Petra Hlaváčková: Citlivé plánování města přináší důležité perspektivy, které jsou často přehlížené
Scházíme se v kavárně KŸNO. Co vás baví na tomto prostoru?
Mám to blízko domů. A je to pro mě útočiště, když potřebuju být sama, ale ne úplně sama. Kavárny jsou v tomhle úplně skvělá věc, je to takový obývák ve městě i zajímavé intelektuální prostředí. Mozek v kavárně funguje trochu jinak, může to být svým způsobem kolektivní zkušenost, když člověk potřebuje být kreativní nebo si třeba jen tak sednout s knížkou. Mám dvě malé děti, takže klid se doma hledá těžko. A kromě toho tu mají dobré kafe.
Četl jsem ve starším rozhovoru s vámi, že byste ráda děti vozila do školy na kole, ale v Brně to na rozdíl od jiných evropských měst není moc proveditelné. Daří se vám to ve Vídni?
Jasně! Je to velmi příjemný zážitek, jedete na kole a přitom necítíte, že jste někde navíc. Nemusíte obhajovat svou existenci. A hlavně na cestě nečelíte žádným překážkám, všechno je vymyšleno tak, aby to na sebe navazovalo. Kdybychom jeli do školy tramvají, trvá nám to půl hodiny, na kole jsme tam za patnáct minut.
Proč to tam jde, a tady ne?
Ve Vídni na začátku 90. let zavedli gender mainstreaming v městském plánování. Rozhodli se, že chtějí upřednostňovat pěší, cyklistickou a veřejnou dopravu před auty. Začali získávat data o tom, kdo se ve městě jak pohybuje, a zjistili, že veřejný prostor využívají víc pečující osoby – stále hlavně ženy nebo senioři, seniorky a děti. Tak se rozhodli dát přednost těmto skupinám, jejichž potřeby jsou často marginalizované. Tím vznikne město přístupné pro všechny.
Dá se tedy říct, že ti, kdo město plánují, tam více naslouchají potřebám obyvatel?
Dá se to tak říct. Kdo vlastně navrhuje veřejný prostor a s jakou životní zkušeností? To byla otázka, kterou si kladly i autorky výstavy Komu patří veřejný prostor? Každodennost žen ve městě, jež vznikla na počátku 90. let ve Vídni a měla velký úspěch. Vedla k založení kanceláře pro potřeby žen ve městě na magistrátě, jejíž vedoucí se stala Eva Kail. Tak vzniklo zázemí pro sbírání relevantních informací o tom, kdo ve městě žije a co potřebuje.
Jaké informace to byly?
Zjistilo se, že to, jak městské plánování do té doby fungovalo, bylo nespravedlivé. Když je totiž upřednostňována automobilová doprava, těží z toho hlavně muži. Ti se podle výzkumů pohybují po městě více autem a mají jednodušší trajektorie: do práce, nakoupit a domů. Ženy zase jako stále většinou pečující osoby více využívají veřejný prostor, MHD a chodí pěšky. Jejich trajektorie jsou složitější. Musí často zavést děti na kroužky, doprovodit někam své rodiče, zajít na poštu a tak dále. Aby se ve městě všichni cítili dobře, logicky se musí upřednostnit pěší, cyklistická a veřejná doprava před autem. Nedává smysl, aby se většina lidí ve veřejném prostoru musela přizpůsobovat tomu, že někdo jede soukromým dopravním prostředkem. Navíc tato péče, nebo lépe řečeno „neplacená reproduktivní práce“, je důležitá pro všechny a měla by být celospolečenskou zodpovědností.
Posouvá se Brno nějak v tomto směru?
Z mé pozice mi to tak úplně nepřipadá. Vznikají sice skvělé projekty, toto téma ale není politická priorita. I odborná instituce, kde pracují schopní lidé, jako je Kancelář architekta města Brna, má pak problém dobré věci prosadit. Prostředky totiž často putují jinam a jejich rozdělení není spravedlivé vůči uživatelům a uživatelkám města, právě protože chybí data a politická vůle je sbírat.
