Matěj Krajíček a Simona Hochmalová: Nejlepší je, když se někdo k práci na mozaice přidá. A zůstane celý den!

Setkáváme se u vašich mozaik před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie. Jak vznikal motiv draka, který ztvárňují? Brňana překvapí, že tentokrát vypadá opravdu jako drak.

M: Právě, pracujeme s jednoduchým konceptem: Brno jako město draka vlastně svého draka nemá. Jenom krokodýla. A my se ho snažíme vytvořit. Všechny zdejší mozaiky jsou propojené a na každé se nějaký motiv draka objevuje. V Brně také hodně pracujeme s červenou barvou, protože k městu patří. Vždy se snažíme najít téma, které danou sérii zastřeší.

Brno jako město draka vlastně svého draka nemá, a my se ho proto snažíme vytvořit.

Vzniká návrh předem, nebo až na místě?

M: Máme několik způsobů práce. Draci před bazilikou (jsou zde dva vedle sebe) byli trochu improvizace, protože je s námi tvořil kamarád Martin Mikuš. Když pracujeme ještě s někým dalším, jsme rádi, protože to pak není jen naše dílo a ten člověk do něj může přidat vlastní myšlenku. Jindy máme hlavní motiv připravený dopředu a improvizujeme až v detailech. Vždycky si studujeme historii místa a snažíme se, aby do něj mozaika barevně i významově zapadla. Musí za ní být nějaký koncept, ale současně z ní mohou na místě vyrůst věci, které bychom předem nevymysleli. Také při návrzích čerpáme spoustu inspirace z cest do zahraničí. Umělci jako Ememem, Tim Bachor nebo třeba i Gaudí jsou prostě legendy!

Matěji, Ostrava je město, kde jsi studoval, Pardubice jsou tvůj domov. Jaký je to pocit vstoupit svým uměním do veřejného prostoru města, k němuž tak hluboký vztah nemáš?

M: Když jsme tvořili v Pardubicích, znal jsem ta místa roky. Věděl jsem, kde zasáhnout – místa kudy jsem chodil do školy nebo kde jsem jezdil na prkně, takže to bylo mnohem jednodušší. V Brně byla výhoda, že ho znala Simča, která tu tři roky studovala. Právě díky ní jsme se sem vlastně dostali. Když dokončila bakaláře, řekli jsme si, že zase začneme tvořit. Pro ni to byla určitá rozlučka s městem a poděkování Brnu – chtěla tu zanechat něco, co bude opravdu brněnské. Já jsem se zrovna vrátil z půlročního studia v Asii, po Soulu jsem ještě cestoval přes Hongkong a další města. Šílené! Přiletěl jsem do Česka, ani jsem pořádně nezajel za rodinou a rovnou jsme vyrazili tvořit do brněnských ulic.

Jak jste vybírali konkrétní brněnská místa?

S: Když hledáme místo, snažíme se, aby to byl prostor, který si takový zásah nějakým způsobem zaslouží. Nepracujeme tak, že jdeme po ulici, uvidíme první díru a hned do ní dáme mozaiku. Samozřejmě musí být technicky použitelná, protože ne do každé díry se dá mozaika zasadit, ale většinou rozhoduje samotné místo. V Brně jsem procházela trasy, které jsem znala a kudy jsem normálně chodila. Na Veveří jsou dvě mozaiky a právě tam jsem bydlela. Další je v ulici Za Divadlem u Koliště, kam jsem chodila a poblíž jsem bydlela v prváku. Jsou to místa, která jsou pro mě nějakým způsobem důležitá.

Mozaiky zpravidla vznikají bez předchozího souhlasu. Nedávno jste ale v Olomouci vytvořili první, která byla předem domluvená s městem. Lišil se ten proces?

