Jak se ta ulice pro Boha jmenuje?
Pojmenovávání ulic totiž není žádná legrace. Existuje dokonce celá komise, která předkládá radě města Brna návrhy na pojmenování nových ulic, nebo na změny jejich názvu. A rada to potom musí odsouhlasit. Má to ale různá úskalí, například že ulice nesmí být pojmenována po žijící osobnosti a dokonce by měla být deset let po smrti. Aby byla zřejmě prověřena její stálost a že obstojí v přísných kritériích. Pochopitelně ulice v rostlých částech měst mají svoje jména historická a některá i velmi stará a ty se mění většinou při změně politického režimu. Nicméně, když někde vzniká nová výstavba, je potřeba vymyslet nové názvosloví pro nově vzniklé ulice. U sídlišť dokonce někdy docházelo k tomu, že názvy měly jakousi společnou ideu a podle toho poznáte, kde se daná ulice nachází.
Takže například, když uslyšíte Meruňková, víte, že se jedná o Medlánky, protože tam jsou ulice pojmenované po ovoci. Když to bude Voříškova, jste v Kohoutovicích, protože jsou tam hudební skladatelé. No třeba Bořetická je na Vinohradech, protože tam se ulice jmenují po moravských vinařských obcích. Problém byl trošku v Bohunicích, protože tam byly ulice pojmenovány po sovětských politicích, Kujbyševova, Kalininova a tak podobně. No a po revoluci muselo dojít ke změnám. Tyto „závadné“ názvy byly nahrazeny jmény českých řek. Takže tam dnes máme Labskou, Vltavskou, Oderskou. Je pravda, že tento přístup je nejjistější, protože řeky a světové strany z módy asi nikdy nevyjdou.
Když to bude Voříškova, jste v Kohoutovicích, protože jsou tam hudební skladatelé.
Ale něco z historie. Pojmenování ulic se v Brně objevuje již někdy ve 14. století. Ale sloužilo spíš pro orientaci ve městě podle místa. Takže bychom našli ulici Za kostelem, Před kostelem nebo Hřbitovní. Potom byly ulice pojmenovávány podle řemeslníků, kteří zde sídlili, takže máme ulici Zámečnickou nebo Kobližnou. Nebo podle národností, ale s tím byl v multikulturním Brně trošku problém. Protože v Brně od jeho založení žilo obyvatelstvo slovanské, německé, ale také románské – to znamená osadníci, kteří přišli někde z oblasti Francie, a samozřejmě Židé. No a protože se názvy ulic přepisovaly z češtiny do němčiny nebo do latiny a zase zpět, došlo k různým zkomoleninám, které se ale ujaly a dodnes je v Brně najdeme.
Jedná se například o ulici Veselou. Když na ni přijdete, nemusíte se zrovna popadat za břicho. Ulice se totiž ve středověku jmenovala Platea Laetorum, to znamená ulice Létů, což byli obchodníci usazení se souhlasem krále. Jenže časem došlo k záměně za latinské laetus, což znamená veselý člověk. Nebo ulice Běhounská, nikdy se na ní neběhal brněnský půlmaraton. Ulice se totiž jmenovala Rýnská, podle osadníků z oblasti okolo Rýna. Latinsky Platea Rhenensis. Jenže časem došlo k záměně za německé slovo rennen – utíkat. A máme tu Běhounskou.
Jedná se například o ulici Veselou. Když na ni přijdete, nemusíte se zrovna popadat za břicho.
No a na Pekařské byste historicky těžko hledali pekárnu. Ulice totiž vedla okolo dvou ženských klášterů a jeptiškám se ve středověku říkalo bekyně. Takže původní název byl Peckyngasse – ulice bekyní. No a z Peckyn se postupně stalo Bäcker – pekař, a Pekařská byla na světě. Jedno zkomolení ale vzniklo poměrně nedávno. Ulice Hvězdová se od roku 1875 jmenovala Sterngasse. Ne podle hvězd na obloze, ale po Josefu Sternovi, barokním malíři. Takže by se měla správně česky jmenovat Sternova. Jenže v roce 1919 v zápalu boje proti všemu německému, byl název prostě přeložen a ze Sternovy se stala prostě Hvězdová. Aby pak v roce 1951 byla přejmenována na Engelsovu. Jinak k nejstarším pojmenováním ulic, které se za staletí nezměnilo, patří ulice Zámečnická a Kobližná. U Kobližné – Krapfengasse, došlo ke změně jen mezi lety 1961 – 1990, kdy se jmenovala Gagarinova, ale moc se to neujalo; Brňané stejně pořád říkali, že jdou na Kobližnou.
