Traubka a Mýdlo: dvě brněnské hospody, které přežily všechno
Jsou to lokály, které nepodléhají trendům, nemají potřebu progresivně inovovat a přitom v očích těch, kteří zde chodí, neztrácejí na atraktivitě. Naopak. Genius loci nesmazatelně zapuštěný do zdí a kreativity, která vzniká postupně a často dílem náhody. Unikátností je, že oba bary sídlí na stejné ulici a zdá se, že žijí v laskavé symbióze, protože jejich dveřmi často procházejí ti samí lidé. Ti, co tam chodívali nebo stále chodí mají k těmto neformálním místům ohromný vztah a v pamětích si nesou zážitky, které by se jinde jednoduše nemohly stát.
Traubka funguje od konce roku 1992 a od té doby se nenuceně utváří její tajuplná pověst. Říká se, že na Trabku zavítal sám Václav Havel a je otázkou, zda směřuje jeho murálová podobizna na domě na ulici Milady Horákové směrem k Traubce právě proto. „Na Traubce působím asi 25 let. Často jsem jen vypomáhala a chodila se hlavně bavit. Moje role na Traubce je „Děvče pro všechno“, chcete-li provozní,“ říká Margot s milým úsměvem.
„Tohle místo má duši, je to výjimečný undergroundový prostor. Vždy se mi zlepší nálada, když na Traubku přijdu. Je to i tím, že jsem mezi přáteli před i za barem.“ Temný lokál vybavený starožitnostmi nebo věcmi, které už někdo nepotřeboval, lze na ulici snadno minout. Dřevěné dveře nebývají otevřené a nezdobí je žádné velké nápisy, natož pak neony. Není potřeba lákat nové hosty. Stačí, že chodí ti, kteří o podniku vědí. Vedle nápojů se na Traubce podává například jedinečně naložený hermelín s vyhlášenou pestrou oblohou. Porce jsou bohaté a pečlivě připravované.
Tehdy se mně hrozně líbilo, že tam bylo tak krásně temno, zakouřeno a do toho často hrála parádní muzika.
Dříve to bývala ale i topinka, která uměla hosty patřičně nalákat, vypráví Lukáš, kytarista a svého času student na privátě nedaleko baru. „Tehdy se mně hrozně líbilo, že tam bylo tak krásně temno, zakouřeno a do toho často hrála parádní muzika. Mýdlo naproti jsou pak hektolitry piva, zbytečných rumů a spousty, spousty hodin se spolubydlícíma u fotbálku.“ V místech zažil své první rande se stávající ženou a jeho pozitivní vztah k místům se za léta nezměnil.
Hudební vkus je jeden z elementů, který je pro příchozí nemálo důležitý a přestože je Traubka malým podnikem, pořádá i kulturní akce menšího formátu. Letos proběhl první ročník Halloween párty, v níž se hodlá pokračovat. Jak říká Margot, na takovou akci, je Traubka nejlepší. První středy v měsíci, na „sirény“, se začaly dělat karaoke večery, které pokračují jako písničkářské večírky. Vystupují zde ale i básníci, slameři, menší kapely a občas se promítá. Důležité je, se pobavit. To celé ve skromném duchu, trochu tajně, protože se nad podnikem bydlí a provozní ctí soukromí obyvatel domu. „Každý den na Traubce je zážitek. Někdy se hodně smějeme, někdy je nám smutno. Člověk vidí a pozná hodně osudů. Ale většinou se bavíme a je nám dobře,“ uzavírá své vnímání podniku Margot.
„Na Traubku a do Mýdla jsem chodil víceméně v podobném období docela hodně. Traubka bývala další zastávkou po Mýdle. Nebo jsme tam chodili na rande, protože tam byl větší klid a intimnější atmosféra, zatímco Mýdlo je spíš takové „fórum,“ říká Ondřej. „Vím, že Mýdlo založili Radek Helia a Petr Hradil řečený Ňufa. Nebo to aspoň svého času tvrdili. Mám podezření, že jim byla inspirací Traubka, ale to už si možná sugeruju.“
Magie podzemního prostoru rychle přitáhla davy lidí, kteří hledali ostrov jistoty v rozbouřeném moři postmoderní doby.