M: Nejvíc nás tlačil čas. Když pracujeme sami, můžeme si říct, že dnes není správný den, třeba nevychází počasí, a přijdeme zítra. Jakmile je všechno domluvené s městem, máme pevný termín, chodí se na nás dívat a návrh se předem konzultuje. Město řekne svou představu, my zase tu naši, ale ty dvě se často liší, takže vysvětlujeme, proč to vidíme právě takhle. Připravujeme také PDF a určitou vizualizaci, i když výsledek nikdy není úplně přesnou kopií návrhu. Hlavní motiv je hotový, ale detaily zůstávají otevřené. A je super, že nás začínají podporovat i města.

Do tvorby se mohou zapojit i kolemjdoucí. Proč je to pro vás důležité?

M: Právě v těch detailech se mohou přidat lidé, kteří na místě žijí. To je možná to nejdůležitější, protože pak nejde jen o naše dílo, ale o kolektivní práci. My jsme v daném místě vlastně cizinci. Když se přidají děti, které budou kolem mozaiky chodit každý den do školy, mohou pak říct, že ji tvořily společně s námi.

Když mozaika na místě nějakou dobu vydrží, lidé se o ní baví, dělá jim radost a zároveň může upozornit na problémovou lokalitu.

Od baziliky jsme došli do skateparku vedle Úvozu. Máte k němu osobní vztah?

M: Když jsem ještě chodil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a věnoval se programování webovek, hlásil jsem se na grafický design na FAVU a dostal se do druhého kola přijímaček. Tehdy jsem spal u kamarádů a chodili jsme sem do parku jezdit. Už na střední jsme s kamarády objížděli republiku, a vlastně i Evropu, a dělali roadtripy a skejtovali v různých městech.

Co ti skateboarding dal pro způsob, jakým pozoruješ a čteš město?

M: Když člověk začne skejtovat, přestane ulici vnímat jen jako ulici a vidí v ní hřiště. Běžný člověk vidí obrubník, skejťák pět možností, jak na něj skočit, jaký trik zvolit nebo jestli přeskočit kanál. Právě tehdy jsem začal mnohem víc vnímat i díry. Spousta našich mozaik v Pardubicích nebo Ostravě vznikla na místech, kde jsem jezdil na prkně a přes ty díry skákal. Dnes přes ně můžu skákat pořád, jen už v nich není prázdno, ale mozaika.

V Otevřené zahradě žádné vaše dílo není. Proč jste nás přivedli právě sem?

S: V Brně jsem studovala na Veterinární univerzitě a v Otevřené zahradě jsem dva roky pracovala jako eventová asistentka. Bavilo mě, že tu mají zvířata a pořádají různé akce, vernisáže a výstavy. Mám to tu hrozně ráda a vzpomínám na to dodnes, i když už v Brně nežiju. Je to opravdu krásné místo – člověk je pořád v centru města, ale má kolem sebe zeleň a úplný klid. Když si chce někdo vyčistit hlavu, doporučila bych mu právě Otevřenou zahradu.

Vystudovala jsi veterinu, na tvorbě se ale podílíte společně. Chceš se teď vydat spíš uměleckým směrem?

S: Na navazující magisterské studium veteriny jsem nenastoupila. Nenašla jsem se v tom. Proto jdu teď do Ústí nad Labem studovat kombinovaný obor Řízení kulturních a kreativních odvětví. Trochu jsem se od Matěje nakazila a už to asi ani jinak nejde. On je autorem obrazů a návrhů, já mu pomáhám se vším okolo, ale hlavní výtvarné věci vymýšlí on.

Co vás čeká v nejbližší době?