No a jak je to s těmi osobnostmi? První ulicí v Brně, která byla pojmenována po významné osobnosti, byla dnešní Masarykova, v roce 1836 pojmenovaná Ferdinandova – podle císaře Ferdinanda V. A pak už to šlo ráz na ráz. Politici státní – jako panovníci, nebo lokální – například starostové. K velkým změnám došlo v roce 1915, kdy vyšlo nařízení, že všechny hlavní ulice a náměstí musejí být přejmenovány podle příslušníků Arcidomu Rakouského nebo po spojencích. Takže ze Zelného trhu se stalo náměstí císaře Viléma, náměstí Svobody na náměstí Františka Josefa, ale také například dnešní Skácelova dostala jméno Arcivévody Karla Františka Josefa. Jenže za rok se musela opět přejmenovat, protože se z arcivévody Karla Františka Josefa v roce 1916 stal císař Karel I.
K velkým změnám samozřejmě dochází po roce 1918, kdy musí zmizet názvy po rakouských politicích a ideálně i po brněnských německých starostech. Takže z Ferdinandovy se stává Masarykova a z Winterhollerova náměstí Náměstí 28. října. Další problém nastává v roce 1919, kdy vzniká Velké Brno. K centrálnímu městu se totiž připojuje 21 samostatných obcí a dvě města a najednou se stane, že se ulice v různých částech města jmenují stejně. Takže například Palackého byla v Králově Poli, v centru dnešní Benešova, v Husovicích dnešní Dukelská, nebo v Židenicích dnešní Šámalova. A takových názvů bylo samozřejmě víc.
K dalším radikálním změnám dochází po roce 1939. Nejprve samozřejmě museli zmizet ti nejprovokativnější – Masaryk nebo Beneš. Takže z Masarykovy se stává Hermann Göring Strasse. Mimochodem Masarykova byla asi nejpřejmenovávanější ulice v centru města. Jenže v průběhu války došlo k ještě jedné vlně. Od roku 1942 totiž už vadil i Palacký nebo třeba Jiří z Poděbrad. Takže z Poděbradovy se stala Schaffgotschgasse – Schaffgotschova ulice a z Palackého třídy Josef Pekař Strasse a Ugartestrasse. S tímto obdobím je ale také spojena jedna trošku vtipná historka. Na 17. 3. 1939 se do Brna na návštěvu ohlásil Vůdce Adolf Hitler. No a nové, již nacistické vedení radnice mu chtělo udělat radost a přejmenovalo na jeden den Náměstí Svobody na Adolf Hitler Platz. Jenže když Hitler projížděl Brnem, projevil přání, aby se po něm jmenovalo náměstí u Německého domu, dnešní Moravské. No a protože Vůdci se musí splnit každé přání, tak se i toto náměstí po něm jemnovalo až do konce války.
No a protože Vůdci se musí splnit každé přání, tak se i toto náměstí pouze na jeden den jmenovalo Náměstí Adolfa Hitlera.
Po skončení války se opět přejmenovává. Vracejí se původní historické názvy z První republiky, aby za rok došlo opět k další změně. Takže například dnešní Moravské náměstí dostane v roce 1945 zpět svůj původní název Lažanského, aby bylo v roce 1946 přejmenováno na Náměstí Rudé armády. Koliště je v roce 1946 přejmenováno na Stalinovy sady a v roce 1953 se z nich stávají Sady osvobození.
Některé názvy se ale vyloženě neujaly. Pamatuje si například někdo, že Zelný trh se jmenoval Náměstí 25. února? Všichni prostě dál chodili na Zelňák. Nebo šli byste jako Brňané na Gottwaldovu třídu? Většinou se šlo prostě na Cejl. Další taková kuriozitka. Když byl postaven Prior na Dornychu, mělo být prostranství okolo něj změněno na náměstí. A jako návrh byl vybrán název Náměstí stého výročí založení deníku Rovnost. Trošku dlouhé a nepraktické. Takže nakonec prošlo jen Náměstí Rovnosti. A i to bylo po roce 1989 zrušeno, protože bylo trošku divné, aby se parkoviště jmenovalo náměstí.
Některé názvy se ale vyloženě neujaly. Všichni prostě dál chodili na Zelňák.
