Kateřina Šedá: Festival Zlozvyků musí být vtipný, vážný, dojemný i k naštvání
Začínáme u zámku Belcredi. Co pro vás toto místo znamená?
Když jsme byli malí, byl na zámku zubař i knihovna a v parku jsme trávili veškerý volný čas. Chodily sem školy a školky z okolí, probíhaly tu první lásky, lezli jsme po stromech a dělali všechny možné blbosti. Po revoluci se park zavřel. Chápu to, jsou v něm vzácné stromy a rodina Belcredi tu bydlí, takže je to její zahrada. Myslím ale, že Líšeň tím zároveň přišla o svůj skutečný střed. Když měla mamka pohřeb, konal se v obřadní síni na zámku – stejně jako moje první svatba. Na chvíli jsem se tehdy šla projít do parku a znovu mi došlo, jak je úžasný. A venku není rovnocenná náhrada. Náměstí Karla IV. podle mě není místo, kde by lidé chtěli trávit čas.
Právě náměstí Karla IV. je zásadní pro projekt Líšeňský profil. Co vás vedlo k tomu hledat v jeho siluetě lidskou tvář?
Celý život se snažím odhalovat skutečnou tvář míst. V případě staré Líšně je to o to zajímavější, že její centrum tvoří v podstatě jedna velká křižovatka. Můj táta tam navíc provozoval poslední videopůjčovnu v republice, kterou založil a dlouho se jí odmítal vzdát. Když jsem začala dělat Líšeňský profil, pozvala jsem během roku 511 malířů a výtvarníků. V horizontu centra staré Líšně, jehož důležitou součástí je kostel, měli najít profil lidské tváře. Kresbu potom otočili a mezi místními hledali člověka, který se jí nejvíc podobá. Vznikla velká kniha s portréty, podle níž obyvatelé Líšně anonymně hlasovali. A jako naschvál vyhrál můj otec. Takže lidé si samozřejmě mysleli, že jsem výsledek zmanipulovala. Projekt byl vymyšlený tak, že o vítězi vznikne celoroční program a Aleš Palán napíše knihu o jeho životě. Jenže můj táta podle vlastních slov žil jen „normální život“. Nakonec se konal karneval, kde se děti převlékaly za něj, na plakátech byla jeho tvář a celá Líšeň tím dlouho žila. Chtěla jsem najít v centru něco, co by dokázalo místní zaujmout, a to se povedlo.
Na líšeňském hřbitově, kam se právě blížíme, jste v roce 1999 vytvořila Spaní na hrobech. Byl to první okamžik, kdy jste si dovolila vystoupit z toho, co se od výtvarníka očekává?
Ano. Napadlo mě zjistit, co se mi bude zdát na různých hrobech v naší uličce. Počkala jsem, až se hřbitov zavře, a přinesla si peřiny z postele. Nakonec jsem ale spala jen na našem hrobě, kam jsem se pak ještě několikrát vrátila. Šlo hlavně o odvahu dělat věci, které se ostatním nelíbí nebo jim nerozumějí. Kdykoli jsem na tom hřbitově nebo přemýšlím o dalších projektech, často se mi ten moment vrací.
Je těžší pracovat doma, kde vás všichni znají, než na cizím místě?
Podle mě ano. Moje práce je kontroverzní hlavně pro přímé účastníky. Když vidíte fotografii lidí, kteří v Berlíně přelézají kopie vlastních plotů, může vám to připadat vtipné nebo je vám to jedno. Když ale přijdu za vámi a chci, abyste jel se sousedem, kterého třeba nemáte úplně rád, autobusem do Berlína a celý den tam přelézal plot, nejspíš mě pošlete do háje. Vyrostla jsem na místě, které mi v dětství připadalo hrozně maloměstské, a chtěla jsem se z něj urvat i tím, že budu dělat věci, které ostatní trochu provokují. S tím přišla svoboda, že není tak důležité, co si kdo myslí. Na akademii jsem si navíc uvědomila, že nejzajímavější není stát v galerii před hotovým dílem, ale dílo vytvářet. Proto jsem chtěla divákům nabídnout možnost stát se spoluautory.
Kde se ale láme hranice mezi spoluautorem a člověkem, který jen plní vaše zadání?