S: Pořádáme různé workshopy. Jeden nás čeká na Univerzitě Pardubice, další jsme dělali o víkendu na akci Chrudim (o)žije. Připravili jsme dřevěné destičky z překližky potažené flexibilním lepidlem, takovým cementem, a lidé na ně lepili naše mozaiky stejně jako to dělá třeba tvůrce Invader na stěnách všude po světě. Matěj má díky škole v Ostravě k dispozici i ateliér, takže v něm chceme vytvářet mozaikové obrazy. Matějovým snem je přesunout se také do galerijního prostoru a připravit výstavu, proto potřebujeme vytvořit hromadu obrazů a všeho možného. A určitě zase vymyslíme i nějaké blbůstky – často nás napadne úplná konina, která pak překvapivě funguje… A nás to baví.

Lidé vás mohou sledovat a zapojovat se do práce. Mohou vás také nějak finančně podpořit?

S: Zatím úplně ne. Lidé nám sice píšou, že by nám chtěli poslat peníze, ale moc nevíme, jak s tím pracovat. V tomto projektu přece vůbec nejde o peníze. Ozývají se také firmy, které by chtěly své logo nebo mozaiku před sídlem, ale ani do toho se nám zatím moc nechce a necháváme si volnost. Neodmítáme pomoc, ale snažíme se zůstat apolitičtí a nezaprodat se. Čekáme asi na ten správný moment nebo smysluplnou spolupráci. Prozatím si všechno platíme sami, ačkoli je to na studentské poměry docela drahá věc: jen mozaikové dílky na koš u hlavního nádraží stály přes osm tisíc korun, k tomu lepidla, další hmoty, cesta a samozřejmě čas. Ve výsledku to vyjde vždy jako malá dovolená. A těch mozaik vzniká všude možně spousta.

Jak vůbec vznikl nápad proměnit odpadkový koš na ostrůvku před hlavním nádražím v diskokoš?

M: Vzniklo to ve spolupráci s Vojtou Tomanem (platforma Game of Life), který asi před rokem přišel s tím, že má rád věci, které se třpytí, a z koše na hlavním nádraží by chtěl udělat diskokoš. Je to úplně náhodný nápad, ale naprosto skvělý. Já jsem tehdy byl v Koreji, takže jsme si volali a Vojta mi vysvětloval svou vizi. Přidal jsem k ní nápis TANCUJ!, protože mi připadal jako ironická poznámka k lidem, kteří na ostrůvku postávají, v zimě přešlapují a čekají na šalinu. Zároveň tudy prochází studenti a místní obyvatelé, kteří opravdu rádi tancují.

Nápis TANCUJ! mi připadal jako ironická poznámka k lidem, kteří na ostrůvku postávají, v zimě přešlapují a čekají na šalinu.

Nápis ale odkazuje i na tvorbu brněnského streetartisty Tima, je to tak?

M: Trávil jsem docela dost času na Žižkově, kde je od Tima nápis NEBOJ. Přišlo mi, že tím naším úderným nápisem na něj hodně nepřímo reaguji: v Brně se nebojíme, v Brně tancujeme. Pro mě jako člověka zvenčí působí Brno jako přátelské studentské město, ve kterém jsem nikdy nezažil strach.

Tedy až na to, že vás tu při tvoření mozaik někdo okradl…

S: Kamarádka Terka přišla o kabelku, kterou měla asi deset centimetrů od sebe. Povídala si s námi, na minutu se otočila a kabelka byla pryč. Následovala akce „chyťte zloděje“. Simča běžela za policisty a díky Apple Watch jsme přes Find My iPhone sledovali, jak se kabelka pohybuje. Zahlédli jsme ji v šalině, a tak jsme běželi dvě zastávky za ní. Signál se pak zase vracel. Nakonec kabelku přinesla nějaká podezřelá paní s tím, že jí ji někdo dal; peníze v ní samozřejmě nebyly. Říkali jsme si, že se zloděj možná vyděsil, když po okolí běhalo šest lidí ve fialových vestách.

M: Nebyl to první případ, nejdřív nám někdo vzal mobil, kterým jsme natáčeli. Viděli jsme, jak ho bere, a nakonec jsme ho přistihli asi o sto metrů dál. Frajer ho prý nesl schovaný pod bundou vrátit na policejní stanici. Čekal jsem, že něco podobného zažijeme třeba v Ostravě, ale stalo se to právě tady. Jinak je ale Brno super.

