Michal Konečný: Odpovědí na všechny nenávistné projevy ve společnosti je naše vlastní historie.
Od opery k pivu. Při procházce s Michalem Konečným jsme potkali krásnou architekturu, stíny minulosti i brněnská strašidla.
Setkáváme se u Janáčkova divadla. Proč jsi vybral zrovna toto místo?
Za prvé je to velmi krásná architektura. Na to, že byla postavená na přelomu 50. a 60. let, působí stále moderně a nadčasově. Za druhé jsem velmi hrdý na to, co se v Janáčkově divadle děje. Každá opera uváděná za posledních několik let je naprostá pecka, člověk nemůže odejít zklamaný. Současný orchestr a soubor vedený Jiřím Heřmanem s Václavou Krejčí Houskovou, Janou Šrejmou Kačírkovou, Janem Šťávou, Josefem Škarkou a samozřejmě také sbor pod vedením Martina Buchty, tvoří skvělou evropskou scénu. Co se kultury týče, je rozhodně tím nejlepším, co v Brně máme.
A že je z čeho vybírat.
Samozřejmě, neznamená to, že ostatní brněnská divadla za kulturou v jiných evropských městech nějak zaostávají. Zajít si třeba na Provázek, podívat se na Terezu Marečkovou nebo Jana Kolaříka, a vlastně na cokoli, co umělecký šéf Martin Sládeček dává dohromady, je úžasný zážitek. Stejně tak vyrazit do HaDivadla na Marii Ludvíkovou, Cyrila Drozdu a všechny, co tam hrají. Paráda.
Máš nějaké části Brna, čtvrtě, kam se rád chodíš kochat?
Všichni mají Brno spojené s funkcionalismem, ale Brno je také malá Vídeň – kvůli architektuře druhé poloviny 19. století. Hodně k tomu přispívá okružní třída, kam teď míříme. A přímo k té nejlepší architektuře, která se na ní dá najít, k Besednímu domu. Hodně mě baví střed Brna. Skoro v každém zdejším kostele je možné najít skvělé obrazy, sochy, oltáře, všechny obrazy, sochy, oltáře, které představují prvotřídní díla moravského baroka. Do toho se dá v Brně narazit na neméně zajímavé drobnosti. Třeba Winterhalderův sál na Staré radnici je nejdokonalejším brněnským interiérem druhé poloviny 18. století. Vypadá jako nějaký salon v Paříži, a moc Brňanů o něm neví.
Vnímáš tu teď nějaké ohrožené budovy nebo lokality, které by si zasloužily pozornost?
Je to takový ten starý nářek nad industriálním Brnem. Protože Brno, které známe, je na architekturu továren přímo napojeno. V okamžiku, kdy Katka Tučková začala psát Fabriku a v Moravské galerii se objevila výstava o moravském Manchesteru, začaly velké průmyslové komplexy ve městě mizet. V západní Evropě nebo v současnosti v Polsku se továrny obnovují, stávají se z nich kulturní centra, školy, bytové domy, lofty, galerie. Z Brna mizí, ačkoli jsou do značné míry ilustrací někdejší industriální slávy.
Máš nějaký konkrétní příklad budovy, kterou by bylo dobré zpřístupnit?
Na jeden takový dům narazili nedávno moji kolegové z památkového ústavu. Stojí na Mečové ulici a je v něm dochovaná úžasná výmalba z druhé poloviny 18. století. V tomto období byl jeho majitelem knihař a knihkupec Vincent Milde. Šlo tedy o jedno z intelektuálních center Brna, kde se scházeli vzdělaní lidé. Jeho syn Vincent, který se v domě narodil, se stal později arcibiskupem ve Vídni, nejvýznamnější církevní šarží celé habsburské monarchie. Říkali jsme si s přáteli, jak by bylo skvělé, kdyby v tomto domě vzniklo malé muzeum 18. století a osvícenství v Brně.