Účastníci mají velký prostor. Když se mluví o manipulaci, připadá mi to absurdní, protože účast je dobrovolná, člověk může kdykoli odejít a může o projektu veřejně mluvit i kriticky. V Kutné Hoře jsem loni o Vánocích založila fiktivní cestovku a pořádala zájezdy Kutnohoráků do Kutné Hory. Jezdila s námi socioložka, která s lidmi vedla rozhovory, a byl tam také filmový štáb. Nevadí mi, když někdo řekne, že je projekt úplně blbý. Sama chci vědět, v čem jsou jeho rizika a přínosy.
Mým úkolem je vytvořit tak dobrou situaci, aby se na místě rozhodli zůstat a zapojit se.
Takže když se třeba na poslední chvíli rozhodnou vycouvat?
Je to zcela na nich. Když jsme byli s obyvateli Bedřichovic v Londýně, někdo mi přišel žalovat, že jedna rodina jede jen nakupovat na Oxford Street, a chtěl, abych ji vyřadila. Řekla jsem, že nemůžu lidi lustrovat podle motivace. Mým úkolem je vytvořit tak dobrou situaci, aby se na místě rozhodli zůstat a zapojit se. Všichni nakonec zůstali. Nejlepšími účastníky se navíc často stávají největší odpůrci, protože jejich proměna je nejvýraznější. Potom mi deset let posílají přání k Vánocům nebo se hlásí do další akce. Já připravím pravidla, ale obsah projektu vytvářejí oni.
Podle čeho poznáte, že se projekt opravdu dotkl vztahů mezi lidmi?
Často jde o drobnost, která se ukáže až později. Když jsme se vrátili z Berlína, táta tvrdil, že mu projekt vlastně nic moc nepřinesl. Tedy kromě výletu do Berlína a žebříku, který jsem mu musela koupit kvůli přelézání plotů. Asi o tři dny později jsme potkali sousedku s nákupem. Naši se s ní moc nebavili, ale taťka řekl, že bychom ji měli vzít domů, když jsme spolu byli v Berlíně. Zastavil a odvezl ji. Pro mě je výsledek přesně tohle. Úspěchem není, že se všichni stanou nejlepšími přáteli. Někdy se účinek projeví až za několik let. V Bedřichovicích se stále slaví svátek, který vznikl během projektu, a lidé vybudovali nové náměstí. V Kutné Hoře se na jednom zájezdu potkali lidé, kteří spolu potom slavili Silvestra a dodnes se stýkají. To nelze naplánovat ani předem slíbit.
Co vám právě kutnohorský projekt ukázal?
Chtěla jsem po sousedech, aby spolu jeli na dovolenou do centra Kutné Hory a například přespali v hotelu na vlastním náměstí. Zní to jednoduše, ale pro mnoho lidí je to větší exotika než cesta do ciziny: proč by měli spát v hotelu se sousedem z protějšího paneláku? Zapojily se stovky účastníků a kolem sedmdesáti restaurací, obchodů a dalších partnerů. Poprvé jsem měla možnost projekt pořádně zmapovat filmově i sociologicky. Ve filmu třeba vidíte účastníky v obchodě, do kterého předtím nikdy nevstoupili, a obchodník říká, že někdy stačí jediná návštěva, aby se později vrátili pro vánoční dárky. Jednoduchý mechanismus dokáže propojit místní lidi i podniky.
Ukázalo se tedy, že šlo o dobrý nápad?
Podle mě je to funkční model pro historická města po skončení turistické sezony: místo další atrakce pro návštěvníky pracovat s obyvateli a nabídnout jim zájezd do vlastního města. Pak už je skoro jedno, zda tomu říkáte umění. Problém je, že podobné výsledky často nemám čím doložit. U prvních projektů jsem jako studentka dělala všechno sama a někdy neměla peníze ani na fotografa, takže bylo nereálné pozvat fotografa nebo filmový štáb.
Moje projekty byly vlastně sociálními sítěmi ještě předtím, než sociální sítě existovaly.
Říkala jste, že byste kolem padesátky chtěla své projekty zopakovat. Stále to platí?