No a k dalším změnám samozřejmě docházelo po roce 1989. Byl to velký nápor a mnoho lidí si muselo měnit adresu v občanském průkazu. Některé ulice se nejen přejmenovávaly, ale také se musely přečíslovat. Například ulice Joštova a Údolní se za komunistů celá jmenovala Třída obránců míru, takže se znovu rozdělila na dvě. A aby se alespoň občas ušetřilo za výměnu cedulí na domech, u některých ulic byla prostě jen změněna dedikace. Takže například Pionýrská, pojmenovaná v roce 1949 po prvním Domě pionýrů a mládeže v republice, byla ponechána, ale v dedikaci je uvedeno, že se jmenuje podle všech průkopníků nových myšlenek a činů, prostě „pioneers“. No a jako ukázku změn názvosloví si můžeme ukázat příklad, třeba na již zmiňované ulici Masarykově:
• 14. – 19. století – Platea Sellatorum + Platea Judeorum – Sedlářská + Židovská
• 1839 – Ferdinandsgasse – Ferdinandova
• 1918 – Masarykova
• 1939 – Hermann Göring Strasse
• 1945 – Masarykova
• 1955 – třída Vítězství
• 1968 – Masarykova
• 1970 – třída Vítězství
• 1989 – Masarykova
A takových ulic je v Brně opravdu hodně.
Dále v názvosloví ulic najdeme názvy, jejichž původ je mnoha lidem neznámý a vlastně znějí dost divně. Například Dornych, Radlas, Cejl. Jejich pojmenování je většinou velice staré a souvisí s něčím, co v místech těchto ulic bylo, ale my jsme na to zapomněli. Takže třeba Dornych bylo zřejmě místo z trnitým porostem (Dornreich), Radlas má zase název podle vlastního jména Radlín, protože na Svitavském náhonu stál ve středověku Radlínův mlýn, okolo kterého vznikla vesnice Radlany a přepisem do němčiny z Radlan vznikl Radlas. A vesnice byla postupně spolknuta městem. No a Cejl? Z německého Die Zeille – řádek. Protože zástavba této původně zemědělské osady byla prostě vedle sebe v řádku.
Nepochopení názvů můžeme najít i u městských částí. Například Židenice nemají nic společného s Židy; název je opět odvozen od vlastního jména Židena, tedy ves Židenových lidí. Zábrdovice – od Starého Brna byly prostě za brdem, tedy za kopcem. Komín – žádný kouřovod tu nehledejte. Jedná se opět o jméno, tentokrát Komoň nebo Koma. A hlavně v době, kdy Komín vznikl (první zmínka je z roku 1240), ještě zařízení jako je komín vůbec neexistovalo.
A hlavně v době, kdy Komín vznikl (první zmínka je z roku 1240), ještě zařízení jako je komín vůbec neexistovalo.
No a poslední část věnujeme naprosto běžnému komolení názvů ulic, se kterými si v Brně neděláme vůbec starosti. Tak například ulice Peroutková, ano s dlouhým Á. Protože se nejmenuje podle Ferdinanda Peroutky, ale podle peří, které se válelo v horní části Zelného trhu, kde se prodávala drůbež. Ale když si tu ulici projdete, zjistíte, že na některých domech je s dlouhým a na některých z krátkým A. Opačný případ je ulice Přízova, která vede okolo bývalé Vlněny na Dornychu. Takže celkem logicky by se mohla jmenovat Přízová, podle příze, která se tam vyráběla. Jenže chyba lávky, jmenuje se podle Karla Přízy, prvního českého podnikatele ve vlnařství. Takže správně je s krátkým A. Ale na domech v místě je to opět různě. No a asi nejoblíbenější komolení je u ulice Vodovy. Většinou totiž Brňané jdou do haly na Vodovou, Jenže ta ulice se nejmenuje podle vody, ale podle Sylvestra Vody, takže by se mělo chodit do haly na Vodovu ulici. A podobných příkladů bychom našli spoustu. Mimochodem všimli jste si, že v Brně chodíme na ulici, zatímco v Praze se chodí do ulice.
Názvosloví ulic je velmi zajímavá disciplína a dalo by se o ní psát hodně dlouho. Historií názvů ulic se po celý život zabývala paní doktorka Milena Flodrová, které bych chtěl tento článek věnovat.
Martin Koplík
Martin Koplík je průvodce světem brněnské architektury, který spolupracuje např. s TIC Brno, Institutem Paměti národa či Brno film office. Je spoluautorem projektu Brno Industrial, který mapuje bohatou historii textilního průmyslu v Brně. Momentálně připravuje průvodce po městě Brně s vydavatelstvím Albastros.