Karolína Štorková: Konfrontace s jiným názorem člověka posouvá dál
Spolupracovala jste s Nadačním fondem Arnošta Lustiga, Nadací Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, festivalem Meeting Brno a nyní vedete Institut Paměti národa Brno. Je pro vás práce na projektech s občanským a historickým přesahem vědomou volbou, nebo k vám tyto příležitosti přicházely spíše náhodou?
Zrovna všechny tyto projekty ke mně přišly náhodou. Výjimkou je Institut Paměti národa, tady jsem se přihlásila do výběrového řízení. I v tomto případě mi ale inzerát poslalo tolik kamarádů, že jsem si řekla: „Tak to bych měla asi zkusit!“ Vědomě se věnuji kultuře a neziskovému sektoru. Profilace na organizace, které nějakým způsobem hájí demokratické hodnoty, však byla de facto náhodná, původně mě to trochu více táhlo ke klasické hudbě a opeře. Když se ale dostanete k projektům, které mění věci kolem vás a lidem proměňují perspektivu, je to strašně nabíjející. A také nesmírně potřebné.
Navíc při takové práci potkáte spoustu zajímavých lidí.
Neuvěřitelné množství. Začalo to už mou první prací ve VIZI 97. V té době jsem žila ve Švédsku, kam jsem doprovázela svého manžela. Neměla jsem tam práci a po nějakém roce, kdy se mi nedařilo najít zaměstnání ani moc kamarádů, jsem si řekla, že to asi nebude moje cesta. Začala jsem proto přes inzeráty hledat práci v Praze s tím, že bychom za sebou s manželem létali: jeden víkend tam, druhý v Praze. V Praze tehdy žila také moje sestra Veronika, takže mi to dávalo smysl. Přihlásila jsem se na inzerát pro mě tehdy úplně neznámé nadace VIZE 97. Nechtěli, aby se jim lidé hlásili hned na první dobrou jen kvůli jménům Havlová a Havel, takže v inzerátu skutečně uvedli pouze VIZE 97. Až když si to člověk trochu vyhledal, zjistil, o jakou organizaci jde.
Takže jste se rovnou setkala s Havlovými?
Dodnes si pamatuji, jak mi z VIZE zavolali a zeptali se: „Dobrý den, mohla byste zítra přijít na pohovor?“ Ve mně úplně hrklo a zeptala jsem se, v kolik hodin. V devět ráno jsem totiž měla letět ze Stockholmu do Prahy. Ráno jsem tedy sedla na letadlo a v jednu hodinu jsem šla na pohovor přímo k paní Havlové. Byl to obrovský zážitek. Vlastně veškerá práce s ní byla ohromným zážitkem.
V poslední době pro mě bylo asi nejvýraznější setkání s Nickem Wintonem a s takzvanou Wintonovou rodinou.
Mění vám setkání s lidmi, kteří mají mimořádnou životní nebo historickou zkušenost, postupně pohled na svět a vaše hodnoty? Vybavíte si nějaké zvlášť silné setkání z poslední doby?
V poslední době pro mě bylo asi nejvýraznější setkání s Nickem Wintonem a s takzvanou Wintonovou rodinou, tedy s dětmi, které Nicholas Winton zachránil, a jejich potomky. Během čtyř nebo pěti dnů jsem si díky festivalu Meeting Brno povídala s Nickem Wintonem, Wintonovými dětmi i jejich rozšířenými rodinami, tedy také se druhou a třetí generací. Slyšela jsem velké množství příběhů a bylo to velmi intenzivní. Hluboce mě to zasáhlo. Mám desetiletou dceru, takže se k tomu přidávala představa, jaké to musí být pro matku, která posílá své dítě pryč. Bylo to neuvěřitelně silné a určitě mě to hodně změnilo.
Když s vámi tak silná témata pohnou, musíte je potom veřejně komunikovat a přibližovat ostatním. Je to pro vás přirozené, nebo jste se to musela naučit?