Nechci postupovat jeden po druhém a mechanicky je dělat znovu. Udělala jsem skoro šedesát, možná sedmdesát projektů a řada z nich není pořádně zpracovaná. Než něco dokončím, už se vrhám jinam. Potřebuju se vrátit nejen k jednotlivým akcím, ale k metodě, která je spojuje. Moje projekty byly vlastně sociálními sítěmi ještě předtím, než sociální sítě existovaly. U projektu Nic tam není jsem měla rozpracovaný systém šíření drbů, protože mě lidé pomlouvali a já musela přijít na to, jak je přesvědčit – bez mobilních telefonů. V každém projektu taková síť je. Takže ano, láká mě k projektům se vrátit, ale pořád mám pocit, že jsou věci, které musím udělat teď, protože stejná příležitost už nepřijde. Vladimír Kokolia nám na AVU říkal, že vyučuje připravenost. To mě přesně vystihuje: pokud ve správný čas nejste správně nastavený, příležitost se nemusí zopakovat.
Přesouváme se na Cejl. Vaše kniha BRNOX zachycující atmosféru a život brněnského Bronxu vyvolala po vydání ostré i nadšené reakce. Proměnila navazující aplikace, web a fyzické zásahy do lokality její přijetí?
Na začátku se objevila kritika, ale postupně začaly převažovat pozitivní ohlasy. Když kniha získala Magnesii Literu, pozitivní reakce ještě zesílily a celkové vyznění debaty se výrazně změnilo. Co se určitě podařilo, bylo zvýšit zájem o lokalitu. Začaly tam chodit školy a školky, lidé si vzali knihu a čtvrtí skutečně procházeli. To byl cíl: aby vystoupili z tramvaje a prošli Bronxem. Na základě knihy se ozvalo vedení města s nápadem uskutečnit některé změny naznačené v šedé trase. Vznikla hřiště, plácek Pod platany, mobiliář a několik výtvarných zásahů. Současně to byl test, zda lokalita lidi přijme, jestli se v ní dá sedět a zda je vandalismus opravdu tak silný, že nemá cenu nic investovat. Některé věci někdo poškodil nebo odnesl, jiné zůstaly nedotčené osm let i v místech jinak plných graffiti. To je pro mě pozitivní zpráva.
BRNOX byl kritizován také kvůli způsobu, jakým prezentuje místní, a později kvůli gentrifikaci. Jak tyto výhrady čtete dnes?
Kniha dávala přímé slovo lidem, kteří v lokalitě žijí – včetně jejich rozporů, způsobu řeči a toho, jak sami sebe pojmenovávají. Každý rozhovor zveřejněný pod konkrétním jménem prošel autorizací. Každý tedy měl možnost ovlivnit, co o něm v knize zazní. Část kritiky ale požadovala, abych ke každé výpovědi připojila vlastní komentář nebo názor, což mi připadá absurdní. Objevily se také výhrady, že někteří lidé nechtěli být v knize prezentováni vedle jiných, například majitelů zastaváren. Tomu rozumím a mrzí mě to. Je ale důležité zdůraznit, že BRNOX není přehlídkou úspěšných obyvatel Bronxu, ale průvodcem po konkrétní lokalitě. A průvodce je specifický formát. Pokud chcete zachytit skutečného ducha místa, nemůžete ukazovat jen jeho pozitivní stránky. Přesto jsem přesvědčená, že projekt lokalitě pomohl. A tvrdit, že BRNOX způsobil gentrifikaci, mi připadá absurdní. O budoucnosti této čtvrti se rozhodovalo dávno před vznikem knihy. Developeři už měli své pozemky i plány. Čtvrť se samozřejmě proměnila, někteří původní obyvatelé se přestěhovali do Husovic a přibyli lidé z Polska nebo Ukrajiny. Zároveň se ale nenaplnily předpovědi, že se z Bronxu stane nové centrum Brna. Knihu jsem věnovala lidem, kteří brněnský Bronx dobře znají, ale nikdy v něm nebyli. Myslím, že právě to nejlépe vystihuje, o co mi v celém projektu šlo.
Z Cejlu míříme na Římské náměstí. Jak vznikla myšlenka Vánočního festivalu zlozvyků právě na tady?
