Marie Kučerová: Soužití domů z 19. a 21. století bude vytvářet zajímavý kontrast
Z centra města do spojených zahrad vil Tugendhat, Löw-Beer a Arnoldovy vily, pak přes vodojemy na Žlutém kopci zpátky do centra. Co tato místa spojuje? A co chystá brněnská filharmonie?
Co pro vás znamená Besední dům?
Besední dům je ohromně zajímavá budova. Má 152 let a neustále se nám potvrzuje, jak dobře byla postavená. Navzdory náročnému provozu posledních 70 let, kdy v Besedním domě sídlí filharmonie, stále vyhovuje všem nárokům, které na něj klademe. Tedy kromě velikosti. Je variabilní, má silné zdi, které odolávají letním vedrům, v sále je výborná akustika, díky použitým materiálům i řešení prostoru působí pocitově velmi dobře. Vejdete dovnitř a už se cítíte skvěle. A to ani nemluvím o výhledech na brněnskou okružní třídu, ostatně z balkonu Besedního domu se v roce 1918 vyhlašovalo Československo.
Cítíte tedy k prostoru jako orchestr silnou vazbu?
Besední dům máme moc rádi, tím spíše, když se zamyslíme nad historií budovy, okolnostmi jejího vzniku. Naši předkové u stavby této budovy ukázali neuvěřitelně osvícený a racionální přístup – nečerpaly se na ni žádné veřejné peníze, nedělaly sbírky, byla to akciová společnost. Čili velmi kapitalistická forma financování a moderní přístup k věci. Navíc tu svého času pobýval Janáček a další velikáni, genius loci na vás dýchne okamžitě. Zároveň ale budova nevzbuzuje pocit muzea, je stále živá.
To by byly výhody…
Ano, Besední dům má i svoji nevýhodu, pro nás velmi zásadní. Vznikl totiž v době, kdy byly orchestry daleko menší, asi třicetihlavé. My máme orchestr již více než stočlenný. Z čehož vyplývají potíže, se kterými se potýkáme. A je to důvod, proč se v Brně již sto let hovoří o novém sále – mluvil o něm už Janáček, v době komunismu pak existovaly nejméně dva projekty na jeho umístění, později vznikl Spolek pro výstavbu koncertního sálu, v jehož rámci se velmi angažovala profesorka Veselá. Považuji za zázrak, že pozemek vedle Besedního domu, kde byla v roce 1905 zbourána tereziánská kasárna, zůstal od té doby volný. A může na něm nyní růst nový velký koncertní sál. Jde o velmi atraktivní adresu v historickém jádru města. S úsměvem říkáme, že ten pozemek čekal na nás. A jsem ráda, že politici si to vzali za své a spustili stavbu právě na tomto místě.
Vznikající sál a Besední dům vlastně vytvoří „historickou a moderní scénu“.
Tím, že bude nový sál v sousedství sálu historického a že jde o místo s tak skvělou dostupností, to logisticky dává velký smysl. A soužití domů z 19. a 21. století bude vytvářet zajímavý kontrast, vznikne nová piazzetta a organicky nová příjemná zóna ve městě.
Jak budou budovy koexistovat, co se týče programu?
Naše představa je přesunout naprostou většinu koncertů do nového sálu. V Besedním domě bychom pořádali akce, které tam velikostně patří – komorní koncerty, jazzové koncerty, večery barokní, vokální, sólový klavírní recitál, smyčcové kvarteto, zkrátka menší věci, které v přirozené akustice Besedního domu krásně vyzní. Samozřejmě, pokud budeme očekávat velkou návštěvnost a zájem, může i sólista nebo malé uskupení vystupovat v novém sále. Speciální kapitolou jsou edukace, o které je obrovský zájem a chceme je v budoucnu rozprostřít do obou budov – jsou to totiž jak programy třeba pro dvacet dětí, tak i pro daleko větší školní skupiny.
Půjde o největší sál s přirozenou akustikou pro symfonickou hudbu v republice.