Já jsem duší markeťačka. Vnímám jako své vnitřní poslání učit sebe i ostatní, jak předávat dál témata a hodnoty z neziskového a kulturního světa. Pracuji s tím už od doby, kdy jsem nastoupila do VIZE 97. Jednou z věcí, které jsem tam měla na starosti, bylo přijímání žádostí o podporu. Žádosti tehdy často vypadaly jako hustě popsaná vytištěná stránka, ve které se člověk jen obtížně vyznal. Někde mezi řádky jste si všimli, že je ten projekt úžasný, ale až při třetím nebo čtvrtém čtení, rozhodně ne na první pohled. Když už takových žádostí přicházelo opravdu hodně, říkala jsem si, že přece není možné, aby se kultura a neziskový sektor v České republice „uměly“ tak špatně prezentovat.
Mění se situace v posledních letech?
Celou dobu se snažím přijít na to, jak ten složitý mechanismus „hacknout“ a jak naučit lidi kolem sebe, aby o komunikaci přemýšleli podobně. Na marketing se často dává málo peněz, protože potřebujeme finance na velké umění, diskuse nebo na samotný obsah projektu. Trochu se ale zapomíná, že když nevěnujeme jeho komunikaci dostatek úsilí, lidí a peněz, nikdo o něm nebude vědět. A pokud už do propagace peníze dáme, měly by se utratit smysluplně.
Když sleduji akce, jako je Meeting Brno, říkám si, že jsou zajímavé pro lidi, kteří už s jejich hodnotami souznějí. Snažíte se je dostat také k lidem, kteří by sami nepřišli, protože mají jiný názor než pořadatelé?
To je jedna z nejtěžších věcí, a to napříč obory. Nemusí jít jen o politická témata. Přivést člověka na operu nebo na soudobou hudbu je také docela oříšek. Rok a půl jsem byla ředitelkou Brno Contemporary Orchestra a vysvětlovat lidem, že se soudobé hudby nemusí bát, rozhodně není jednoduché. Vyžaduje to mimořádné nápady, píli, péči, čas a peníze, které v neziskovém sektoru a kultuře často nejsou. Vždycky když přijdu k projektu a jasně vidím, jak krásně by mohl fungovat, ale chybějí mu zdroje, je mi to líto. Nejčastěji chybějí lidé, protože jsou extrémně přetížení. Snažím se proto udělat alespoň tolik, kolik zvládnu, aby se projekt posunul k výsledku. Dostat k němu „druhou stranu“, tedy nepřesvědčené, je velký oříšek.
Zvláště při posledním Meetingu byli názoroví odpůrci velkým tématem.
Ano, v rámci Meeting Brno jsme to řešili hodně. V Institutu Paměti národa se na to chci zaměřit také, mimo jiné prostřednictvím navazujících rozhovorů po diskusích. Chtěla bych zde budovat komunitní život a docílit toho, aby spolu lidé mluvili. Nemělo by jít jen o přijímání obsahu nebo názorů, ale také o možnost popovídat si o nich. Není přitom nutné, aby člověk změnil názor. Už samotná konfrontace s jiným pohledem vám může otevřít novou perspektivu. Uvědomíte si, že váš názor nemusí být jediný správný, a to člověka posouvá dál.
Můžeme být přátelé, i když nemáme stejný názor.
Stává se na diskusích, které pořádáte, že přijde někdo, kdo dokáže slušně debatovat s člověkem opačného názoru?
