíže se zrakem, nepřečtou titulky nebo to pro ně není pohodlné. I když se soukromé televize pokoušely dělat experimenty s duálním vysíláním, vždycky u diváků zatím vyhrál dabing.
Jak začalo vaše angažmá v České televizi? Naskočil jste rovnou coby moderátor soutěžních pořadů?
ČT nedávno dělala digitalizaci, technik Honza Valášek mi poslal DVD z roku 1975 s mým prvním účinkováním v televizi. Byl jsem tam s Pirkem v dětském pořadu Augustine, přines klíč, objevil jsem se asi na dvě vteřiny. Potom jsme v roce 1992 nebo 1993 dělali pořad Telekvíz.
Ten si, promiňte, nevybavuju.
Vzniknul tak, že televize potřebovala v celostátním vysílání překlenout pět minut v programu. Muselo to být levné, tím pádem naživo, aby se to nepředtáčelo a nemuselo stříhat. Úplnou novinkou tehdy byly mobilní telefony, takové ty cihly od Nokie, co má třeba Bolek v Dědictví aneb kurvahošigutntag. A tehdejší dramaturg si vymyslel, že uděláme krátkou soutěž. Seděl jsem jako moderátor na takovém velkém červeném kašírovaném sluchátku, měl jsem tam položenou tu Nokii a lidé mi volali a odpovídali na otázky.
Byl velký zájem?
Bylo to celkem průlomové, do té doby se na pevných linkách muselo vytáčet předčíslí, takže tohle byla první soutěž, kde měli lidé z celé republiky stejnou šanci dovolat se. Ovšem vydržela jen asi pět pokračování, protože v moment, kdy na síť zavolalo více než deset lidí, spadla. Stávalo se tedy, že jsem tam jen seděl a pět minut jsem musel něco vykládat. Velmi brzy zjistili, že pořad nefunguje, tak to zrušili. Pak jsem v roce ‘95 začal pravidelně dělat soutěžní pořad Ypsilon. A z něho se narodil AZ-kvíz.
Jak se mění za dobu trvání AZ-kvízu soutěžící? Přibylo trolů, kteří si tam jdou udělat legraci?
Stává se to. Jeden čas jsme tak trochu trpěli tím, že nás považovali za lowcostovou show pro důchodce z Brna. Většina soutěžících byli sečtělí, zkušení lidé a pár sezon trvalo, než nás objevila mladší generace. Takovým průkopníkem byl Láďa Zibura, který si tam přišel udělat reklamu na svoji knížku. A velice se mu to podařilo! Věci z AZ-kvízu se začaly citovat na sítích. A postupně, jak pořad pokračoval a nerušil se, se stal součástí popkultury České republiky. Teď už asi pět let vyjíždíme i do terénu a děláme AZ-kvíz na cestách, jsme na různých akcích a festivalech, tam k nám chodí všechny generace. Vždycky mě překvapí, že za námi přijdou i úplně mladí lidé s tím, že AZ-kvíz znají a mají rádi.
Jak na vás reagují?
Občas chtějí podpis pro babičku. A povídají, jak se na nás jako malí s prarodiči dívali. V tu chvíli končila výchova a začínal AZ-kvíz!
Hodně to určitě dělají také krátká videa z AZ-kvízu na sociálních sítích.
Ano, to taky. Přece jen, když jsme začínali, nebyla ani moc možnost zpětné vazby. Pamatuju si, že jsem si tenkrát v reakci na pořad Volejte řediteli Vladimíra Železného vymyslel, aby mi diváci psali dopisy – pracovně jsem si to nazval Volejte komu chcete, ale pište Alešovi. Diváky to zaujalo a opravdu mi začali psát. Poštou mi přišly třeba chemlonové papuče nebo sypaný čaj v obálce, protože jedna divačka si v televizi všimla, že zním nachlazeně. Tenkrát to zachytili na recepci v České televizi a měli strach, že jsou v tom drogy.
Jít si zahrát pub kvíz? To je asi jako kdybyste řekli zedníkovi v pátek večer, pojď si ohodit zeď!
Jste vy sám soutěživý typ? Koukáte na tyto pořady rád v televizi a hádáte spolu se soutěžícími?
Na všechno se podívám, ale spíš z kolegiálního hlediska. Jak to dělá Aleš Háma, jak to dělá Ondra Sokol, Libor Bouček. Že bych s nimi ale až tak hádal, to ne. Když mě někdo osloví, abych si přišel zahrát třeba pub kvíz, říkám: To je asi jako kdybyste řekli zedníkovi v pátek večer, pojď si ohodit zeď!
Zaujal mě projekt HandMedia, kterým se také zabýváte. O co jde?
Autorem toho projektu je Jarek Kučera, také televizák a člověk, který skvěle zvládá kameru, zvuk, střih. Jeho cílem bylo vytvořit videoprůvodce po veřejných budovách pro lidi se sníženou mobilitou. Když potřebují do nemocnice, na úřad, na soud, do divadla, jsou jejich cesty komplikovanější než cesty nás ostatních. Troufám si říct, že máme tímto způsobem zmapované skoro všechny veřejné budovy v Brně. Jaký zvolit vchod, do kterého patra se dostanete s vozíkem, praktické věci.
Bude projekt pokračovat?
Už jsme vyrobili průvodce asi pro šedesát míst, teď se začínáme rozšiřovat mimo město, dál do kraje. V praxi to vypadá tak, že párkrát do roka uděláme úvod přímo u budovy, vozíčkáři si to pak sami natočí, nastříhají a já namluvím komentář. Dělám to velice rád.
Aleš Zbořil
Vystudoval činoherní herectví na brněnské JAMU, působil jako moderátor v rozhlase, od roku 1997 provází soutěžním pořadem AZ-kvíz na České televizi. Věnuje se také dabingu a dabingové režii.