Jakou bude mít nový sál kapacitu?
1 200 posluchačů, půjde o největší sál s přirozenou akustikou pro symfonickou hudbu v republice, pokud nás nepředběhne Ostrava nebo Praha. Nejbližší sály tohoto typu jsou v Katovicích a v Budapešti. U nás, na Slovensku ani v Rakousku zatím takový moderní sál není. Očekáváme tedy i zájem z Bratislavy, Vídně, Dolního Rakouska. Jde o to, že z každého místa hlediště byste měl vidět i slyšet stejně dobře, do tohoto prostoru se bude chodit za špičkovým posluchačským komfortem.
Kdy se má Janáčkovo kulturní centrum otevírat?
Slavnostní otevření je zatím v plánu na rok 2027, uvidíme, jak s tím „zahýbou“ například archeologové, kteří se v současné době na staveništi hodně činí. Jsme v centru města, hned za hradbami, archeologicky jde tedy o velmi zajímavou lokalitu. Každopádně plánujeme velký opening festival s několika koncerty v různých žánrech a různých velikostech ansámblů, abychom vyzkoušeli akustiku jednotlivých produkcí.
V mnohem bližší budoucnosti nás čeká festival Moravský podzim. Koná se od 12. října, ale předzvěstí festivalu bude již koncert 23. 9. – na co se můžeme těšit?
Téma festivalu je tentokrát výrazně britské. Letos by se totiž dožil sta let slavný britský dirigent sir Charles Mackerras, který se po válce dostal k české hudbě a celý život se pak věnoval Janáčkovi. Kvůli tomu také často navštěvoval Brno, kde studoval Janáčkova díla, mnohokráte i s Filharmonií Brno, a svou lásku k českému skladateli dokázal přenést zpátky do Británie, čímž vlastně z Janáčka udělal světovou hvězdu, jíž je dnes. Tímto ročníkem Moravského podzimu tedy vzdáváme siru Mackerrasovi čest. Pozvali jsme tři britské ansámbly, s nimiž spolupracoval – BBC Concert Orchestra, Scottish Chamber Orchestra a Orchestra of the Age of Enlightenment. Právě Scottish Chamber Orchestra obstará 23. 9. v Besedním domě „festivalový předkrm“. Koncertu bude předcházet skotský večer, pravděpodobně se zúčastní i starosta Edinburghu. Na festival by měl přijet také britský velvyslanec Matt Field a záštitu dal Moravskému podzimu prezident Petr Pavel. Den před tímto předkrmem nás ale ještě čeká Skotský večer, v pondělí 22. září na nádvoří Besedního domu. Chystáme ukázky a výuku skotských tanců, hru na dudy, čaj o páté nebo ochutnávku whisky. A zahraje dokonce i Robert Jordan, slavný dudák, jehož koncert následující večer je vyprodaný. Lidé, kteří nestihli koupit vstupenky, tak přesto mají šanci poslechnout si ho.
Chystá se kromě koncertů nějaký další doprovodný program?
Ano, například promítání dokumentárního filmu o Charlesi Mackerrasovi, který natočila Česká televize – u jeho vzniku jsem před lety měla tu čest být, když jsem pracovala v ČT jako producentka hudebních programů.
Moc bych chtěla pozvat i na závěrečný koncert do Janáčkova divadla, na němž uslyšíte slavné Monteverdiho Mariánské nešpory.
Přivítáte nějaká další zahraniční díla či hosty?
Další dlouhodobá linka Moravského podzimu je islandská. Sledujeme v ní skladatele Jóhanna Jóhannssona, který proslul jako autor hudby k filmům, letos je v programu jeho tanečně-hudební projekt IBM 1401 o prvním počítači na Islandu. Bude se konat ve Fait Gallery a vystoupí Erna Ómarsdóttir, pro kterou dílo původně vzniklo a tančila premiéru. Moc bych chtěla pozvat i na závěrečný koncert do Janáčkova divadla, na němž uslyšíte slavné Monteverdiho Mariánské nešpory v podání souboru La Tempête. Jde o mladé francouzské těleso, jež jsem objevila vlastně náhodou na Spotify, a naprosto jsem se do jejich verze Nešpor zamilovala. Orchestra of the Age of Enlightenment zase přiveze slavného Händelova Šalamouna.
