Zaznamenat emoci v pohybu aneb koncerty očima fotografů.
Mnohé překvapí, že tito profesionálové, kteří pobíhají pod podiem s drahými aparáty, nejsou za svou činnost honorovaní a ve vší skromnosti se mnohdy sami zvou amatéry. Kluby si fotografy nemohou dovolit a kapely často také ne. Dá se tedy hovořit o poslání nebo spíše nutkavé potřebě zažívat něco živého, něco neopakovatelného? Přestože mnoho fotografů působí ve skrze introvertně, intenzivně za ně promlouvají jejich díla. Jsou to mnohdy osobnosti s velmi bohatým vnitřním, a především pak kulturním životem, disponující neuvěřitelným materiálem, který by vystačil na nejeden dokument klubové scény jejich doby.
Povoláním optik a zasloužilý sborový zpěvák ve VOX IUVENALIS. Jan Mikolášek se v Brně pohybuje na různých kulturních akcích s foťákem již více než patnáct let. Považuje se za amatéra. Přesto své práce vystavoval například v klubu Leitnerka, kde často fotíval, galerii Schrott nebo v Café Práh, kde vystavuje pravidelněji. Koncerty fotil nejprve pro kamarády z kapel a jejich kamarády kamarádů. Mimo koncerty fotí vše, co mu přijde zajímavé. Jeho sociální sítě proto nabízejí nespočet pestrých pohledů na kouty města, které člověk denně míjí. Oko optika je stále ve střehu a o své vizuální zážitky se dělí s širokou veřejností ideálně tady a teď.
Jan Svora je prakticky člen festivalů – kapely i organizátoři už jej znají. Skromný muž s brašnou a delšími vlasy do culíku. Vystudovaný strojní inženýr, který zaujímá pravidelně místa v první řadě, říká, že se k focení dostal asi před dvaceti lety, kdy si pro sebe potřeboval tzv. konzervovat zážitky. „V poslední době se řeší, že lidi přestávají na živou hudbu chodit a poslouchají ji na streamovacích platformách. Já to mám spíš naopak, energii a atmosféru živého koncertu podle mě nic nenahradí.“ Sám ale dodává, že je to časově náročný koníček, protože víkendy v létě stráví prakticky na festivalech, takže je to trochu na úkor rodiny. „Jsem jen fotograf amatér a výstavní ambice moc nemám. Fotky se snažím dávat na Facebook, ale často to nestíhám tak rychle editovat, ale poslední dva roky mívám nějaké fotky na Fullmoonzine, internetové verzi časopisu Full moon.“ Na focení ho nejvíce baví zachycování emocí jak na stagi, tak po ní. Jako zásadní události si vybavuje například koncert Erika Truffaze nebo Ibrahima Maaloufa.
Energii a atmosféru živého koncertu podle mě nic nenahradí.
Před covidem velmi aktivní postava brněnské klubové scény, dnes již o něco výjimečnější účastník. Říká si Mizuki Nakeshu a tohle jméno v zákulisí klubů skutečně rezonovalo.
„Díky tomu, že jsem neměl žádný osobní život, jsem zvládal být na koncertě snad 4x do týdne a byl jsem lačný po kdejaké produkci. To ale nejde úplně dlouhodobě utáhnout. Jednak je z člověka prudící stařec, který už všechno viděl a druhak kolotoč práce / koncert / klikání fotek / práce / koncert / klikání fotek je poměrně vysilující. Pomalu jsem prostárnul do toho, že nemusím být všude, ale jsou věci, které mají na živo na malé stagi své nenapodobitelné kouzlo. Prostě si trochu zařvat, ať má kapela radost z podpory (znám to i z druhé strany podia). A když se zadaří, tak i poházet tělem, to doma u beden nebývá prostě ono.“
Díky tomu, že jsem neměl žádný osobní život, jsem zvládal být na koncertě snad 4x do týdne.