Podrobně dokumentuje akce v Mýdle Vít Selinger, pravidelný návštěvník a mimo jiné také grafik legendární hry Mafia. V roce 2015 byla k příležitosti dvacátých narozenin vydána kniha fotografií, kde o vzniku baru píše Barbora Antonová: „Už nikdy se nedozvíme, jak jedno z nejmystičtějších míst Brna vlastně vzniklo. Jedna z legend praví, že dva mladí muži ze severu a jeden z jihu L.P. 1995 objevili jeskyni v geologické vrstvě mýdla, která se nacházela mezi vrstvou křídy a černého uhlí kdesi na úpatí špitálního vrchu. Magie podzemního prostoru rychle přitáhla davy lidí, kteří hledali ostrov jistoty v rozbouřeném moři postmoderní doby.“ Pravdou je, že jednou zavedené rituály se v tomto místě stále drží a pro komunitu, která se okolo hospody utvořila byl jistý druh legrace téměř životním stylem.
Ondřej začal podniky navštěvovat už na gymnáziu, když chodil do matematické třídy na třídě Kapitána Jaroše. S povzdechem zmiňuje, že kvůli pracovnímu a rodinnému zápřahu už na návštěvy nezbývá tolik času. Vzpomínek má ale nespočet. „Sedíme si v klidu u stolu, nahoře se otevřou dveře, a po schodech (po těch velmi příkrých schodech) sjel borec na kole. Wow. Nebo byl skvělý Jam v Regeneraci se skupinou Ježíš Revival. Ačkoliv jsme jenom hráli na hudební nástroje a na další předměty v místnosti (já jsem tehdy podal svůj životní výkon na židle), moje tehdejší slečna se té hudby upřímně a intenzivně bála.“
Následně dodává: „Dělaly se ale i komponované podvečery pořádané partou kolem. Nepamatuju si, jak si ta parta tehdy říkala, ale nejvýrazněji si pamatuju Matěje Záhoříka nebo bubeníka zvaného Ryba. Kromě koncertu několika těles (mj. Ježíšovy tepláky) si tam taky výše jmenovaní vystřihli živé šachy nahoře na ulici, před vjezdem do garáže. Nenechali se vyrušit ani příjezdem majitele, a jeho následným vjetím dovnitř.“
Chodím sem opravdu furt a stále a doufám, že budu až do smrti – bavím se jak ďábel.
„Před čtvrtstoletím byla specialitou Mýdla Novopacké pivo. Bylo poměrně levné a hodně zvláštní, takové nakyslé - dnes bychom řekli hnusné, ale tohle byly časy kdy nadstandard představovaly třeba Krušovice, a Novou Paku šlo prohlásit za „originální“. Můj tata se jednou - zcela nečekaně - svěřil, že když v Mýdle začali točit Novou Paku, přestal tam chodit. Do té doby jsem netušil že tam vůbec někdy chodil,“ odpovídá Ondřej na dotaz, jestli se do Mýdla chodilo na nějaké speciality. Atmosféru místa dolaďují v zimě kamna, kterými se sklepní prostory vytápí. Říká se, že zde původně bývaly chladírny masa a jatka a méně se ví, že bar designoval rakouský restaurátor Pauli Lerch.
Prvním záměrem podniku Mýdlo bylo udělat prádelnu, jako to bývalo v Americe, studenti by si dali během praní pivo nebo stolní fotbálek. Jako místo pro studenty působí i Traubka, jenže to zdaleka neplatí plošně. Jsou lidé, kteří místa navštěvují bez ustání pořád. Martin, řečený Satan, vzpomíná, že v Mýdle zažil své několikery nejlepší oslavy svých 25, 33 a 50. narozenin. Ze známých osobností, které zde potkával pak zmiňuje Ivu Pazderkovou, Martina Reinera, Báru Antonovou nebo Ondřej Liška (bývalý ministr životního prostředí). Jako top večírek uvádí 18. narozeniny Mýdla, když bylo v místnosti mýdlové pěny až po prsa. „Chodím sem opravdu furt a stále a doufám, že budu až do smrti – bavím se jak ďábel.“
Každý rok slaví Mýdlo 22.12. narozeniny tematicky vyladěnými večírky v maskách. A tak se v roce 2010 odehrály v Mýdle například zimní Olympijské hry. Do podniku se navezl kamiónem sníh, který sloužil jako sjezdovka na lyžích nebo bobová dráha. Svobodná a otevřená zábava plná bezprostřednosti a dětské hravosti. Proto se sem lidé vracejí. Pocit komunity a lidské sounáležitosti nepotřebuje výrazný technologický progres nebo mainstream, který by oslovoval široké publikum.
„Chrám Mýdlo přežil požár, sněhovou kalamitu, anarchisty, sousedy, koncerty, rozchody, nemoci i porody. I po dvaceti letech existence je kmen Mýdlo jednou z nejstabilnějších institucí, skutečným pilířem svobody a občanské společnosti. Vivat Sapo!“ Tak končí úvod foto knihy, která je vizuální kronikou a zároveň knihou jejíž nedostupnost činí místo zase o něco víc legendárním.