Nestává se to tak často, jak bych chtěla. Především proto, že většina příchozích už je přesvědčená a patří spíše k jedné straně. U letošního Meeting Brno to bylo velmi specifické. Já jsem z festivalového týmu odešla v lednu, tedy ještě před velkým sudetoněmeckým sjezdem, takže to nejsou přímo moje zážitky. S týmem jsem ale stále v blízkém kontaktu a jeho ředitelkou je moje sestra Veronika Smyslová. V letošním ročníku se podařilo oslovit také několik lidí z opačné strany. Za Veronikou přicházeli lidé a říkali jí přibližně: „Děkuji, že děláte to, co děláte. Byl jsem na druhé straně a myslel jsem si, že je to špatně. Teď ale především kvůli nepříjemnému chování a vyhrožování vidím, že je potřeba usilovat o smíření.“ Neznamená to, že musíme nutně změnit názor. Nosná je ochota naslouchat, posadit vedle sebe dvě strany a říct si: „Můžeme být přátelé, i když nemáme stejný názor.“
Máte vy sama v tomto ohledu z festivalu nějaký silný zážitek?
Jeden z extrémně silných zážitků z Meeting Brno jsem měla při loňské diskusi palestinského a izraelského otce. Oba přišli v konfliktu o dceru, každý v jiné jeho etapě. Spřátelili se, když si uvědomili, že nejde jen o to, na které straně kdo stojí, protože oba prožívají úplně stejnou bolest. Je to krásné poselství: i lidé, kteří by měli stát každý na opačné straně barikády, se mohou obejmout, padnout si kolem krku a mluvit o sobě jako o bratrech.
Jak se do vašeho hledáčku dostala Paměť národa Jižní Morava? Jak proběhlo vaše první seznámení s touto institucí?
S Pamětí národa jsem dlouho spolupracovala prostřednictvím Meeting Brno. Paměť národa jako taková ani obsah její práce pro mě tedy nebyly ničím neznámým. Když jsem skončila v Meeting Brno, měla jsem v hlavě vlastní projekt, který jsem chtěla rozjet. Žádné zaměstnání jsem nehledala a vůbec mě nenapadlo, že bych chtěla nastoupit do jiné organizace a vrhnout se do ní po hlavě. Potom mi ale asi deset přátel poslalo odkaz na inzerát se slovy: „Kájo, tohle je úplně pro tebe.“ Věděla jsem, že můj životopis vypadá, jako bych se celou dobu chtěla stát ředitelkou brněnské Paměti národa. Havlova nadace, Arnošt Lustig, Meeting Brno – těch spojení tam bylo opravdu hodně.
Ve funkci jste zatím přibližně měsíc a půl. Jaké jsou vaše plány?
Především bych chtěla, aby v tomto domě bylo živo a chodilo sem více lidí. Máme geniální expozici Tichá hrdinství. Je opravdu skvělá a mimořádně interaktivní. Nedávno jsem jí procházela se svou desetiletou dcerou. Přestože všude uvádíme, že je určena od dvanácti let, byla úplně nadšená. Já jsem tam slzela, protože ty příběhy jsou strašně silné. Bylo dojemné sledovat dítě, které chodí s tabletem od jednoho stanoviště k druhému. U jednoho si prohlédne osobní věci pamětníka, jinde ho poslouchá na videu a u dalšího stanoviště se dívá na jeho autentické fotografie. Postupně se mu skládá příběh konkrétního člověka, který byl účastníkem určité dějinné události. Zvlášť jako matku mě dojímalo vidět dítě, které to najednou opravdu zajímá a nevnímá návštěvu jen jako další muzeum, kde si musí číst informační panely.
Kde vidíte mezery Institutu?
Zatím se nám nepodařilo přivést k nám dostatek lidí ze široké veřejnosti. Se školami jsme poměrně úspěšní. Široká veřejnost však o expozici často ani neví. Anebo slyší slovo „expozice“ a představí si právě informační panely. Jen obtížně se předává, jak tento prostor ve skutečnosti funguje. S marketingovým týmem proto plánujeme, jak to změnit. Máme už několik nápadů na guerillové kampaně a zapojení lidí do propagace, což by podle mě mohlo hezky fungovat. Na expozici bych chtěla navázat také diskusními formáty. Mohli bychom například jeden den v měsíci pozvat odborníky nebo studenty zaměřené na dané téma. Lidé by si prošli expozici a potom by si měli s kým popovídat. Chtěla bych pořádat komunitní akce. Zkrátka chci, aby spolu lidé mluvili. U soudobých dějin je to mimořádně důležité.
