Už nikdy více. Vůbec nejhorší advent a Vánoce zažilo Brno před 220 lety

Advent, jak je známo, začíná čtyři neděle před vánočními svátky. Onoho osudného roku nastal právě den před legendárním válečným střetem, tj. 1. prosince. Obyvatelé Brna a vsí na jihovýchod do adventního času vstoupili ve zcela jiném rozpoložení než jindy: už od listopadu se všude houfovala vojska podléhající Francii, Rakousku a Rusku a každému bylo jasné, že rozhodující bitva je na spadnutí. A jak už to bývá, vojáci všech táborů, včetně domácího, si nebrali servítky. Všude, kam vstoupili, ve velkém rekvírovali, co se dalo: dobytek, koně, drůbež a zásoby potravin. A nejen to. Mnozí vesničané přišli také o veškeré dříví včetně plotů, vrat i dveří od chalup, jelikož vojáci pro udržování ohňů, u nichž se zahřívali, potřebovali palivo. Jak o tom svědčí místní kronikáři, nezastavili se ani před pálením stolů, židlí a dokonce i postelí nebohých vesničanů. Ti tak v chladných zimních dnech skončili doslova na dlažbě. Vznést stížnost a zjednat si spravedlnost nebylo kde...

Nezastavili se ani před pálením stolů, židlí a dokonce i postelí nebohých vesničanů.

Drancování po francouzsku

Lidé se snažili zachránit si aspoň holý život a ukryli se, kde se dalo, protože rozdivočelí vojáci se nezastavili před ničím. Jen výjimečně se našli velitelé, kteří dokázali udržet disciplínu a svým mužům rabovat nedovolili. Neurvalým chováním vynikaly zvláště carské ruské jednotky. V moutnické pamětní knize se tak píše: "My v Moutnicích uslyševše takovou hrůznou střelbu z kanónů, nemyslili jsme jináče, než že bitva bude v malé chvíli u nás. Poschovali jsme, co jsme mohli do země, sklepů. (...) Ujeli jsme do šitbořických, nekolčických a diváckých lesů a za námi v nemalé chvíli přišli Rusi. Co našli k jídlu, všechno zkazili a znečistili tak, že se zdráhá péro tuto ohyzdnost popisovat."

Chtělo by se věřit, že Napoleonovi muži přicházející ze země osvícenství, galantních mravů a rovnostářského bratrství se chovali jinak. Bohužel ani oni za tlupami z východu často nezaostávali. Francouzi byli chtiví zvláště moravského vína, které kradli v neuvěřitelných kvantech. Své gurmánské pověsti dostáli bezezbytku, jak zaznamenali například ve Velkých Němčicích: "V prvním sklepě vyprázdnili za hodinu 11 beček vína, v druhém za půldruhého dne 25 beček a do třetího sklepa farářova se už vlamovali. (...) V Němčicích všecko víno vypili, a když ho nebylo, musely dodávati okolní dědiny. Kromě vína ovšem i dobré jídlo stále pohotově bylo. I šatstvo kradli, obuv mužů i žen, a to na veřejné ulici tak, že domácí lidé otrhaní chodili."

Francouzi byli chtiví zvláště moravského vína, které kradli v neuvěřitelných kvantech.

Jiný očitý svědek zase hořekoval: "Po tej patálii rozložili se francouzský vojáci po celej Moravě. Nechtěli jiného jíst než bílej chléb, maso a pečínky, pít ráno rosolu a v poledne a večer pivo a ležet jinde nechtěli, jen na postelích a dost peřin museli míti."

Tyfus a cholera

Zatímco na nás v adventu útočí vedle sezónních chřipek ponejvíce horečka nákupní, tehdejší lidé padali za oběť horečkám skutečným. Největší metlou byl tyfus. Těla padlých vojáků, která na polích zůstala ležet v tisících, způsobila šíření zákeřných epidemií, jelikož i přes snahu mrtvé co nejdříve pohřbít to nebylo pro jejich množství možné. Vedle těch, kdo zahynuli přímo při bitvě či na místě krátce poté, skonala řada mužů v lazaretech a nemocnicích. Brno se tehdy stalo jednou velkou marodkou - v prosinci 1805 tu naráz fungovalo 16 špitálů. Vedle zábrdovické nemocnice nebo té u Milosrdných bratří se ve vojenský lazaret proměnila například budova Reduty na Zelném trhu či různé kláštery a dokonce i tovární budovy. Ranění z velké části leželi na zemi, ve větších budovách dokonce na chodbách. Lékařskou péči obstarávali kromě brněnských také francouzští doktoři. Nekurýrovali se však pouze vítězové, některá místa přijímala také zajaté muže z opačného tábora. Stávalo se pak, že někdejší nepřátelé umírali bok po boku.

Brno se tehdy stalo jednou velkou marodkou - v prosinci 1805 tu naráz fungovalo 16 špitálů.

Vojensky nejvýše postavenou obětí slavkovské bitvy se stal Napoleonův generál Jean-Marie Valhubert, který se vyznamenal už za francouzské revoluce. Dělová koule mu u Slavkova rozdrtila nohu a následkům zranění o den později podlehl. Dodnes má pomník na místě někdejšího městského hřbitova (dnes Tyršův sad), kde původně spočinulo jeho tělo. Jméno generála Valhuberta najdeme také mezi francouzskými národními hrdiny na Vítězném oblouku v Paříži.

Marast až po kotníky

Vojáci, kteří bitvu přečkali bez větší úhony, obsadili Špilberk i domy měšťanů, jimž nezbylo než poskytnout byt a stravu nezvaným hostům. Ti, kdo se nevešli pod střechu, tábořili spolu s koňmi jednoduše v hradebních příkopech. Takovým obrovským nárůstem obyvatel trpělo samozřejmě celé město. Jeho provoz se dočista ochromil, v ulicích se vršily odpadky, trus zvířat i lidské výkaly a tyto nečistoty nikdo neodstraňoval. Podle dobového svědka sahaly až po kotníky, takže všude vládl příšerný zápach. Lidé chodili se ztrápenými obličeji, protože je navíc sužoval hlad a nejistota, kdy útrapy skončí.

I v těchto pro nás těžko představitelných podmínkách se ale projevilo také mnoho dobročinnosti a ochoty ulevit trpícím. Brňané pomáhali nejzuboženějším vojákům jídlem i oblečením. Ženy například vařily polévky a jiná výživná jídla, a nosily je zajatcům utábořeným v příkopech či do lazaretů. Někteří vojáci dokonce řešili hlad tak, že spouštěli z oken své čepice a přilby, které dobrosrdeční civilisté dole plnili chlebem a jinými potravinami.

Je vlastně obrovský paradox, že se dnes slavkovská bitva připomíná slavnostními průvody, koncerty a vojenskými parádami.

Napoleon opustil Brno se svou gardou 12. prosince a zbytek jeho mužů až o měsíc později. Zůstali jen ranění neschopní převozu. Ani to však nebyl konec - zplundrované město postihl hlad, nemoci a drahota. Byly to skutečně nevídaný advent i vánoční svátky, na které Moravané vzpomínali ještě dlouhé roky poté. Je vlastně obrovský paradox, že se dnes slavkovská bitva připomíná slavnostními průvody, koncerty a vojenskými parádami, které přinášejí veskrze pozitivní vjemy. Pro ty, kteří tehdejší události skutečně zažili a přežili, to bylo trauma do konce života.