Erika Voith: Fandím každé staré budově, kterou se developer rozhodne nezbourat.
Setkáváme se u baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí. Proč jste jako první místo vybrala právě ji?
Mám ji ráda, protože mi přijde trochu stranou. Lidé sem možná nechodí tak často, přitom je tu krásný klid, i když jste hrozně blízko Mendlova náměstí a ruchu kolem něj. Já jsem tady byla poprvé asi před deseti lety, když jsem sbírala materiál o Karlu IV. pro výstavu obrazů, kterou jsem tehdy připravovala k jeho výročí. A teprve minulý rok jsem se dozvěděla, že se v bazilice u oltáře v roce 1933 brali moji prarodiče. Takže od té doby mám pocit, že je to trochu moje místo. Ráda si představuju, jak to tady vypadalo v meziválečném Brně. Jestli šli na svatbu pěšky, jeli povozem nebo třeba tramvají…
Kostely se ve vaší tvorbě objevují jako zdroj inspirace, přitom jste o sobě říkala, že jste celoživotní ateistka. Co vás na nich přitahuje?
Výtvarně mě zajímaly vždycky. Všude, kam jsem cestovala, jsem většinou jako první šla do kostela. Ne kvůli víře, ale kvůli prostoru, světlu, obrazům, řemeslu a atmosféře. Měla jsem také strašně silný zážitek v Řecku. S kamarádkou jsme zabloudily do kláštera v horách a mniši nás vzali do podzemní kaple, kde byly raně křesťanské zlacené madony na dřevěných deskách. Celý ten den na mě tak zapůsobil, že jsem pak začala hledat, jak se zlatí obrazy. A dnes je zlato jedním z mých hlavních výrazových prostředků.
Jak se se zlatem technicky pracuje? Je to náročné?
Strašně. Záleží, jaké plátkové zlato máte, ale je to hrozně nevděčný materiál. Na to, jak je drahý, vám nedává moc prostoru pro chyby. Plátky jsou neuvěřitelně delikátní. Jakmile se špatně pohnete nebo špatně naplánujete položení, zlato se zmačká, rozplyne a už to nejde vzít zpátky. Chce to zručnost. Začalo to vlastně tou kaplí v Řecku před patnácti nebo šestnácti lety. Pak jsem práci se zlatem různě studovala, jezdila jsem se učit třeba na zámek do Kroměříže. Poprvé jsem zlato výrazněji použila u obrazů Karla IV. a od té doby mě to nepřestalo bavit. Lidé se mě ptají, kdy mě zlato omrzí, ale zatím neomrzelo.
Co vás na něm drží tak dlouho?
Hledala jsem způsob, jak do obrazu dostat kov a zároveň se vyhnout barvám. Nikdy jsem netíhla k barevným obrazům. Ve světě je podle mě barev strašně moc – ve veřejném prostoru, v designu, všude. Hledala jsem něco jednoduššího. Vždycky mě zajímal kov, přemýšlela jsem třeba nad malbou na bronzové nebo zlaté desky, ale materiálově by to bylo úplně jinde. Zlato mě baví tím, že má tisíc podob. Když ho nenasvítíte, může být tmavě hnědé, skoro černé. Když ho nasvítíte třeba jen lampičkou nebo svíčkou, odráží světlo zpátky. Je neuvěřitelně proměnlivé. Já navíc v interiérech nemám ráda přímé světelné zdroje, lampy a lustry. Vždycky se snažím světlo odněkud odrazit, schovat ho, nasvítit něco bokem. A u zlatých obrazů to funguje božsky. Večer dokážou vytvořit unikátní atmosféru.
Mám ráda staré věci, poctivé postupy, historickou malbu.
Se světlem jste začala pracovat i přímo v obrazech. Jak jste se dostala k malování na světelné panely?