Celé to vlastně vzniklo náhodou. Za tajemníkem městské části jsem původně přišla kvůli povolení táboráku na náměstí Svobody. Když jsem odcházela, zeptal se mě, jestli bych neměla nějaký nápad pro Římské náměstí. Organizace Renadi, která pomáhá lidem se závislostmi, tam už delší dobu chtěla uspořádat adventní akci bez alkoholu. Panovala ale obava, že pokud bude určena především lidem se závislostí, ostatní se jí budou vyhýbat. Zrovna jsem pracovala na Národní sbírce zlozvyků, kde alkohol patřil k nejčastějším tématům, a napadlo mě, že bychom to mohli pojmout úplně jinak. Neudělat akci pro jednu skupinu lidí, ale vytvořit místo, kde se může ve svých zlozvycích poznat úplně každý. Z původní představy dvou nebo tří stánků tak postupně vznikl celý Vánoční festival zlozvyků.
Chtěla jste jít cíleně úplně jinou cestou, než obyčejné vánoční trhy stylu svařák–kapela–řemeslníci?
Nechci lidi podceňovat. Vánoční trhy se často omezují na jídlo, pití a hudební program, ale myslím si, že mohou nabídnout mnohem víc. Na ostatní náměstí si jdete něco koupit, na Římské náměstí jdete sami za sebou. Právě v tom vidím hlavní smysl našeho festivalu. Chceme lidi přimět k sebereflexi, ne k dalšímu nakupování. Proto jsme také odmítli zaplnit prostor merchem. Kdybych tam postavila stánky s tričky a suvenýry, obrátila bych celou myšlenku naruby. Stejně důležité je pro mě vytvořit v centru města místo bez alkoholu. Pro lidi, kteří abstinují, může být adventní centrum plné svařáku a punče prakticky nepřístupné. Česká republika má s alkoholem obrovský problém, přesto je jeho konzumace neodmyslitelnou součástí většiny vánočních trhů. V Brně teče alkohol proudem na řadě míst, my nabízíme jednu alternativu. A první ročník ukázal, že o ni lidé stojí.
Na ostatní náměstí si jdete něco koupit, na Římské náměstí jdete sami za sebou.
Co jste se z prvního ročníku dozvěděla až ve chvíli, kdy zpovědnice začali používat skuteční návštěvníci?
Původně jsme měli obavy, že si z toho lidé budou dělat legraci. Stal se ale pravý opak. Lidé se svěřovali s velmi osobními věcmi. Někdo mluvil o tom, že od patnácti let bere drogy a nedokáže přestat, jiný o tom, že by chtěl jít do manželské poradny, ale partner odmítá. Často zaznívalo: „Tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekl.“ Ukázalo se, jak obrovskou potřebu mají lidé právě o Vánocích někomu něco říct, svěřit se nebo ze sebe něco dostat. Umělá inteligence sice jejich zpovědi shrnula do tří vět na účtence, ale samotné nahrávky byly mnohem delší a osobnější. Myslím, že právě anonymita lidem dodala odvahu říct věci, které by možná živému člověku nikdy nesvěřili. Proto jsme se rozhodli zachovat pouze zvuk a nepřidávat kameru. Hlasy v nahrávkách upravujeme a zveřejňujeme je pouze s výslovným souhlasem jejich autorů.
Druhý ročník se jmenuje Tak to vysyp! V čem se posune?
Letošní program jsme postavili na čtyřiadvaceti tématech, od závislostí přes vztah k vlastnímu tělu a rodině až po samotu. Největší novinkou jsou živé dialogy ve zpovědnicích. Dopoledne si budou moci návštěvníci v šesti zpovědnicích popovídat s terapeuty, duchovními, vědci, umělci nebo známými osobnostmi. Odpoledne se vrátí zpovídání s umělou inteligencí, ale jedna zpovědnice zůstane vyhrazena rozhovorům s živým člověkem. Přibude také krizová linka a gastronomická zóna, kde špičkoví kuchaři promění největší „prasárny“ z Národní sbírky zlozvyků v dobré jídlo. Chci, aby si festival zachoval svou rozmanitost a určitou provokativnost. Aby byl vtipný, vážný, dojemný a občas i k naštvání. Aby se v něm potkával humor se skutečnou pomocí.
Když jsem sbírala zlozvyky s neziskovkami, nevidomými, neslyšícími a lidmi na vozíku, ukázalo se, že na vánoční trhy často vůbec nechodí.
Může každoroční festival změnit Římské náměstí i po odvozu instalace?
