Na březích Svitavy. Řeka jako kronika města
Zmizelé meandry
Když se podíváme na historii průtoku Svitavy samotným Brnem, zjistíme, že původní koryto teklo jinou trasou než to současné. Počátek jeho cesty Obřany, Maloměřicemi a Husovicemi zůstal zachován, od zábrdovického mostu dál se ale jedná už o úplně jinou řeku. Příprava projektu, který vznikl kvůli větším možnostem průmyslového využití řeky a také kvůli stavbě dráhy z Brna do Prahy, trvala 20 let, samotné úpravy probíhaly v letech 1848–1851. Původní zákruty zcela zmizely, staré koryto bylo postupně zasypáno a kolem nového, přímějšího toku vznikla v druhé polovině 19. století tzv. Posvitavská průmyslová zóna. Ta způsobila velké znečištění řeky na počátku 20. století a na některé její pozůstatky se podíváme dále v našem článku. Téměř zmizel také Svitavský náhon, vybudovaný ve 13. století z důvodu nedostatečného zásobování města vodou. Tento tok, oddělující se od Svitavy v Zábrdovicích, využíval, stejně jako severnější Svitavská strouha, částečně původní koryto velké řeky.
Jak to bylo s náhony
Svitava kdysi nebyla jediným proudem sevřeným mezi nábřežími, ale rozlévala se do ramen, strouh a náhonů, které živily mlýny i továrny. Když půjdeme po proudu Svitavy, jako první potkáme náhon %%Obřanský%%, následuje náhon Cacovický na pomezí Husovic a Maloměřic, přes Starou osadu tekla Svitavská strouha (dnes neexistující), nad jezem v Zábrdovicích se odpojuje dodnes existující Svitavský náhon – pokroucený tok, který začíná nad zábrdovickým jezem a po zhruba 3,6 až 3,7 kilometru se vlévá do Svratky za Komárovem. Původně pravděpodobně vznikl z vedlejšího ramene Svitavy a už ve 13. století byl upraven jako mlýnský náhon k Radlasu i jako zdroj vody pro raně středověké město. Od konce 18. století pak jeho proud využívaly také tovární areály, hlavně textilky vyrůstající na východ od historického centra Brna.
Po přesměrování Ponávky v roce 1993 ale Svitavský náhon převzal i její jižní trasu.
Vodní kronika města
Jeho trasa je malou vodní kronikou města. Od Zábrdovic míří k Cejlu, protéká někdejšími průmyslovými areály, míjí bývalý mlýn Radlas i dnešní teplárnu a na několika místech se ztrácí pod zemí. Ve Vlhké ulici se původně vléval do Ponávky a dál pokračovala už ona – tajemná říčka brněnských legend, která se podle místních „někde noří a zase vyvěrá“ mezi továrnami. Po přesměrování Ponávky v roce 1993 ale Svitavský náhon převzal i její jižní trasu. V okolí Dornychu a Komárova tak dnes teče místy, kudy se dříve vinula Ponávka, a ještě předtím dokonce původní neregulovaná Svitava. Když na Radlase, Špitálce, Vlhké nebo Škrobárenské přecházíte malé mostky a zbytky nábřeží, jdete vlastně po stopách jedné z nejromantičtějších a nejméně čitelných vodních vrstev Brna.
Esslerova přádelna
Přádelna stojí na malém říčním ostrově, tvořeném hlavním tokem Svitavy a Obřanským náhonem. V roce 1900 koupila pozemek s mlýnem a malou přádelnou rodina Esslerova v roce 1922 tu postavili současnou čtyřpodlažní železobetonovou budovu. Na začátku 2. světové války byla přádelna jako židovský majetek arizována a rodina jejího majitele byla odvlečena do koncentračního tábora. Adolf Essler sice válku přežil, ale v rámci poválečného účtování mu byl majetek znárodněn a on sám odsunut do Rakouska. Po roce 1948 byla továrna zařazena do Moravskoslezských vlnařských závodů a pod touto značkou fungovala až do roku 1992, z většiny na původním vybavení. Od té doby je opuštěná a čeká na další využití.