A jak na vás u hlavního nádraží reagovali ti, kteří se tam zrovna nevydali na nákup kabelek a mobilů?

S: Bylo to nejfrekventovanější místo, na kterém jsme kdy tvořili. Zastavil se skoro každý druhý a ostatní se alespoň dívali. Nejvtipnější byly noční rozjezdy. Lidé seděli úplně sklesle v autobusech a pozorovali nás, protože jsme kolem sebe měli reflektory a pracovali dlouho do noci. Byl to zážitek, na který asi nezapomenu. Dělali jsme si také legraci, že pro některé místní obyvatele bude třpytivý koš hodně nóbl trůn. Jsem zvědavá, co se s ním stane.

Výzvu TANCUJ! jste si nejprve vyzkoušeli na třídě Kpt. Jaroše. Proč?

M: Koš jsme měli původně tvořit už v půlce prázdnin, ale nebylo všechno připravené tak, jak jsme potřebovali. Chyběly materiály a celé by to bylo příliš narychlo, takže jsme realizaci odsunuli a místo ní udělali takovou zkušební mozaiku na Jarošce. Vznikl tam obrovský nekonečný taneční parket a zároveň jsme si s Vojtou ověřili, jak nám společná práce půjde. Nápis se chytil. Dodnes nám lidé posílají videa, jak u něj tančí – maminky s dětmi, babičky, studenti i malé děti. Když nám někdo o půlnoci pošle video, jak úplně náhodně tančí uprostřed města před naší mozaikou, říkáme si, že je to další blázen, ale je to skvělé. Právě takové reakce nás ženou dál.

Co byste odpověděli člověku, který se obává, že mozaika nevydrží zimu nebo se časem rozpadne?

M: Jsou to otázky, které si klademe my sami. Byli bychom rádi, kdyby nás mozaiky přežily, ale pořád je to street art a ten je pro mě spojený s dočasností, konkrétním okamžikem i pomíjivostí. Když na místě nějakou dobu vydrží, lidé se o něm baví, dílo jim dělá radost a zároveň může upozornit na problémovou lokalitu, splnilo to svůj smysl. A my můžeme dál testovat materiály a snažit se posouvat životnost mozaik. Celé je to takový experiment, při kterém se sami učíme.

Může umělecký zásah skutečně přispět k tomu, že si město problému všimne?

M: Nechci si přivlastňovat zásluhy, ale první pardubická mozaika byla v Kostelní ulici. Dnes už tam není, protože celou ulici opravili a vypadá krásně. Nevím, jestli za to mohla naše mozaika, nebo něco úplně jiného, každopádně se o té ulici díky ní velmi mluvilo. Dost tomu také pomohly ty hloupé sociální sítě. I když se často pohybujeme na hraně legality, lajky a komentáře nad námi drží ochrannou ruku. Absurdní, ale díky za to.

Setkali jste se také s kritikou, která vás přiměla o projektu pochybovat nebo něco změnit?

S: Jednou u nás asi minutu stál pán, díval se na práci a pak se zeptal: „A je to potřeba?“ Takové momenty člověka trochu nutí k zamyšlení. Nebo možná spíš k pobavení.

M: Vyloženě konstruktivní kritiku, která by nás někam posunula, jsme asi nedostali. Na otázku, v čem byla původní díra lepší než mozaika, nám zatím nikdo přesvědčivě neodpověděl.

Jaké reakce kolemjdoucích vám naopak dodávají energii?

