Dětská práce, hnůj a 14 hodin u stroje: Poznejte odvrácenou stranu Moravského Manchestru
O této stránce průmyslové metropole se příliš nemluví, přesto se dotýkala velkého počtu obyvatel. Zároveň si ale nesmíme ani představovat, že dělníci ve fabrikách tvořili jednolitou skupinu se stejnou životní úrovní. Chudobu a strádání nezažívali všichni. I mezi továrními dělníky existovala hierarchie, která se odvíjela od toho, zda se jednalo o pracovníky kvalifikované, či nekvalifikované a v jakém průmyslovém odvětví pracovali. V Brně byli na jejím vrcholu dělníci v tiskařství a strojírenství, kteří se těšili nejen důstojným mzdám, ale také jisté společenské vážnosti.
Pachtění pro kousek chleba
Naopak na chvostu žebříčku byli pracovníci v textilních továrnách, kteří vykonávali monotónní a únavnou obsluhu strojů nevyžadující zvláštní schopnosti. Toho také ti nejbezskrupolóznější kapitalisté využívali: stlačovali mzdy co nejvíc, jelikož věděli, že takový dělník je nahraditelný lusknutím prstu. Barvitě to vylíčil moravský literát František M. Klácel v článku Úvahy sprostého dělníka fabričného z roku 1850, za nějž by se nestyděl ani Karel Marx: „Nic nemůže zapříti, že průmyslový pokrok nese veliké užitky toliko jednotlivcům, že z nich stávají se bohatýři, kteří z mozolů chudých pracovníků rozkošné vedou živobytí, jedí, pijí a tyjí, kdežto ubohá chudina v namáhavém pachtění čím dál do bídnějšího stavu ubíhá.“
Zvlášť v počátcích rozmachu textilních továren měla nejnižší dělnická vrstva pramálo záchytných bodů. Do Brna tito lidé často přicházeli z venkova, čímž zpřetrhali většinu vazeb s domovským prostředím a na vybudování solidnějšího zázemí v novém neměli mnohdy čas ani sílu – uvážíme-li, že pracovali 12, 14, někdy i víc hodin denně, a to šest dní v týdnu.
Rodiče přestali kvůli akutní nouzi posílat děti do školy, které místo her musely v hluku a prachu stát pro pár krejcarů u stroje ve fabrice.
Protože práci v textilkách mohl zastat prakticky každý, byly zde často zaměstnávané ženy a dokonce i děti. Samozřejmě s ještě nižšími výdělky. Teoreticky se mohl člověk stát dělníkem až po dokončení povinné školní docházky ve 14 letech. Ve skutečnosti tomu tak ale vždy nebylo. Stávalo se, že rodiče přestali kvůli akutní nouzi posílat děti do školy, které místo her musely v hluku a prachu stát pro pár krejcarů u stroje ve fabrice. Není divu, že takový bezútěšný život vedl k alkoholismu, jemuž podléhali i nezletilí.
Dělnické čtvrti a kolonie
A jak vlastně Brno v době své největší průmyslové slávy vypadalo? S rostoucím počtem obyvatel se změnil jeho charakter. Na místě dřívějších luk a zahrad vyrostly nejen tovární areály, ale i pavlačové nájemní domy. Ty se soustředily při Cejlu a Bratislavské, další byly na Starém Brně nebo kolem Dornychu a Křenové. Vznikaly také celé osady dělnických domků, z nichž nejstarší nejen v Brně, ale i celé monarchii byla tzv. Červená kolonie ze sklonku 18. století nacházející se mezi Lidickou a Kounicovou ulicí v prostoru dnešní Mezírky. Šlo o řady nízkých domků o dvou místnostech. Část zde dokonce stála ještě po 2. světové válce, kdy se už v těsném sousedství tyčily moderní bytové domy. Jiné dělnické kolonie vznikaly živelně z provizorního, někdy i odpadního materiálu (Divišova čtvrť, Písečník).