Přemýšlela jsem, jak světlo schovat a dostat přímo do obrazu, aby měl víc poloh. Nejdřív jsem zkoušela instalovat LEDky za plátno. Pak vzniklo několik obrazů s neonem, což je asi můj největší výstřel do moderny. Já jsem totiž v tomhle strašná konzerva. Mám ráda staré věci, poctivé postupy, historickou malbu. Se světelnými panely to byl skoro roční výzkum. S jednou firmou jsme hledali, jak udělat dřevěný rám, jak do něj dát světelný zdroj, aby byl dokonale rozptýlený, aby nebyly vidět jednotlivé světelné body a aby šla korigovat intenzita. Když se první panely rozsvítily, bylo to tak intenzivní, že se na obraz nedalo dívat. Takže jsem zkoušela, jak vrstvit olej, jak světlo zastřít a utlumit. Byl to dobrý špás a myslím, že s tím ještě nekončím.
Takže ráda objevujete nové postupy, jak něco udělat?
Spíš ráda objevuju staré postupy. Když jsem byla v Holandsku v mlýně, kde si Rembrandt kupoval pigmenty, koupila jsem si tam pigmenty taky a začala zkoumat, jak maloval, jak je míchal. Když víme, jak se konkrétní pigment chová s čistým lněným olejem a jak vypadá po čtyřech stech letech, můžeme odhadnout dlouhodobou kvalitu. Používám čisté lněné plátno, dobrý šeps, lněný olej, pigmenty a pevné rámy… a dělám si legraci, že dávám na obrazy záruku čtyři sta let. U těch technik víme, jak stárnou. Stejně mě fascinuje zlacení. Když jsem se ho učila, restaurátorka mi ukazovala vyzlacené iniciály v knihách ze 13. století. Všechno kolem podléhalo zkáze – papír, dřevo, pigmenty, ale zlato vypadalo, jako by ho někdo položil včera.
Dalším zastavením je Křížová chodba Nové radnice. Proč právě tento prostor?
Je to další takové neznámé a přitom ohromně staré místo přímo v centru Brna. Líbí se mi, že o něm spousta lidí neví, i když je to krásný kus historie. Zároveň s ním mám spojenou výstavu s Igorem Kitzbergerem, která pro mě byla hodně zásadní. Igor minulý rok zemřel, takže na to vzpomínám i jako na jednu z posledních možností s ním vystavovat. Mám to místo opravdu ráda. Když tam máma pořádá výstavy jiných autorů, občas tam mívám službu přes den a užívám si jen být v tom prostoru.
Studovala jste i scénografii – hodně se svého času psalo o tom, že jste pracovala na oscarovém snímku Revenant Alejandra Gonzálese Iñárritu. Pokračujete v tom?
Vůbec. Měla jsem pocit, že jsem měla strašně moc různých profesí, a osm let jsem se hledala od zdi ke zdi – film, móda, scénografie, různé práce v zahraničí. V každém oboru jsem si chvíli myslela, že když mi to jde a mám dobrou zpětnou vazbu, mohla bych v něm pokračovat. Ale vždycky to ztroskotalo ve chvíli, kdy jsem se ráno probudila a zjistila, že nemám čas malovat. Že jsem třeba za rok neudělala skoro žádný obraz. Většinou jsem ten den dala výpověď. Takhle jsem ukončila spoustu prací i míst. V Paříži jsem třeba pracovala pro hotel, který se designově rekonstruoval, a jednoho rána jsem dala výpověď, sbalila si auto a odjela na tři měsíce cestovat po Evropě a malovat. Po několika letech jsem si řekla, že stačilo a že se zkusím uživit čistě jako malířka. A trvá to doteď.
Jak se protíná váš příběh s příběhem Brna? Nepocházíte odsud, že ne?
Pocházím z jihu Moravy, z Podivína. Do Brna jsem přišla v patnácti na Střední školu umění a designu. Po střední jsem odešla do Prahy, potom do Londýna, Athén, Paříže, zase Londýna a Kanady. Cestovala jsem hodně a dlouho.
Když jsem z Brna odjížděla, bylo to úplně jiné Brno než dnes.
Co vás přimělo k návratu?