M: Nejlepší je, když se někdo rovnou přidá a zůstane s námi celý den nebo se vrátí i příště. V Brně kolem nás chodil Kuba, který nás ráno zahlédl a odpoledne jsme tam pořád byli. Chvíli jen stál a díval se, tak jsem se ho zeptal, jestli se chce přidat. Řekl, že jo, a zůstal až skoro do půlnoci. Za dva dny se přidal k další mozaice a strávil s námi zase celý den. Říkal, že mohl mít krásně promarněné odpoledne, a místo toho tvoří mozaiku. Když už jedeme nonstop a docházejí nám síly, právě taková čistá radost člověka, který něco zkouší poprvé, nás znovu nakopne.

Co je projekt Foshna?

M: Foshna je můj středoškolský projekt. Odjakživa mě bavilo oblečení a spojení bláznivých designů s něčím, co si člověk opravdu vezme na sebe. Nezůstane to někde v galerii, ale vyjde s vámi do města, takže myslím, že i streetwear je určitá forma tvorby pro ulici. Nebo asi celkově fashion. Už na základce jsme měli první značku Mashroom s takovými vtipnými houbičkami. Rozdávali jsme po škole mikiny, trička a spoustu samolepek. Všude byly nalepený samolepky, samozřejmě i na záchodech, a vedení školy pokaždé usoudilo, že za tím stojím já, takže jsem pravidelně končil v ředitelně. Bylo to ale vždy spíš vtipné než vyloženě průser.

Jak se ze školní značky stal komunitní projekt?

M: Během covidu jsme s klukama hodně jezdili na longboardech. Jednou jsme seděli v pardubickém parku Na Špici a řekli si, jaké by bylo vyrobit si vlastní prkna. Další dva nebo tři roky jsme prototypovali longboardy, navrhli vlastní tvar a šablony a předělali garáž na dílnu, ze které se stala klubovna. Postupně jsme zjistili, že to není taková legrace, jak jsme si mysleli. Tehdy jsem vůbec nevěděl, co je marketing, a ani jsme původně nechtěli vyrábět ve velkém. Čím víc času jsme tomu ale dávali, tím víc jsme chtěli, aby prkna nezůstala jen u nás. Ke každému brandu samozřejmě patří nějaký design, a tak jsem řekl, že si to zkusím vzít na starost já, a začal čmárat všechno možný na prkna a potom i na oblečení. Na IT střední na mě koukali trochu zvláštně, byl to úplně jiný svět, ale měl jsem díky škole přístup k Adobe Cloudu, tak jsem mohl začít blbnout.

Foshna se ale neomezila jen na oblečení a prkna.

M: Projekt se vyvíjel společně se mnou. Někteří odešli, jiní lidé přišli. Po longboardu jsem začal taky skejtovat, a tak jsme přidali skateboardové desky. Spousta kámošů měla kapely, projekty nebo studentské rádio a mně připadalo skvělé všechno propojit. Chtěli jsme růst společně a podpořit se navzájem. Začali jsme pořádat Foshna Festy a z projektu se stala mnohem víc komunitní a lifestylová věc než značka. Na druhém ročníku v Pardubicích ve skateparku hrálo osm kapel, vystoupil třeba i MC Gey, přidali jsme výstavy, skateboarding, fancy občerstvení a workshopy. Teď nás to mozaikové šílenství zaměstnává natolik, že Foshna trochu ustoupila do pozadí, ale doufám, že se znovu nadechne.

Od navrhování oblečení jsi však úplně neustoupil. Jak vznikla kolekce BIG SHOCK! × MEATFLY × KRAJDOS?

M: Úplně jsem od něj neodešel. Právě s Meatfly a Big Shockem jsme udělali kolekci, pro kterou jsem navrhoval trička a třeba i pantofle. V kolekci pracuji hodně s kontrastem a vracím se ke klasickým technikám tisku. A vypadá to, že přijdou další věci, na které se hodně těším. Samotná Foshna je teď lehce pozastavena, není ale ukončena.

Když člověk začne skejtovat, přestane ulici vnímat jen jako ulici a vidí v ní hřiště.