Stejně jako Svora se Nakeshu vnímá spíše jako amatér a neplánuje své fotografie vystavovat. Přestože by bylo jistě z čeho vybírat. Focení se totiž věnuje od roku 2008, kdy „se bývalý kolega zbavoval digiťáku z druhé ruky a já si ho vypůjčil, že si vyzkouším, zda by mě to bavilo. S kámošema jsme v té době rádi obráželi koncerty všude možně, takže mě to docela chytilo. Přes známého jsem pak začal občas fotit pro music zone, ale víc mě bavily obskurnější akce, kde nikdo moc fotit nechodil. Tou dobou jsme takto kalívali s Apačkou (pozn. red. zakladatelka časopisu Full moon) a bandou Brňáků kolem bývalýho Fixafóra, takže mi ze začátku ve Full moonu občas něco vyšlo v tisku. Přes akce Chernobyl kolektivu a Elektrojamu na Flédě jsem se seznámil s Prokopem Holoubkem, který mi dohodil focení v Kabinetu Múz a klubu PRAHA za vstup. Tam jsem toho absolvoval celkově asi nejvíc, plus různé obskurnosti kolem BASTL, AVA a podobně. Později jsem trochu fotil na Flédě.
Dneska už se nejradši motám kolem menších akcí, jsem lidoplachej a mám radši komorní prostředí než davy.“ Nakeshu nezůstal ale jen u focení. Z koncertů pořizoval i video záznamy. Primárně pro vlastní potřebu a chvíli ho to bavilo více než fotky, u nichž jej paradoxně nejvíc bavil grading. Jak sám zmiňuje, v úpravách šel dost nenaturálním směrem a upravoval velmi svobodně. Zlom přišel s covidem. Pocit průměrnosti a pracovní vyhoření způsobily, že svůj koníček pověsil na hřebík. Dnes se k focení vrací, když jej osloví někdo ze známých. Ambice vystavovat své práce spíše nikdy neměl. Na otázku, který koncert mu nejvíce utkvěl v paměti, odpovídá s úsměvem: „To se mi jednou podařilo zmačknout spoušť zrovna ve chvíli, když mi do objektivu zasvítil laser. Stálo mě to dva řádky na snímači a ten aparát od té doby používám jen jako záložní na točení videa, kde se to naštěstí neprojevuje.“
Větší ambice co do vystavování má Tomáš Škoda, který se už dnes focením i živí. „K fotce jsem se dostal právě skrz focení koncertů. V době, kdy jsem byl studentem na gymplu a sám začal hrát na bicí v prvních kapelách, jsem chtěl co nejvíce chodit na koncerty, jenže jsem měl velmi omezené finanční možnosti. Našetřil jsem si na první digitální kompakt a začal fotit koncerty pro Webziny, které bývaly v té době dost oblíbené. Postupně se z toho stal koníček a vášeň. Žánr reportáže mě baví, nevím přesně, co se stane v příští chvíli, musím být stále ve střehu, abych mohl zachytit okamžik, který se třeba už nemusí zopakovat.“
Žánr reportáže mě baví, nevím přesně, co se stane v příští chvíli, musím být stále ve střehu.
I u něj se focením dokonale propojuje koníček s tím, co má rád, a to je živé vystoupení. Díky vášni pro fotku jich tak obejde za rok nemálo, ale jak sám říká, vždy to může být lepší! Chodí na oblíbené interprety a zároveň rád objevuje něco nového. Hodně vzpomíná na festival jménem Psy-high, který už dnes nefunguje a od samotného začátku byly oznámeny pouze čtyři ročníky. „Byl jsem osloven, abych jeden z ročníků nafotil na můj oblíbený analog. Festival v té době probíhal v prostředí krásného zatopeného lomu, a být tam a fotit, byla čistá radost.“ Jsou to skoro dva roky, co Škoda vystavoval své fotografie v kavárně Mezzanine. Nebyly to však koncertní fotky. Výstava nesla název City, kde představil své vidění městské krajiny, a i když má velkou zkušenost s focení portrétů, na této výstavě se objevili lidé spíše výjimečně, přestože na každém snímku byla lidská stopa zřetelná. Aktuálně připravuje Škoda výstavu fotek v Alterně, kde momentálně fotí většinu koncertů.