Když jsem z Brna odjížděla, bylo to úplně jiné Brno než dnes. Bylo super, ale pro mě tehdy malé a klidné. Chtěla jsem zažít velký svět. Vzpomínám na to v dobrém, pili jsme víno na hradbách Špilberku, chodili do Podnebi… ale já měla pocit, že potřebuju pryč. Takže přišla má etapa velkého cestování. Prvního ledna 2016 jsem se do Brna vrátila na dva týdny – měla jsem přebalit kufr a stěhovat se zpátky do Londýna. A najednou mi zavolal člověk, který o mně někde slyšel, že by potřeboval namalovat čtyři velké obrazy.
Takže vás tu udržela zakázka?
Vlastně ano. Ty obrazy jsem ale neměla kde malovat. Den nato jsem ve Skøgu potkala člověka, který pronajímal studia a ateliéry v Mosilaně. Řekla jsem si, že přesně to potřebuju. Pronajmu si studio, udělám obrazy a odjedu. Šla jsem se tam podívat v lednu, asi v minus deseti. Nebylo tam topení, foukalo okny, sněžilo dovnitř. A já jsem se do toho špinavého, studeného ateliéru a do výhledu na celé Brno, Špilberk a Petrov úplně zamilovala. Každý den tam byly slyšet zvony, navíc jsem na patře byla skoro sama, bylo to kouzelné. Částečně kvůli tomu studiu jsem zrušila další plány a začala znovu objevovat Brno.
Jaké Brno jste tedy po návratu našla?
Úplně jiné než to, ze kterého jsem odjížděla. S odstupem deseti let a s porovnáním, které mám z velkých metropolí, evropských i severoamerických měst, si myslím, že Brno je kategoricky nejlepší město pro život. Má všechno. Až na moře. Možná by mohlo mít trochu víc slunce, ale jinak má ideální velikost. Není to Praha, ale není to ani malé město, kde se všichni znají až moc. Cítíte se tu sousedsky a místně, ale pořád je tu dost energie. Za posledních deset let Brno podle mě strašně šláplo do kultury, mezinárodních programů, přijelo sem hodně studentů. Pamatuju si první rok po návratu, jak jsem seděla u kašny pod Joštem a kolem byli španělští a italští studenti, všichni na sebe pokřikovali různými evropskými jazyky. Říkala jsem si: to je skvělé.
Cestování vám ale ze života nezmizelo. Aktuálně žijete ve Španělsku, co vás zaválo do Andalusie?
S mým mužem jsme hledali místo, kam bychom mohli zhruba na rok vycestovat. Brno jsme vždycky brali jako domov, ale chtěli jsme, aby naše dvojčata zažila nový jazyk – hledali jsme místo, které bude v rozumné letové vzdálenosti od domova, a vyšel nám cíp Costa del Sol. Je to oblast chráněná pohořím Sierra Nevada, takže tam není moc zima, ale zároveň tam nejsou tak extrémní vedra jako třeba v Granadě nebo Seville. Měla to být desetiměsíční cesta za teplem a sluncem.
Nakonec se ale jedná o delší výlet?
Kluci nastoupili do první třídy ve španělské státní škole a po druhém týdnu nám řekli, že to tam milují, zbožňují pana učitele i děti. A bylo hotovo. Teď hledáme způsob, jak být třeba tři čtvrtě roku tam a čtvrt roku v Česku. Ve Španělsku mají prázdniny od poloviny června do poloviny září, delší Vánoce a víc volna i během roku. Takže bychom rádi byli v Česku, když je tady pěkně, a ve Španělsku, když je pěkně tam.
Kdo ví, třeba dnes opustím zlaté figury a budou z toho barevné krajiny Španělska.
Proměňuje Španělsko vaši tvorbu?
Určitě v barvách. Vždycky jsem tíhla k zemitým odstínům, kovům, kameni, hnědé, béžové, černé. Teď ve Španělsku vidím divokost kachliček, červené pálené střechy, vyšisované cihly a fascinuje mě, jak se dají barvy použít správně a dobře, aby to nebyl kýč. Začíná mě zajímat barevná malba, což se mi v životě nestalo. Udělala jsem už pár olejů ve velmi kontrastních barvách, ale zjišťuju, že to bude proces. Takže kdo ví, třeba dnes opustím zlaté figury a budou z toho barevné krajiny Španělska.