Pobýval jsi v Berlíně, Portu a Soulu. Co ti cestování dalo v souvislosti s vnímáním veřejného prostoru?

M: Asi mě ovlivnilo úplně nejvíc. Jsem zastáncem toho, že když chce člověk tvořit, musí nejprve vystoupit z komfortní zóny. A cestování je jeden ze způsobů, jak poznat, že jinde věci fungují jinak než doma. Už na střední jsme s kluky jezdili po Evropě a vyráželi surfovat. Na vysoké jsem se pak dostal na tříměsíční stáž do Berlína, kde je street art na úplně jiné úrovni než ve většině evropských měst. Skoro nenajdete nepomalovaný dům. Nejde jen o nelegální graffiti – město tvorbě vychází vstříc a mnoho domů je pomalovaných opravdu dobře. Celé město díky tomu žije.

Jak se do tvé práce propsalo půl roku v Portu?

M: Porto je spojené s tradičními keramickými kachlemi azulejos, kterými jsou obložené celé domy. Není to vnímáno jako street art, ale má to k němu svým způsobem blízko. Na fasádách jsou různé motivy, příběhy i čistě dekorativní prvky a díky nim je ve městě pořád co objevovat. Nejsou to jen šedé stěny. Když jsem se z Porta vrátil a začal tvořit bakalářskou práci, byl jsem tím médiem – mozaikou a kachlemi – hodně ovlivněný.

A co Soul? Tam ses setkal s úplně jiným přístupem k individualitě ve veřejném prostoru.

M: Půl roku jsem studoval v Soulu na Chung-Ang University a byl to naprosto jiný svět. Lidé jinak vnímají veřejný prostor, sami sebe i společnost. Souvisí s tím plastické operace, make-up a styl oblékání; vyjít ven neupravený je považováno za neslušné. I streetwear, na který jsem zvyklý odsud, je tam mnohem formálnější a všechno je svázané pravidly. Jeden učitel mi říkal, že street art je v Koreji vnímán jako „rude and selfish“, hrubý a sobecký, protože jde o individuální vyjádření ve veřejném prostoru, které se staví proti pravidlům a směru společnosti. Když už se tam objeví, mívá spíš marketingový účel, například značka vytvoří mural, aby ukázala svůj styl, než aby šlo o přirozený zásah z ulice. Neříkám, že v Koreji žádná taková místa nejsou, ale právě ten úplně odlišný pohled, chuť to pochopit, byl důvod, proč mě lákala víc než třeba studium v Americe.

Během asijské cesty jsi navštívil také Japonsko a Hongkong. Liší se od Koreje?

M: Splnil jsem si dětský sen a strávil jedenáct dní v Japonsku – v Tokiu, Kjótu a Ósace. I tam je pohled společnosti zase jiný. Z Evropy máme trochu tendenci házet celou Asii do jednoho pytle, ale jednotlivá místa mají naprosto odlišnou atmosféru. Při odjezdu jsem se zastavil v Hongkongu a tam už korejské pravidlo o street artu podle mě neplatí. Hongkong je chaotický, plný náhodných věcí v uličkách a na budovách a tvorba tam má úplně jinou podobu. Možná je to spojené i se západním vlivem a britskou koloniální minulostí, ale připadalo mi, že město tu celkově umění dost podporuje. Silný zážitek byl jít po městě na druhé straně světa a najednou narazit na mural českého streetartisty Michala Škapy. Právě takové objevy jsou na cestování skvělé. Život je random.

Matěj Krajíček (Krajdos) je výtvarník a student, který ve své tvorbě propojuje mozaiku, street art, skateboarding, módu a komunitní projekty. Společně se Simonou Hochmalovou vytváří mozaiky v poškozených chodnících, pořádá workshopy a zasahuje do veřejného prostoru. Právě Simona vybírala lokality pro brněnské mozaiky, na společných projektech se podílí organizačně i při jejich realizaci.