S jedním koncertem Moravského podzimu se vypravíte i do vodojemů na Žlutém kopci.
Ano, jde o program Poslední pohanské obřady litevského autora Boniuse Kutavičiuse, který opakujeme po několikáté, a jako každý rok i tentokrát je beznadějně vyprodáno. Jde o velmi sugestivní dílo, zpěvačky chodí po prostoru se svíčkami a zpívají poslední pohanské zpěvy. Podíváme se ale také do Kina Art, kde k výročí 80 let od konce druhé světové války promítneme v premiéře záznam opery Císař Atlantidy, kterou vytvořili libretista a výtvarník Peter Kien a skladatel Viktor Ullmann v koncentračním táboře Terezín v roce 1943 a my ji zaznamenáme na prestižním umělecko-technologickém festivalu Ars Electronica v Linci.
Plánujete ve vodojemech dělat koncerty i v budoucnu?
Vodojemy jsou úžasné, jen se musí velmi pečlivě zvažovat, jaký koncert v nich uspořádat. Nemůže tam být nic rychlého, nic vícehlasého. Vodojemy totiž mají obrovské dozvuky, až minutu, podle toho, ve kterém jste. Takže musíme nad programem hodně přemýšlet, aby to ve výsledku nebyla jen zvuková koule. Navíc nemůžete sedět, posluchači i hudebníci musí u koncertu stát či se volně pohybovat.
Jaká další místa v Brně byste doporučila k návštěvě?
Mám to provázení městem docela vyzkoušené, velmi často tu míváme zahraniční sólisty nebo dirigenty, kteří v Brně stráví nějaký čas a mají zájem Brno poznat. O vile Tugendhat vědí všichni, ale ráda je upozorňuji i na méně známé vily, místa s nimi spojená a příběhy rodin, jež v nich bydlely. Často jsou úplně fascinováni Janáčkovým domkem se zachovanou pracovnou a původním klavírem, to je až posvátná věc. Také je velmi zajímá rohový dům na Kolišti, kde se narodil skladatel Erich Wolfgang Korngold, nebo kámen zmizelých Pavla Haase na Smetanově ulici.
To je náš cíl – aby se zahraniční hosté vraceli a aby Brno doporučovali dál.
Jsou nějaké lokality, které nemůžete při provázení městem vynechat?
Automaticky beru návštěvy na Špilberk, na Petrov a na Staré Brno, také kvůli Janáčkovi, ale i kvůli Mendelovi. Na Jaselské zase žil rakouský spisovatel Robert Musil, má tam pamětní desku. Moravské náměstí fascinuje díky příběhu Německého domu, který na něm stával – a kdyby tento koncertní sál pro 2 000 osob s velkými varhanami zůstal stát dodnes, nemuseli jsme řešit nové prostory a měli bychom po starostech. Na mapě zajímavých míst teď přibude i nová náplavka. Kdyby navštívili jen polovinu z těchto míst, odnáší si pocit, že nic lepšího než Brno není. A to je náš cíl – aby se zahraniční hosté vraceli a aby Brno doporučovali dál.
Jaký vztah máte k zahradám vil, kam právě míříme fotit?
Je to neuvěřitelná oáza zeleně, klidu a intimní atmosféry v širším centru Brna, kde můžete v klidu chodit, posedět… a přemýšlet o tom, jak obrovský mělo Brno potenciál. A zase ho začíná mít. Mám k nim vztah od doby, kdy jsem pracovala v České televizi a točili jsme film o rekonstrukci a historii vily Tugendhat. Díky tehdejšímu polorozbořenému stavu jsme si mohli dovolit uvnitř natočit i takové scény, kde si například vojáci rumunské rudé armády ustájili přímo ve skleněném pokoji koně a kde si na zahradě rozdělávali oheň. Dokázala jsem si představit pohnutou historii stavby, navíc jsem měla příležitost setkat se osobně s rodinou Tugendhatů.