Přicházíme do areálu Mosilany, kde jste měla ateliér. Nastartovalo to i váš vztah k brněnskému industriálnímu dědictví?
Určitě. Když za mnou do Mosilany jezdil Igor Kitzberger, říkali jsme si, že bychom ji koupili a opravili. Obnovili bychom krásu staré továrny, byly by tam ateliéry, Igor by tam měl sochařské studio. Samozřejmě spíš nemožné přání. Ale když jsme pak s mužem hledali bydlení, přišel DADA Distrikt.
Jak jste se dostali k tomuto projektu?
Od začátku jsme věděli, že chceme rekonstruovat něco staršího. Nejen z environmentálního hlediska – přijde nám zbytečné stavět nové věci, když toho tolik už stojí a mohlo by fungovat –, ale máme i vášeň pro staré budovy. Věděli jsme také, že chceme industriál: vysoké stropy, hodně světla, velká okna. Začali jsme jezdit po Brně a dívat se na budovy, které vypadaly, že chátrají. Tu na Svitavském nábřeží jsme našli vlastně skoro hned, vyjeli jsme z Černých Polí a za pár minut jsme dorazili k aleji zelených stromů, za ní tekla řeka a v pozadí byla stará Zbrojovka. Na rohu stála dobitá šedá budova. Můj muž si myslel, že jsem jen dramatická, ale já jsem hned věděla, že je to ona.
Co následovalo?
Přes katastr jsme zjistili, kdo budovu vlastní. Patřila firmě, která tam měla víc továren. Šla jsem na vrátnici a dožadovala se pana ředitele, abych mu vysvětlila, že nám to musí prodat. Měli jsme štěstí, že jsme narazili na brněnského patriota. Poslechl si mě a řekl: tak jo. Pak začalo kolečko úřadů, bank, financování a všech formalit. Bylo to složité a zdlouhavé. My jsme byli nově vzniklá firma bez kapitálu a bez předchozího projektu, takže jsme museli najít způsob, jak to celé financovat. Naši poradci přišli s konceptem baugruppe – sehnali jsme další zájemce o podobné prostory k bydlení a každý si vzal vlastní hypotéku. My jsme celý projekt zastřešili a dotáhli ho ke kolaudaci.
DADA Distrikt působí jako příklad toho, jak by se dalo pracovat s industriálním dědictvím. Myslíte, že se Brno v tomhle zlepšuje?
Nám bylo strašně líto spousty budov, které padly ve Zbrojovce. Viděli jsme z okna, jak nám padají před očima. Myslím si, že takového projektu se musí ujmout srdcař. Rekonstrukce staré budovy nikdy nebude finančně tak zajímavá, jako shodit ji a postavit novou. Lidé se nás během projektu často ptali: proč to proboha nezbouráte? To se vám nemůže vyplatit. A my jsme odpovídali, že to neděláme proto, abychom na tom vydělali. Chtěli jsme si vybudovat bydlení snů a já jsem vždycky chtěla ateliér blízko bytu. Budova byla větší, než jsme původně hledali, takže vznikly i další lofty, prostory a studia.
Tedy jste do toho zkrátka nešli jako developer.
Je to vidět i na dispozicích. Nejsou tam malé byty, které by bylo nejvýhodnější nasekat jeden vedle druhého. Jsou tam velké byty, na patře jen čtyři, některé mají přes sto třicet metrů… plus mezipatro.
Je podle vás vůbec reálné přesvědčovat velké developery, aby podobné budovy zachraňovali?
Je to těžké. Když víte, že pečlivé opravování staré budovy nebude zaplaceno stejně pohodlně jako novostavba, motivace je malá. Fandím každé budově, kterou se developer rozhodne nezbourat, ale myslím si, že ve světě je povědomí o hodnotě industriálního dědictví mnohem dál než v Česku . Tendence uchovávat, opravovat a vyzdvihovat tyhle stavby je tam silnější. Ta kultura musí být v celé společnosti.
Náš rozhovor končíme v Arnoldově vile, kde jste vytvořila mural Cecilie Hože. Jak jste se dostala k této práci?