Jaká byla motivace za vznikem průvodců Brno nacistické, Brno účtující, Brno stalinistické, Brno okupované a Brno normalizační?
S kamarádem Sašou Brummerem, s nímž knihy píšeme v tandemu, jsme byli kdysi dávno na exkurzi ve Výmaru. Všichni znají město díky Goethovi a Bauhausu, ale ve 30. letech byl Výmar baštou nacismu. Ve výmarském turistickém centru se toho temného období nebáli a prodávali v něm malého průvodce po místech spojených s nacismem. Super knížečka. A ta nás přivedla k myšlence, jestli by nešlo něco podobného naroubovat také na Brno. A samozřejmě šlo. Vedle míst spojených s okupací a válečnými událostmi jsme do našeho průvodce přidali po výmarském vzoru i budovy spojené s rasovou perzekucí a perzekucí menšin a snad se to povedlo. Úspěch průvodce nás pak popohnal k dalším průvodcům. Teď přemýšlíme nad 90. léty.
Ve story našeho květnového vydání se věnujeme místům, která dodnes připomínají, jak druhá světová válka a osvobozování prošly Brnem. Máš nějaké tipy z této oblasti?
Válka je v Brně stále přítomna především v pomnících, které pod sebou často skrývají hromadné hroby vojáků Rudé a rumunské armády. V Novém Lískovci, Králově Poli a na dalším místech, hlavně ale na Ústředním hřbitově, kde je obrovské pohřebiště, vybudované samozřejmě s veškerou pompou. Ale stačí jedna návštěva, aby si člověk uvědomil, jaké ztráty na životech každá válka přináší. A to také vysvětluje vztah československých obyvatel k Sovětskému svazu. Až do roku 1968 byl pro většinu Čechoslováků sovětský voják chlap nebo kluk, kterého viděli umírat v ulicích při osvobozování. Takový pravdivý, ovšem zároveň romantický a vlastenecky sentimentální pohled. Teprve rok ‘68 jasně ukázal úplně všem, na jakých základech ten obrovský sovětský kolos stojí.
Hovoří to nějak i k naší přítomnosti?
Během okupace v roce 1968 všichni jasně viděli, co se děje. Za pár let si na to raději už nikdo nevzpomněl. Z okupace se stala bratrská pomoc, z pražského jara kontrarevoluce. Zní to jako slovíčkaření, ale šlo o skvělé vítězství propagandy a promyšlené manipulace. Lidé, kteří to všechno zažili, se na okupaci po čase dívali úplně jinak. Jako by nad tím mávli rukou. Podobně vnímá část občanů tu děsivou tragédii na Ukrajině. Nechceme to vidět, raději nás to nezajímá, brrr, válka, proč bychom měli něco platit, míchat se do toho a tak dále. Ve 30. letech během občanské války ve Španělsku visely v československých městech plakáty se zvoláním, že u bran Madridu se bojuje také za Prahu! A bylo tomu vlastně tak. Teď je to podobné. Na východě Ukrajiny se bojuje za naši svobodu a měli bychom to mít stále na paměti. Odpovědí na všechny lhostejné nebo rovnou nenávistné projevy, jaké teď ve společnosti vidíme, je naše vlastní historie. Ale abych jen neláteřil. Většina české společnosti celou tuto situaci zvládá velmi dobře.
Myslím, že je hrozně prima a důležité, že se tu koná ŠTETL FEST a připomínají se oběti holocaustu.
Jak si v Brně tuto historii připomínat?
Myslím, že je hrozně prima a důležité, že se tu koná ŠTETL FEST a připomínají se oběti holocaustu. Že je důležité vydávat Tváře zmizelého Brna, psát průvodce jako Brno nacistické a Brno stalinistické. Proto, aby si to lidé mohli přečíst, kroutit hlavou a říkat si, jak je možné, že se něco takového stalo. A jak to, že teď v přímém přenosu sledujeme v podstatě totéž.
