Brněnské divadlo, které zmizelo. A místo něj vyrostl „KOKOS“
První česká scéna v Brně
Ještě v 19. století nebylo vůbec samozřejmé slyšet v Brně češtinu z divadelních prken. Ne že by Česky hrající divadelníci ve městě neexistovali, chybělo jim ale vlastní kamenné divadlo. Právě to změnilo České prozatímní národní divadlo na Veveří, které vzniklo přestavbou hostince U Marovských s tančírnou Orfeum – návrh měl na starosti architekt Eduard Svoboda.
Slavnostní otevření proběhlo 6. prosince 1884 s představením Kolárovy hry Magelona – a Brno získalo svou první stálou scénu pro české publikum. Nebyla to žádná okázalá budova. Spíš improvizace s velkými ambicemi. Ale právě tady se hrály české hry, opery a vznikaly momenty, které by dnes vydaly na učebnice. Třeba premiéra Janáčkovy Její pastorkyně v roce 1904. A taky tu začínal jeden z nejvýznamnějších mužů brněnské kultury – Jiří Mahen.
Divadlo, které rostlo s ambicemi
Budova se postupně upravovala a rozšiřovala – přibyly galerie, balkon, modernizovalo se zázemí. Přesto to byl pořád „prozatímní“ dům. Všichni počítali s tím, že jednou přijde velké, důstojné české divadlo. Jenže to „prozatím“ trvalo desítky let a očekávaná budova přišla až s výstavbou nového Janáčkova divadla v první polovině 60. let. Mezitím se na Veveří odehrával život plný premiér, emocí i velkých osobností.
Nezapomenutelná Jenůfa
Operní sopranistka Božena Snopková patřila i přes své mládí k oporám českého národního divadla v Brně už ve válečných letech 1914–1918. Narodila se v Praze 6. března 1890. Herecké řemeslo nejprve ochutnala ve sboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Obohacena prvními zkušenostmi se sólovými operními rolemi přišla v létě 1914 do Brna. Vynikala přirozeností svého hereckého projevu, velkým hlasovým rozsahem i osobním půvabem.
Díky své všestrannosti ji obsazovali do Smetanových oper, zpívala i v Čajkovského kusech nebo v Dvořákově Rusalce.
Mimořádný úspěch měla na podzim 1916 jako Jenůfa v Její pastorkyni; v průběhu roku 1918 hostovala v Kovařovicově nastudování opery v pražském Národním divadle. Když po převratu získalo brněnské Národní divadlo do užívání budovu německého městského divadla, prvním představením byla právě Janáčkova Její pastorkyňa se Snopkovou v hlavní roli. V dvacátých letech mezi její významné role patřily Zlatohřbítek v premiéře Lišky Bystroušky, titulní postavy v Bizetově Carmen, v Pucciniho Tosce a Madam Butterfly. S pravidelným angažmá v brněnské opeře skončila nečekaně již ve čtyřiceti letech, poté vystupovala již jen pohostinsky. Zemřela v Brně 12. ledna 1974.
Konec, který přišel z nebe
Osud divadla byl tragický, na konci druhé světové války ho (stejně jako mnoho dalších brněnských domů) zasáhly bomby. Po jednom z náletů v listopadu 1944 začalo hořet skladiště dekorací, následovaly výbuchy a rabování. Budova už se z toho nikdy nevzpamatovala. Po válce chátrala – a v roce 1952 šla definitivně k zemi. Divadelní život se přesunul jinam, především do Mahenova divadla na Malinovského náměstí.
Bílý dům místo opony
Na místě, kde se kdysi tleskalo hercům, vyrostlo o pár dekád později něco úplně jiného. V 70. letech tu vznikla administrativní budova pro potřeby stranických funkcionárů – dnešní Bílý dům. Netrvalo dlouho a začalo se jí z recese přezdívat KOKOS. Zkratku pro „KOMunistický KOStel“ podporuje i bílá barva objektu. Stavba podle plánů architektů Miroslava Spurného a Františka Jakubce, vystavěná v letech 1974–1976, se kvůli svému účelu musela od počátku vypořádávat s negativním hodnocením veřejnosti, což však nic nemění na její architektonické hodnotě. Dnes už má budova jiný život – funguje jako poliklinika i zázemí pro kavárnu… a divadlo. V sále Břetislava Bakaly hraje v současnosti Divadlo Bolka Polívky.
Jak se Gottwald stal mimem
Bizarní proměna se odehrála také přímo před budovou. Tam, kde dnes stojí plastika Mim od Jiřího Marka, kdysi pyšně postával Klement Gottwald. Tedy, ne komunistický politik samotný, nýbrž jeho socha od Františka Navrátila. Od roku 1983 odtud „dohlížel“ na okolí, než byl po revoluci v roce 1990 odvezen do depozitáře Muzea města Brna. Z pohlavára se stal mim, který do míst přinesl připomínku bývalého divadla.
Co zůstalo?
Jinak už dnes po Českém prozatímním národním divadle nezbylo skoro nic – jen pamětní připomínka instalovaná v roce 1984, sto let od jeho vzniku. A hlavně příběh samotný. Příběh o tom, jak jedno „prozatímní“ divadlo pomohlo definovat českou kulturu v Brně… a jak budovy mizí, nahrazují je nové stavby, ale paměť místa nevymizí úplně.