Na které konkrétní podzimní akce byste čtenáře pozvala?
Dne 26. září se koná Den s Pamětí národa. Expozice bude celý den otevřená, návštěvníci ji budou moci prozkoumat a doplní ji několik diskusí i koncert, abychom se také společně pobavili. Na podzim Paměť národa pravidelně pořádá sbírku ke Dni válečných veteránů, při níž rozdáváme vlčí máky. Chystáme také diskusi s Bláznivou dějepisářkou a setkání s podcastem Přepište dějiny. Myslím, že obě akce budou moc pěkné. Další program budeme postupně přidávat, proto se vyplatí sledovat web Institutu Paměti národa Brno. Na začátku roku nás potom čeká tradiční Ples Paměti národa.
Lidé, kterým máme tendenci dát jednoduchou nálepku padoucha nebo hrdiny, mohou být mnohem složitější.
Expozice se jmenuje Tichá hrdinství. Zajímají Paměť národa také příběhy lidí, kteří se nezachovali hrdinsky, báli se, přizpůsobili se nebo morálně selhali? Jsou i takové osudy důležité pro pochopení doby?
Samozřejmě. Není to tak, že bychom aktivně vyhledávali záporné hrdiny. Historie je ale plastická. Vůbec bych si netroufla o jednom člověku prohlásit, že byl dobrý, a o druhém, že byl zlý. Typickým příkladem může být Schindler. Byl dobrý, nebo špatný? Obojí dohromady. Dějiny čím dál zřetelněji ukazují, že lidé, kterým máme tendenci dát jednoduchou nálepku padoucha nebo hrdiny, mohou být mnohem složitější. Padouch mohl v určité části svého života udělat něco skvělého. Stejně tak mohl hrdina udělat něco hrozného, o čem pouze nevíme. Post Bellum je velká organizace, která funguje už desítky let, a shromáždila neuvěřitelné množství příběhů. Logicky jsou mezi nimi také osudy lidí, kteří se nezachovali vždy správně. Samotná expozice je ovšem postavená na čtyřech lidech, kteří se v určitém období zachovali hrdinsky. Byli to běžní lidé, nikoli celebrity, ale v každodenní situaci podstoupili určité riziko, aby pomohli ostatním. Expozice je zaměřená především na mladé lidi, teenagery a rodiny s dětmi, a proto považuji tento způsob vyprávění za důležitý. Ukazuje, že i jednotlivé malé rozhodnutí může změnit něčí život.
Je při prožívání lidských osudů důležité místo, na kterém se s nimi setkáváme? Mířím tím k vile Tugendhat, kterou jste vybrala jako jedno ze svých oblíbených míst a kde jste určitě zažila mnoho silných okamžiků spojených s Meeting Brno.
Z mé zkušenosti úplně nejvíc. Právě tak jsem se poprvé dostala do kontaktu s Meeting Brno. Tehdy jsem spolupracovala s Evou Lustigovou v Nadačním fondu Arnošta Lustiga. V rámci Meeting Brno měla diskusi ve vile Löw-Beer a potom se šlo na koncert do vily Tugendhat. Před koncertem měl krátký proslov Lukas Hammer-Tugendhat, vnuk Grety a Fritze Tugendhatových, kteří si vilu nechali postavit. Stál u onyxové stěny a říkal, že sem velmi rád jezdí. Vzpomínal, že tam kdysi byl se svou babičkou. Přišla k onyxové stěně, dotkla se jí a řekla: „Jsem zase tady.“ Od té doby se jí při každé návštěvě dotkne i on a cítí přítomnost své babičky. Během stejného večera mluvil také Daniel Löw-Beer. Vyprávěl o dětech, které kdysi běhaly v zahradách, a o tom, jak Meeting Brno v roce 2017 pozval do Brna potomky rodin Tugendhat a Löw-Beer a oni potom v zahradách sledovali své vlastní děti.