Trať s řekou spjatá
Svitava a vlaky historicky patří k sobě, jak ví každý, kdo se někdy vydal po stopách staré Tišnovky. Dráha do Tišnova se v roce 1885 stala pátou tratí, která z Brna vycházela, z hlavního nádraží vedla podél Svitavy přes Zábrdovice, Husovice, Černá Pole a Královo Pole. Vlaky po ní přestaly jezdit v roce 1962. Dodnes jsou však ve městě patrné její stopy – například původní budova zábrdovického nádraží v areálu stavebnin před Zábrdovickým mostem nebo pozůstatky mostu přes Vranovskou ulici. Na historické pohlednici z konce 19. století vidíte křížení trasy Tišnovky s provozem na ulici Cejl, za mostem v pozadí kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Zbraně, traktory… bydlení
Prostor za zábrdovickým klášterem dlouho zel prázdnotou, až za první světové války tu rakousko-uherská armáda vybudovala dělostřelecké dílny. Po roce 1918 areál převzalo Československo a vznikla státní Zbrojovka, z níž se ve 20. letech stal moderní průmyslový kolos. Brněnské kulomety brzy získaly světové renomé, Zbrojovka ale nebyla jen továrnou na zbraně. Vyráběla auta značky „Z“, psací stroje, osobní váhy, po válce také Jeepy, kuchyňské roboty, dětská autíčka a traktory Zetor. Později přibyly kalkulačky i mikropočítač „Zbrojováček“. Výroba se definitivně zastavila v roce 2006. Dnes se někdejší tovární komplex u Svitavy mění v novou městskou čtvrť Nová Zbrojovka.
Náměstí, okruh a lávka
Tomkovo náměstí v Husovicích je dnes především jedním z nejvýraznějších dopravních uzlů podél Svitavy, kdysi ale bývalo skutečným náměstím s kapličkou, zbořenou roku 1910. Název lokality se v průběhu 20. století několikrát změnil, od Kárného náměstí přes Jiráskovo až po jeho dnešní jméno, které od roku 1946 připomíná husovického sokola a odbojáře Norberta Tomka, umučeného nacisty. Nejnovější kapitolu přinesla výstavba velkého městského okruhu, která „Tomkáč“ v uplynulých pěti letech výrazně proměnila a zpřehlednila místní dopravu. Součástí změn je i nová 43 metrů dlouhá lávka pro pěší přes Svitavu, osazená jako jeden celek z pěti dílů vyrobených v Královopolské strojírně.
Ostrov, kde se hraje ragby
Uměle vytvořený říční ostrov, jehož jednu stranu tvoří hlavní rameno řeky Svitavy a druhou středověký Cacovický náhon – to je Cacovický ostrov. Jméno získal po zaniklé obci Cacovice. Kromě ostrova ji připomíná nedaleká ulice Cacovická či Cacovický mlýn v západní části ostrova. Ten v druhé polovině 19. století využíval Girardovu turbínu coby nejnovější technickou vymoženost umožňující výrobu elektrické energie z tekoucí vody. Fungovala tu historicky také papírna nebo hospoda se zahrádkou. Právě rekreační účely jsou dnešní doménou ostrova. Kromě příjemné zeleně tu najdete také pumptrack, psí školu nebo domácí působiště brněnského ragbyového klubu RC Dragon Brno.