Kromě tištěných průvodců po Brně provázíš také osobně.
Jo. Jde hlavně o procházky spojené s obdobím holocaustu nebo po architektuře 19. století, která mi přijde pro Brno naprosto určující. Prostřednictvím knížek se také snažíme jít vstříc dětem, aby Brno poznávaly z úhlu, který je už dospělým často lhostejný. S přáteli jsme vydali průvodce Frčíme Brnem a knížku Jak to ruplo – to byla taková detektivka pro děti o roku ‘89 v Brně.
Je pro tebe důležité předávat historii dětem?
Myslím, že pudem sebezáchovy naší demokratické společnosti by mělo být velmi obšírně dětem vysvětlovat dějiny 20. století. Jak se dá během velice krátké doby přijít o svobodu, jak probíhá zmiňovaná politická manipulace. Vím, že se opakuji, ale když se díváme na to, co dělá současné Rusko, je pro mě až s podivem, že se mezi občany a politiky státu s traumatickými zkušenostmi Mnichova, roku 1968 a normalizace najdou hlasy, které to vidí jinak a samozřejmě lépe. Karty jsou rozdány úplně jasně.
Chystáš teď nějakou další publikaci pro děti?
S TICem, nakladatelstvím HOST a Studiem Práce, jehož jsem členem, chystáme knihu o brněnských pověstech. Celé by to mělo navazovat na naši expozici Ohnivý kůň a drak ve Sklepě pod Novou radnicí. Zatím o tom mluvíme jako o atlasu brněnských strašidel a pověstí. Výsledek bude něco na pomezí atlasu hub a atlasu zeměpisného. Se spoustou skvělých ilustrací od umělců z Brna a celé republiky. Knížku navíc chystáme s Katkou Tučkovou a bude na ní pracovat i můj oblíbený ilustrátor Ondra Bodlák, takže se na to všechno moc těším.
Kde se v Brně dívat po uměleckých unikátech?
V Brně jsou velmi krásné věci, napadají mě třeba díla ředitele vídeňské akademie Franze Antona Maulbertsche. Namaloval například oltářní obraz v kostele svatého Tomáše. Jde o jedno z jeho vrcholových děl, úchvatná malba. Brněnským rodákem byl pravděpodobně Anton Pilgram, jeho portál Staré radnice je také naprosto prvotřídní. Kašna Parnas zase zrcadlí kus vrcholně barokního Říma vloženého do Brna. Kostel svatého Jakuba se po skvělé památkové obnově vyloupl ze zdánlivé obyčejnosti k mistrovskému dílu gotické architektury, kterým je. Jde o věci, kolem kterých Brňané běžně chodí, aniž si to uvědomují.
Na zámku v Lysicích je úžasná kolekce z počátků japonské fotografie.
A kde najdeme podobná překvapení při návštěvě moravských hradů a zámků?
Na zámku v Lysicích je třeba úžasná kolekce z počátků japonské fotografie. Jeden z majitelů zámku si v 60. letech 19. století vyjel na okružní cestu kolem světa a v Japonsku nakoupil fotky od první generace místních fotografů, unikáty, které už ani v Japonsku samotném moc nenajdete. Můj oblíbený zámek je pak ten v Rájci nad Svitavou. Nechal si ho vystavět rodinný přítel Josefa II. a Marie Terezie starohrabě Antonín Karel ze Salm-Reifferscheidtu v druhé polovině 18. století podle projektu nejlepšího francouzského architekta, který tady v té době působil. Ten zámek je nádherný.
A nějaká trochu skrytá perla?
Zámek v Bučovicích je na chvostu návštěvnosti moravských památek, moc lidí tam nejezdí. Ale jestli jsou někde nádherné interiéry, tak právě tam. Najdete tam dochované štukované a malířské dekorace z času vlády Rudolfa II. Krásná renesanční architektura, arkádové nádvoří. Vřele doporučuji.