Co se ve vás odehrává, když jste svědkem takových momentů?
Když slyšíte potomky rodin mluvit takovým způsobem přímo ve vilách a stojíte na místě, o kterém vyprávějí, je to neuvěřitelné. Najednou vám skutečně dojde něco, co sice víte, ale do té doby to necítíte: byl to rodinný dům, někdo v něm bydlel a určitá rodina k němu má hluboký vztah. Vůbec přitom nejde o otázku, jestli by jej měli, nebo neměli dostat zpět. Na člověka v tu chvíli beze zbytku dýchne historie. Uvědomí si, že dům má svůj příběh a ten příběh není vůbec jednoduchý. Pamatuji si, že mi tehdy tekly slzy po tvářích. V tu chvíli jsem se do Meeting Brno úplně zamilovala, protože dokáže zprostředkovat emoci, kterou neumí vyvolat každý.
Když člověk zná příběhy, které se k vile vážou, zamiluje se možná ještě více také do samotného domu. Bez nich může vidět jen krásnou architekturu.
Já jsem ji tak vnímala vždycky, protože mě od začátku strašně zajímala také samotná architektura. Ve vile jsem byla poprvé snad ještě se školou a před rekonstrukcí. Měli jsme mnoho přednášek o tom, proč její prostor funguje právě tak, jak funguje. Vnímala jsem ji tedy nejprve z výtvarného hlediska, protože byla mimořádně převratná. Například propojení zahrady a interiéru tam funguje nádherně. Chodila jsem vilou fascinovaná už jen tím, co dělá po vizuální stránce. Postupně jsem začala objevovat další vrstvy, například příběh rodiny nebo to, co se stane, když ve vile zažijete nějaký umělecký projekt. To jsem poznala třeba během festivalu Janáček Brno, jemuž jsem dělala propagaci.
Promění vám to pohled na místo jako takové?
Najednou v jednom domě sledujete různé umělecké žánry a je to mimořádné. Už Tugendhatovi zde pořádali umělecké večírky. Je fajn vidět, že právě tato jeho funkce se nemusí ztratit ani poté, co se z něj stalo muzeum. V posledním roce či dvou, od otevření propojených zahrad, jsem navíc začala dělat to, že kdykoli jdu do Černých Polí, projdu zahradou vily Tugendhat. Jdu se tam jen tak podívat, protože je to nádhera.
Hudba je pro vás evidentně velmi důležitá, profesně i osobně. Jak začala vaše fascinace operou a Leošem Janáčkem?
Mám ohromné štěstí na své rodiče. Jsou velmi kulturní a vodili mě za kulturou už jako úplně malou. Nezaměřovali se přitom na jediný žánr. Chodili jsme do galerií, do divadla i na rockové koncerty. Když mi bylo asi jedenáct let, viděla jsem Pink Floyd. To opravdu nezažije mnoho dětí. Jednou z věcí, na které nás se sestrou začali vodit poměrně brzy, byla opera. Moje skutečná fascinace jí ale začala až s Janáčkem během studia uměnovědy. Viděla jsem tehdy Věc Makropulos. Úplně jsem se posadila na zadek a řekla si: „Tak tohle je něco!“ Od té doby chodím na Janáčkovy opery velmi intenzivně. Janáček je pro mě největší srdeční záležitost, protože při jeho operách zažívám absolutní katarzi.
Zůstalo jen u Janáčka?