Železniční most Obřany
Jednou z klíčových taktik ustupující německé armády bylo na jaře 1945 ničení mostů přes Svratku a Svitavu, aby přes ně nemohla do Brna vpadnout Rudá armáda. Železniční most v Obřanech byl pečlivě připraven k likvidaci. Do jeho nosných pilířů byly umístěny miny a zápalné dráty vedly tunelem, aby mohli němečtí ženisté most odpálit v krytu. Právě v té chvíli zasáhl strážný železničního tunelu František Olejníček. Spolu se svým synem Otmarem dokázal v kritickém okamžiku krumpáčem přerušit elektrické vedení k náložím. Tento hrdinský čin, který na mostě připomíná pamětní plaketa, otevřel vojákům Rudé armády cestu k osvobození severní části města.
Kolo a kovadlina
Mezi Obřany a Bílovicemi, přímo u svitavské cyklostezky, stojí takzvaný Hamerský mlýn, který ale souvisí spíš s řemeslem kovářským. Už v první zmínce o něm z roku 1820 se píše o kovářské dílně, později se tu vyráběla ozubená kola, rašple, pilníky a fungovala tu i koželužna. Technickou kuriozitou bylo vodní kolo podle konstrukce Zuppingerova kola, které pohánělo stroje a vyrábělo elektřinu. Po letech chátrání koupil ruinu umělecký kovář Daniel Hlobil a začal ji obnovovat starými postupy jako kovárnu, hamr a řemeslné zázemí. Dnes místo ožívá i díky každoroční akci Obřanský obr, setkání uměleckých kovářů s programem, jídlem a vůní rozpáleného železa.
Čilý provoz na vlečkách
Podél Svitavy se vine další fascinující železniční připomínka průmyslového Brna: Svitavská pobřežní dráha. Zprovozněna byla 10. ledna 1890 jako nákladní spojka podél řeky a postupně z ní vybíhaly vlečky do okolních továren. K jatkám mířil dobytek, ke škrobárnám vagony brambor, do Mosilany balíky vlny, do barvíren role látek a všemi směry uhlí. Po ukončení provozu na staré Tišnovce v roce 1962 sloužila už výhradně průmyslovým vlečkám, později jako součást Posvitavského vlečkového areálu napojeného přes nový most do Židenic. Dnes je souběžná cyklostezka malou galerií brněnské industrie: kolem Šmeralových závodů, Mosilany, bývalých škrobáren i jatek občas stále projede manipulační vlak.
Jatka a chmel
Na pravém břehu Svitavy, podél ulice Masná, vyrostla na konci 19. století brněnská městská jatka – tehdy ještě na nezastavěném okraji města, v nové průmyslové zóně. Rozsáhlý areál s halami, stájí, porážkami (odtud název ulice Porážka), chladírnami, administrativními budovami i železniční vlečkou sloužil masnému průmyslu až do 90. let. Po neúspěšné privatizaci chátral, proměnil se ve sklady a postupně pustl. Od roku 1998 začala jeho obnova pod správou Brněnských komunikací, které část historických objektů zachránily a přizpůsobily novému využití. V jedné z budov bývalých jatek se zabydlel parní pivovar Petr Hauskrecht, založený v roce 2014, a dal bývalým jatkám novou vůni a chuť.
Řeka a gastro
Kde se při procházce kolem Svitavy občerstvit? Pokud si chcete dát skvělé espresso či filtr a nechat na sebe dýchat industriální historii města ve spojení se současným uměním, rozhodně se vydejte do Industry v budově bývalé kompresorovny v areálu Nové Zbrojovky. Jestli vás láká pohodová zahrádka přímo na břehu Svitavy, kam zajdete na pivo nebo koncert, vydejte se k Sosně naproti Slunečním lázním. Hledáte-li místo, kam se vydat s dětmi, vyzkoušejte hravý glampingový E.T. Barrr. Na rychlou zastávku na kávu, zákusek nebo pro nákup čerstvého pečiva poslouží Kofika z bývalé trafiky u Maloměřického mostu. A míříte-li směrem k Bílovicím, zastavte se v kouzelné zahrádce Riverside Coffee nebo v DJ bistru U řeky na Mlýnském nábřeží.