Na spolupráci s festivalem Meeting Brno, při níž jsem dělala obrazy pro Petra Pavla a Zuzanu Čaputovou, navázala práce pro Arnoldovu vilu. My sem vlastně jdeme kvůli pistáciovému cappuccinu, které je tu fenomenální, ale zároveň je tu ten mural. Původně chtěli malý portrét Cecilie Hože tužkou, který měl být zarámovaný v kavárně. Dlouho jsme vymýšleli různé varianty a nakonec z toho vznikl mural přes celou stěnu terasy, s neonem a se vším všudy. Teď už z něj je i logo kavárny. Žije si vlastním životem.
Co bylo na té práci nejtěžší?
Jediné dochované fotografie Cecilie Hože jsou ty, kde je buď úplně malá holčička, nebo je jí kolem pětašedesáti. Zadání ale bylo, že na portrétu má být jako mladá slečna, třeba dvacetiletá, plná ideálů v Brně konce 19. století. Takže jsme se ponořili do historie. Vznikla spousta kreseb tváří, hledali jsme její podobu, výraz, správnou atmosféru. Ten projekt byl krásný a díky němu mám k Arnoldově vile možná větší vztah než třeba k vile Tugendhat.
Přitom jste malovala i vilu Tugendhat pro projekt Patříme k sobě. Jaký vztah k ní máte?
Osobně se mi vila Tugendhat nikdy nelíbila. Vím, že v Brně se to skoro nesmí říkat. Nejsem zastánce funkcionalismu. Podle mě ornament není zločin – naopak mi přijde škoda, že se dnes někdy snažíme oprostit od krásných zábradlí a podobných věcí.
U vaší figurální malby se často objevuje ženská postava a výrazné ruce. Potřebujete při práci model?
Ano. Nemyslím si, že jsem tak dobrá kreslířka, abych zvládla jakýkoli výraz a jakoukoli zkratku bez předlohy. Věřím, že třeba Mucha nebo Michelangelo by vystřelili cokoli v jakékoli póze, ale já potřebuju skicovat podle skutečnosti. Moje modelka Marťa mi pózuje od patnácti let. Známe se jednadvacet let a jsme sehrané. V podstatě všechny moje obrazy, pokud je na nich postava, jsou podle ní. Je tanečnice a má velmi výrazné ruce, takže pokud se na mém obraze objevují ruce, jsou také většinou její. Ačkoli se lidé někdy diví, že na ženské ruce vypadají moc „vypracovaně“.
Věnujete se také dobročinným aukcím. Je pro vás důležité, aby umění pomáhalo?
První aukce iniciovala moje máma, která je tímhle směrem hodně zaměřená. Zároveň nám strašně moc lidí zemřelo na rakovinu, takže jsme začínali aukcemi pro onkologii. Máma se vždycky ptala konkrétně, co jim chybí, aby to nebylo jen obecné darování peněz. Často řekli: chybí nám tenhle přístroj, stojí milion. Udělala aukci obrazů a soch a vždy se kýžené částky dosáhlo. Je to tedy ve mně silně zakořeněné a jsem za to ráda. Když vidíte zpětnou vazbu, je to silné. Ve Stopce jsme třeba s Olbramem Zoubkem dražili můj obraz a jeho sochu pro Svatou Annu, kde jim chybělo komplikované polohovací lůžko. Řekli nám, kolik potřebujeme vybrat, a ta částka se za ten večer vybrala jen ze dvou děl. Od té doby, když mám možnost se něčeho podobného účastnit, vždycky do toho jdu. Když nemůžu organizačně, alespoň věnuju dílo. A mám radost, že se zatím draží dobře.
Erika Voith
Erika Voith je malířka působící mezi Brnem a španělskou Nerjou. Vystudovala Střední školu umění a designu v Brně a dějiny umění na Masarykově univerzitě, věnovala se scénografii i portrétní malbě a pracovala také v londýnské Saatchi Gallery. Její tvorba propojuje figurální malbu, olej, kresbu, světlo a plátkové zlato; inspiruje se mimo jiné byzantskými ikonami, japonskou filozofií a starými výtvarnými technikami. Její díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách po celém světě a svou tvorbou pravidelně podporuje dobročinné aukce.