Z historie Prýglu: zatopená obec a hrázný, který přelstil nacisty
Stavba přehrady a osud Kníniček
První myšlenka na zbudování vodní nádrže na řece Svratce se datuje hluboko do dob Rakouska-Uherska, měla sloužit jak k regulaci toku a lepšímu rozředění splašků z městské kanalizace, tak i jako zdroj vody a rekreační oblast. Z několika možných lokalit bylo kvůli nízké finanční náročnosti úpravy a vhodné rozloze nakonec vybráno údolí na severozápadě Brna. Bylo jasné, že stavba přehrady si vyžádá oběť – v údolí ležící vesnici Kníničky. Práce byly zahájeny v roce 1936 a občané Kníniček se stěhovali na vyčleněné pozemky zhruba jeden kilometr od původní obce. V meziválečném období bylo v Kníničkách 107 domovních čísel a žilo tu přes 500 lidí.
Většina domů byla z nepálených cihel, v obci stála kaplička či hasičské skladiště. Vesnice byla s celým údolím zatopena při povodních v roce 1939, nová přehrada, dokončená o rok později, nesla název Kníničská (vydržel jí až do roku 1959, kdy byla přejmenována na Brněnskou). Dnes po zatopené obci nezbylo téměř nic, při vypouštění přehrady je možné identifikovat poslední zbytky obvodových zdí některých domů.
Hrdinové Šikula a Dolníček
Když se Němci v roce 1940 dozvěděli, že hrází přehrady vede potrubí využitelné k její destrukci, přikázali ho zasypat pískem a zabetonovat tenkou zátkou. Sami by pak v případě potřeby mohli potrubí vyčistit a stavbu zničit. Vedoucí hrázný František Šikula však tajně se svými zaměstnanci potrubí zasypal těžkým kamenem a zadělal kvalitní vrstvou betonu. Tato sabotáž se ukázala jako úspěšná – když vojáci wehrmachtu chtěli v roce 1945 potrubí opravdu k odpálení hráze využít, ukázalo se, že jeho uvolnění není možné. Němci však vymysleli jiný způsob vyhození hráze do povětří, a to pomocí min umístěných pod její dlažbu s tím, že projíždějící sovětské vojsko nástrahu spustí.
Protože úspěch tohoto plánu by znamenal zatopení několika blízkých obcí i městských částí, vydal se František Šikula blížící se Rudou armádu před náložemi varovat, byl však při plížení se přes hráz postřelen do zad. Zvládl se dostal přehradní štolou zpět do elektrárny a vyslat se zprávou občana Ladislava Dolníčka. Dolníček uspěl a jak jemu, tak Františku Šikulovi, který se ze svého zranění později úspěšně zotavil a byl vedoucím hrázným až do roku 1966, tedy vděčíme za odvrácení katastrofy.
Přehrada až k Tišnovu a Jundrov pod vodou?
S výstavbou přehrady se v meziválečném období začalo uvažovat o širších možnostech jejího využití – nejen jako zásobárny vody či rekreační lokality, ale také jako součásti dálkové vodní dopravy. Architekti Bohuslav Fuchs a Jindřich Kumpošt se dlouhodobě věnovali koncepci dopravního systému, který by spojoval různé druhy dopravy včetně vodních cest, klíčových pro mezinárodní obchod. Kumpošt se v letech 1938–1945 zabýval vizí zásadního rozšíření přehradní nádrže v rámci Regionálního plánu pro okolí Kníničské přehrady. Navrhoval zvýšení hráze o deset metrů, kompletní její přestavbu a tím i zvětšení objemu nádrže až na 100 milionů m³ vody. Taková změna by znamenala zatopení nejen Chudčic a Veverské Bítýšky, ale hladina by mohla dosahovat až k Tišnovu.
Součástí jeho návrhů byla i úvaha o úplném zrušení původní hráze a výstavbě nové, mnohem mohutnější v oblasti Pisárek – asi 100 metrů nad tehdejším jezem u Kamenného mlýna. Tato monumentální oblouková konstrukce měla mít výšku 50 metrů a zadržet až 250 milionů m³ vody. Pod hladinou by pak skončila značná část Jundrova, Komína, Bystrce, Veverské Bítýšky nebo Březiny. Ačkoliv tyto projekty nebyly z důvodu vysokých nákladů nikdy uskutečněny, ukazují tehdejší ambice a roli, jakou vodní stavby a lodní doprava v urbanistickém plánování hrály.
Od války do současnosti
V období bezprostředně po druhé světové válce začala přehrada svůj přerod v nejoblíbenější brněnskou rekreační oblast. Dějiny fenoménu přehrady – tedy místní osobní lodní dopravy – se začaly psát v roce 1946, kdy zahájila provoz trasa mezi přístavištěm a hradem Veveří. Od roku 1949 byl okruh rozšířen do Veverské Bítýšky. Již v roce 1948 byla také prodloužena trať šaliny do Bystrce, čímž se přehrada stala dostupnější.
Od padesátých let kolem Prýglu ve velkém vznikaly rekreační objekty, což mělo ve výsledku negativní dopad na kvalitu vody, zhoršenou nedodržováním ochranného pásma podél přehrady, prosakujícími žumpami a dalšími hygienickými nedostatky. Znečištění vyústilo v časté napadení vody sinicemi, se kterým se přehrada potýká dodnes – ačkoli v posledních několika letech je boj proti sinicím úspěšnější a kvalita vody se obecně drží na dobré úrovni. Brněnská přehrada tak i dnes do velké míry naplňuje svůj potenciál ideálního výletního místa – žádné jiné město nemá podobně velkou a službami vybavenou vodní plochu tak blízko od své zástavby.
Kde se vzala Sirka?
U přehrady se už od roku 1983 dodnes koná výtvarný festival Brněnský plenér. Prvního ročníku se účastnili absolventi pražské Akademie výtvarných umění i další výtvarníci bez odborného vzdělání, hlavní popud však dali právě absolventi AVU, kteří se vrátili ze studií zpět do Brna. Před plenérem se uskutečnila výstava mladých malířů, sochařů a architektů na Nové radnici. Ta zaujala odbor místního hospodářství NV města Brna, bylo tak možné uskutečnit „první brněnský plenér mladých výtvarníků“. Akce začala 15. srpna ve 13.00, s podporou Technické a zahradní správy města Brna a zmiňovaného odboru místního hospodářství.
Sochaři si sami vybrali umístění svého díla. Sochy byly na svém místě až na podzim, přesněji 13. listopadu, kdy si je návštěvníci přehrady mohli prohlédnout. Všichni zúčastnění umělci dostali od tehdejšího primátora Brna Rudolfa Suchánka čestná uznání, věcné ceny obdrželi Radomír Vavruša, Jiří Sobotka a Vladimíra Sedláková. Jako pozůstatek prvního plenéru na přehradě dodnes stojí socha Sirky od Miroslava Vochty, která dala jméno pláži U Sirky.
BONUS: papežská kotva
Kdo by čekal, že ozdoba prostoru přístaviště byla prvotním účelem jedenáct metrů vysoké kotvy, pletl by se. Původně totiž sloužila jako symbol naděje při návštěvě papeže Benedikta XVI. na letišti v Tuřanech. Na přehradu byla přesunuta a znovu vztyčena 18. srpna 2010 – co nevidět tedy bude mít 15. znovunarozeniny.
Kuriózní středa
Náš seriál Kuriózní středa představuje brněnské podivnosti a ukazuje město v nečekaných souvislostech.