A to při více než jen jedné příležitosti, nepletu se?
Festival Meeting Brno také uskutečnil setkání potomků rodiny Tugnedhat a Löw-Beer, sešlo se jich asi 120 a na zahradě vily mají hezkou fotku. Protože s brněnskými festivaly rádi kooperujeme, organizátoři se na nás tenkrát obrátili, jestli bychom neudělali nějaký speciální koncert právě k této příležitosti. Obrátila jsem se na Ruth Tugendhat, která mi poslala kompletní seznam hudby, kterou její maminka Greta Tugendhat ráda poslouchala. Tak jsme vytvořili dramaturgii koncertu, pro potomky a příbuzné původních majitelů to bylo velmi dojemné, protože bez ohledu na to, kam po světě se rozletěli, poznávali hudbu, kterou poslouchali doma. A Daniel Löw-Beer později uvedl, že právě tato akce jej inspirovala k vytvoření muzea v bývalé továrně Oskara Schindlera v Brněnci.
Ze zahrad vil se ubíráme k Bistru Franz, co vás baví na tomto podniku?
Do Bistra Franz chodím už deset let, od jeho otevření. Zaujalo mě svým konceptem, architektonickým pojetím, je umístěno v nádherném zdobeném secesním domě. Prostor bistra je moderní, ale svým jménem vzdává poctu architektovi Franzi Pawlu, který právě v oblasti Veveří hodně tvořil. Baví mě vazby na historii i místní gastronomický koncept založený na jednoduché nabídce z perfektních, vždy čerstvých surovin. I přes změnu majitele si podnik stále drží svou úroveň, nikdy mě nezklamal a ráda do něj vodím i zahraniční návštěvy. Celá Veveří je gastronomicky zajímavá, je tady plno dobrých kaváren, na to se nabalují cukrářství, pekařství, jógová studia, kam chodím, vytváří to živou třídu, mikrokosmos hned za hradbami města. V podstatě cokoli potřebuji, zde najdu, nemusím vyjít za hranici Veveří.
A když už někam z Veveří vyrazíte, máte tip i na podnik mimo tuto ulici?
Mám ráda justWine na Dvořákově, malinký prostor pro pár stolů, vede ho arménský provozovatel, se kterým si vždycky moc hezky popovídáme. K Arménii mám blízko a arménské hudbě se s filharmonií pravidelně věnujeme, máme exkluzivní přístup k nejslavnějšímu žijícímu arménskému skladateli Tigranu Mansurjanovi.
Tím se dostáváme zpátky k programu filharmonie. Moravský podzim jsme probrali, co dalšího vás čeká v následujících měsících?
Především naše 70. sezona! Největší oslava se bude konat na novoročním koncertě 1. ledna, letos jej pojmeme jako fiestu v česko-latinskoamerickém duchu. Do čehož pan šéfdirigent šel s nadšením, protože latinskoamerickou hudbu má rád. Spolu s námi slaví 70 let také náš dětský sbor Kantiléna, hned 14. září budeme mít společný koncert v Janáčkově divadle, bude to Mahlerova velkolepá Symfonie č. 3. Myslím, že celá 70. sezona bude báječná, do Brna přijede třeba turecký pianista Fazil Say, vypravěč Simon Callow, kterého známe z filmu Amadeus, izraelská klarinetistka Sharon Kam, japonská klavíristka Momo Kodama nebo německý varhaník Christian Schmitt.
Marie Kučerová
Vystudovala muzikologii a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pracovala jako dramaturgyně a producentka televizního hudebního vysílání, v letech 2002–2011 byla šéfdramaturgyní Centra hudební a divadelní tvorby České televize Brno. Od roku 2013 je ředitelkou Filharmonie Brno.
Převzato z časopisu KAM v Brně 09/25