Nezůstalo. Stejné emoce jsem potom zažívala u většiny inscenací Davida Radoka, protože dokáže v každé opeře člověka chytit za srdce. Nejsilnější to bylo u Petera Grimese od Benjamina Brittena. Dodnes říkám, že je to moje nejoblíbenější opera. Dokonce jsem ji integrovala do našeho rodinného života. Když měla premiéru, pracovala jsem zrovna v opeře a pouštěla si její hudbu pořád dokola. Moje dcera si ji oblíbila natolik, že mě při derniéře prosila, aby mohla jít také. Bylo jí tehdy asi sedm let. Říkala jsem jí, že to opravdu není opera pro děti.“ Odpověděla mi: „Maminko, vezmi mě tam. Budu mít zavřené oči a poslouchat jenom hudbu.“ Do konce sice nevydržela, protože po třech hodinách usnula, ale byla strašně vděčná, že tam mohla být.
K Brno Contemporary Orchestra jste přišla až později?
Ano, ale soudobou hudbu jsem měla ráda vždycky, i když jsem se v ní nijak mimořádně nevyznala. Moje cesta k ní vedla přes Filharmonii Brno, dva roky jsem zajišťovala marketing festivalu Expozice nové hudby. Když Viktor Pantůček, dramaturg Brno Contemporary Orchestra, viděl, že jsem dokázala přivést lidi na soudobou hudbu, oslovil mě s nabídkou spolupráce. Nakonec jsem se stala ředitelkou orchestru. Odešla jsem od něj až kvůli Institutu Paměti národa, protože jsem vyhodnotila, že nemohu řídit dvě organizace současně. Moje srdce ale u BCO zůstává, protože spolupracovat s Viktorem Pantůčkem je láska. Ten člověk je doslova geniální a jeho koncerty se pohybují úplně jinde. Soudobá hudba je pro mnoho lidí náročná, ale Viktor ji umí zasadit do kontextu, propojit s místem a vystavět kolem ní příběh. A najednou na ní není nic složitého a je přístupná prakticky pro každého.
Jak do všeho, o čem se bavíme, zapadá Kapucínské náměstí? Má pro vás úplně jiný význam?
Jednak miluji pohled na Petrov a dalším důvodem je moje jiná umělecká láska: techno. Strašně jsem chtěla tančit, ale nikdy mi to nešlo a netrefila jsem rytmus. Potom najednou přišlo techno s naprosto jasným „buch, buch, buch“ a člověk se do něj mohl jednoduše vrhnout. Přidala se k tomu absolutní svoboda lidí, kteří na techno chodili. Bylo jim jedno, jak tančí oni sami i člověk vedle nich. Na Kapucínském náměstí sídlí můj velmi oblíbený klub Pul.pit, kam chodím upustit páru.
Rozhovor končíme na Špilberku, proč právě tady?
Strašně ráda chodím a po Brně se pěšky pohybuji často. Bydlím kousek od Obilního trhu, kdykoli se vydám do města a zrovna nepadají trakaře, nejdu na tramvaj, ale zvolím delší cestu přes Špilberk, abych se trochu pohybovala a zregenerovala. Mívám tam intenzivní pocit, že jsem ve správný čas na správném místě. Miluji Brno, zdejší procházky i chvíle, kdy mohu být ve městě sama, přemýšlet a dívat se na stromy. Nikdy přitom nechodím nahoru k samotnému hradu, ten mě vlastně tolik nezajímá. Mám ráda park kolem něj. Občas se někde zastavím, a když potřebuji trochu více pohybu, dokonce si tam zatancuji, pokud mě nikdo nevidí. Chodím se sluchátky a mám to moc ráda.
Karolína Štorková
Karolína Štorková je ředitelkou Institutu Paměti národa Brno. V minulosti působila v Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, Nadačním fondu Arnošta Lustiga a týmu festivalu Meeting Brno. Vedla Brno Contemporary Orchestra a věnovala se také marketingu Janáčkovy opery a dalších hudebních projektů.