To je jedna z hlavních ambicí. Peer Collective, architektonické studio, se kterým spolupracuju, navrhlo už při prvním ročníku zasypat velké spáry mezi dlažebními kostkami, v nichž se zasekávala kolečka vozíků. Pokračujeme v tom a přidáváme bezbariérové prahy do obchodů. Během festivalu jsme také poprvé umožnili bezbariérový vstup do kostela svaté Máří Magdalény z Františkánské ulice. Když jsem sbírala zlozvyky s neziskovkami, nevidomými, neslyšícími a lidmi na vozíku, ukázalo se, že na vánoční trhy často vůbec nechodí. Festival má tyto bariéry zviditelnit a přimět město ke konkrétním změnám. Nejde tedy jen o to, co na náměstí stojí v prosinci.
Národní sbírka zlozvyků už má knihu, web, festival i připravovanou audioknihu. Co bude dál?
Pracuju na sociální síti založené na zlozvycích. Cílem sbírky bylo od začátku spojovat lidi prostřednictvím věcí, které je obvykle rozdělují. Zlozvyk může být směšný, třeba okusování nehtů na nohou, ale také může hraničit s trestnou činností. Důležité je, aby projekt nebyl určen segregované „problémové“ skupině. Zlozvyky máme všichni a jejich přiznání vytváří zvláštní blízkost.
Výrazným způsobem zasahujete do veřejného prostoru Brna také pomocí pokojíků Bezuličního buskingu na festivalu Maraton hudby. Jak je každý rok inovujete, aby nebyly jen atrakcí?
Nevznikly jako atrakce. Sháněli jsme dobré buskery, ale Brno není přirozeně buskerské město a v létě se konají stovky podobných festivalů. Hledala jsem formát, kterým je nalákáme, a napadlo mě, že by se hrálo zároveň uvnitř i venku. Začali jsme kuchyní, obývákem a ložnicí. Postupně přibyl dětský pokoj, spíž nebo garáž, až vznikl celý rodinný dům. Další místnosti reagovaly na dobu a výročí: za epidemie ordinace, k Mendelovi skleník, k Janáčkovi hospoda, jindy videopůjčovna. Hraní u táboráku vnímám podobně – je to busking, jen přenesený k ohni.
Co chystáte na příští srpen?
Příští rok bych možná na jednu sezonu pokojíky opustila a vrátila hudebníky na balkony, kde jsme začínali. Před pokojíky se hrálo právě na balkonech, jezdících schodech nebo na stromě. Formát se nesmí jen opakovat. Chci také víc zapojit veřejnost, aby u táboráku sama zpívala a nebyla jen publikem.
Co je na buskingu v Brně nejtěžší?
Nestačí postavit krásný pokojík a dát do něj průměrného hudebníka. U něj nikdo nezůstane. Kvalitní buskeři ale mají podobné nároky jako hudebníci vystupující na velkých pódiích a nelze automaticky počítat s tím, že si zbytek honoráře vydělají od kolemjdoucích. Proto se dlouhodobě snažím, aby busking nebyl jen doplňkem programu, ale plnohodnotnou součástí hudební dramaturgie. U jednoho zahraničního uskupení jsme se například dohodli na třech desetiminutových vystoupeních. Hráli na popelnice, a jakmile začali, náměstí bylo během pěti minut plné. To je pro mě dobrý busking. Zároveň je ale nevyzpytatelný. Někdo dostane od lidí tři knoflíky, jiný za hodinu několik tisíc. Běžný busker se může při malém zájmu přesunout jinam, ale pokoj nepřestěhujete. A do toho všeho vstupují místní štamgasti, lidé bez domova nebo obyčejná náhoda. Právě ten nezkrotitelný kus ulice mě na tom pořád baví.
Kateřina Šedá
Kateřina Šedá vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii. Mezinárodní pozornost vzbudil její projekt Furt dokola, při němž čtyřicet obyvatel Líšně na 5. berlínském bienále přelézalo repliky vlastních plotů. V projektu Od nevidím do nevidím zase přenesla běžný život obyvatel Bedřichovic do okolí londýnské Tate Modern. Její Národní sbírka zlozvyků shromažďuje osobní slabosti lidí z celé země. V Brně stojí také například za pokojíky Bezuličního buskingu v rámci Maratonu hudby a za Vánočním festivalem zlozvyků na Římském náměstí.