Dělníci se také často usazovali v okolních obcích, které tehdy ještě netvořily součást Brna, jako Husovice, Židenice či Zábrdovice. Životní náklady zde byly nižší, ale zase se k pracovní době musel připočíst čas strávený několikakilometrovým pěším docházením. Dělnická předměstí se svým charakterem velmi lišila od vlastního města - dlouho neměla vodovod, kanalizaci ani osvětlení a v některých ulicích chybělo i dláždění.
1+0 s žumpou a 7 spolubydlícími
Skromné dělnické příbytky nezřídka obývalo několik rodin, které tu navíc žily pouze v nájmu. Neobvyklé nebylo ani pronajmout si jen postel, přičemž i o tu se dalo dělit a tím ušetřit. Umožňovala to tovární práce na směny. Člověk po celodenní namáhavé šichtě uléhal do pronajaté postele chvíli poté, co ji opustil někdo jiný, aby šel do továrny na svoji směnu. Docházelo tak ke kuriózní situaci, kdy žena, pokud byla v domácnosti, zůstávala po odchodu manžela do práce na bytě s cizím mužem ležícím v manželově posteli.
Pokoj bez předsíně. Dvě postele, osm osob. Pět nocležníků spí na zemi... Žádné vodovodní potrubí. Otevřený kanál. Žumpa. Smrdutý zápach. Tisíce much v létě.
Ještě na počátku 20. století byly podmínky nejchudších dělníků skutečně tristní, jak dokládá reportáž z roku 1907: "Cejl 5: Pokoj bez předsíně. Dvě postele, osm osob. Pět nocležníků spí na zemi a platí 60 haléřů týdně. Vzduchový prostor na osobu necelých 7 m³ . Žádné vodovodní potrubí. Otevřený kanál. Žumpa. Ve dvoře chlévy. Hnůj. Smrdutý zápach. Tisíce much v létě."
Proletáři všech zemí...
Vůbec nejhorší byla všudypřítomná nejistota. Lidé měli zajištěný příjem jen po dobu, kdy byli schopní práce. Jakákoliv nemoc či zranění (často způsobené právě při práci) je odřízla od zdroje živobytí. Provizornost takové existence, kdy nefungovalo žádné zaopatření, pojištění, žádný starobní důchod, je dnes nepředstavitelná. Teprve postupem času začali jednotliví průmyslníci pod tlakem vzmáhajícího se dělnického hnutí zavádět novinky jako pojištění pro případ úrazu, nemoci či zaopatření vdov a sirotků. Část odpovědnosti převzal také stát zákony o maximální pracovní době či omezení dětské práce.
Od roku 1885 tak mohli dělníci v celém Rakousku-Uhersku pracovat nanejvýš 11 hodin denně včetně přestávek. Dnes se to zdá stále obrovsky moc, tehdy to byl pokrok. Přesto i zákon se dal překračovat, jak o tom svědčí vzpomínky Františka Halase (otce známého básníka) na Brněnskou přádelnu česané příze, jíž se říkalo Kemka: "Musil jsem být v továrně již před půl šestou ranní a nezastavil jsem se až do poledne. Ale i v poledne jsem jen málokdy míval chvilku odpočinku. Obyčejně, abych byl s prací hotov, čistil jsem vřetena a obědval zároveň. V jedné ruce jsem držel chléb, v druhé špinavý hadr nasáklý olejem. Pracovali jsme za strašných podmínek. V místnosti bylo 40-42 stupňů tepla a 90% vlhkost. Pracovní řád zakazoval čistit stroje, pokud byly v chodu, ale přadlák nikdy nechtěl v pracovní době stroj zastavit, aby nic neztratil z výdělku."
Pracovali jsme za strašných podmínek. V místnosti bylo 40-42 stupňů tepla a 90% vlhkost.
Velký pokrok přinesla teprve československá republika, která v roce 1918 zavedla osmihodinovou pracovní dobu. Při vzpomínání na slavnou brněnskou textilní minulost bychom proto neměli zapomínat na ty bezejmenné, kteří se na ní podíleli, ale zaplatili za to zdravím a někdy i životem.