Z okružní třídy jsme došli do knihovny Hanse Beltinga v jedné z budov Filozofické fakulty MU. Co tě přitahuje na tomto prostoru?
Knihovna patří Semináři dějin umění, který jsem vystudoval a kam se moc rád vracím. Sedět v tomto krásném prostoru a na něčem pracovat a přemýšlet je nedílnou součástí mého života. A vždy jde o lidi. Velice důležitými osobami pro mě byli místní vynikající profesoři. Lubomír Slavíček, Jiří Kroupa, který napsal krásnou knihu Alchymie štěstí. Zrovna tak jsem měl rád legendárního památkáře, znalce a odborníka na barokní sochařství profesora Miloše Stehlíka. V době, kdy jsem se s ním setkal, mu bylo přes osmdesát let, ale byl to vitální pán. S radostí přednášel i po devadesátce. Zrovna tak důležití pro mne byli i vyučující na historii – Josef Válka, Tomáš Knoz, Tomáš Borovský nebo zcela nedostižný rétor Martin Wihoda.
Máš nějaké oblíbené osobnosti brněnské historie, o kterých se tolik nemluví?
Taková byla třeba Božena Komárková. Narodila se v Tišnově, navštěvovala brněnskou Vesnu, vystudovala univerzitu a následně učila na gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše. Byla to velmi neohrožená, nezlomná žena s přepevným charakterem. Když bylo okupováno Československo nacisty, vrhla se do odboje, byla zatčena a strávila zbytek války v německém vězení. Jen tak tak unikla trestu smrti. Po válce se vrátila do Brna, učila filozofii, aby po ní začali od roku 1948 jít komunisté. Jako nedílná součást místní evangelické komunity byla naprosto nesmlouvavá vůči jakémukoli porušování lidských práv. V pokročilém věku, přesto, že byla sledována STB, podepsala Chartu 77. A dala se slyšet, že ji podepsala s pocitem hluboké úlevy, že se konečně něco takového děje.
O Boženě Komárkové jsi napsal knihu, chystáš nějakou další podobnou publikaci?
Jasně. Jednou z významných brněnských žen je třeba sochařka a keramička Tamara Divíšková. Pochází z rodiny, která se výrazným způsobem zapsala do historie města Brna. Její maminka Elmarita Divíšková založila školu výrazového tance a ještě slavnější byl tatínek Tamary, sportovec, potápěč, automobilový závodník, majitel autoškoly a objevitel Moravského krasu Karel Divíšek, Brňankami a Brňany přezdívaný Tunál. Paní Tamara Divíšková pracovala především s keramikou a s jejími díly se Brňané setkávali nejčastěji v souvislosti s architekturou – podílela se na výzdobě sídliště Lesná, keramickými díly doplňovala veřejné budovy i stavby občanské vybavenosti. Všichni znají její sochy v sousedství Janáčkova divadla. Paní Divíšková se má stále čile k světu a teď pracujeme na jejích pamětech, kde by chtěla vzpomínat na svůj zajímavý život i neméně zajímavou uměleckou scénu Brna 2. poloviny 20. století.
Rozhovor končíme ve dvou hospodách na Veveří. A vlastně se v této oblasti pohybujeme celý den, proč?
Katolický spisovatel Jakub Deml z Tasova často psal o „rodné krajině svého srdce“. A vzhledem k tomu, že já jsem se narodil na Obilňáku, Veveří je má rodná krajina. Takže se do své rodné krajiny rád vracím. Na pivo s přáteli zcela ideálně.
Michal Konečný
Michal Konečný je historik a historik umění, učí na Vysokém učení technickém v Brně a působí na Národním památkovém ústavu. Spolu s Alexandrem Brummerem napsal pět historických průvodců Brnem, je autorem mnoha dalších článků, publikací a výstav o umění i lokální historii.