V čem konkrétně ten rozdíl tkví?
Gender mainstreaming, kterým se řídí ve Vídni a v dalších evropských městech (jako Barcelona, Stockholm, Umeå, Nantes, Dublin, Glasgow atd.) se totiž netýká jen městského plánování, ale i jiných oblastí městské samosprávy, jako je: genderově citlivý jazyk a sběr dat, spravedlivý přístup ke službám nebo rovný přístup při rozhodování. A pokud mluvíme o gender mainstreamingu, je třeba říct, že máme na mysli i jiné rozdílnosti vedoucí často k diskriminaci, jako je sociokulturní zázemí, etnicita, náboženství nebo fyzické a psychické schopnosti. Slovo mainstreaming znamená, že tyto strategie mají za cíl stát se součástí oficiálních politických a plánovacích nástrojů.
Máte nějaký konkrétní příklad spravedlivého/nespravedlivého přerozdělování prostředků?
Jeden dobrý a už celkem známý příklad ze švédského města Karlskoga jsme s Barborou Benčíkovou uvedly v publikaci %%Brno pro všechny. Citlivé plánování města%%, která je dostupná i on-line. Zjistili tam, že se během zimy na chodnících kvůli sněhu zraní třikrát více lidí než na silnicích (většinou ženy). Náklady spojené s lékařskou péčí jsou přitom čtyřikrát vyšší než ty spojené s odklízením sněhu. Odklízelo se nejdříve na silnicích, pak na hlavních ulicích a nakonec na chodnících, zastávkách a cyklotrasách. Muži, kteří více jezdí autem, byli upřednostňováni před ženami jenom proto, že se to tak „vždycky dělalo“. Město se tedy rozhodlo pro změnu: nejdříve odklízejí chodníky ke školkám, pak k velkým pracovištím, potom chodníky u škol a nakonec hlavní komunikace pro auta. Neznamenalo to žádné náklady navíc, přitom jsou tyto změny genderově spravedlivé a pomohly vytvořit dobré podmínky pro všechny, hlavně pro děti.
Vidíte tyto nedostatky i v Brně?
Celkově je vidět, že tento typ komplexního uvažování se politickým mainstreamem zatím nestal. Ve veřejném prostoru je to vidět třeba na nenavazujících cyklotrasách, nebezpečných křižovatkách nebo ostrůvcích MHD a zanedbaném tématu bezbariérovosti. Když se rekonstruuje nějaká ulice, moc se nebere v potaz, že ji budou využívat i lidé se sníženou možností pohybu a orientace. My jsme schopni zvládnout rozkopanou Údolní, překročit příkop, vyhnout se překážce, ale třeba člověk na vozíku? Nebo někdo, kdo špatně vidí? Takový člověk má pak problém vůbec vyjít z domu. Je hrozně důležité myslet na všechny skupiny. A také samozřejmě tvořit ve městě bezpečné koridory, kde se mohou pohybovat děti.
Máte na mysli třeba pěší zóny?
U pěší zóny, když už se vytvoří, je velmi důležitá jedna věc. Že tam nemají jezdit auta. Ani výjimky – tedy ne v takové míře jako v centru Brna. Zásobování může mít každý obchod v jinou hodinu nebo je to brzo ráno nebo ho zajistí kargo kola… Ve výsledku musím v Brně i v pěší zóně držet děti za ruku, protože mám strach, že je něco přejede.
Co dalšího je důležité u plánování města, když budeme mluvit o potřebách dětí?
Například genderově senzitivní navrhování parků a hřišť. To řeší třeba právě ve Vídni, ve Stockholmu nebo i v dalších evropských městech, kde se zjistilo, že asi 80 % dětí od 10 let, které jsou venku samy, jsou kluci. Holky prostě chodí méně ven. Ukázalo se, že často chybí hřiště pro starší děti, a když už existuje, jde o klecové hřiště a okupují ho starší party kluků, kteří jsou socializováni k větší průbojnosti, takže se tam dívky nebo mladší chlapci necítí bezpečně. Přitom chtějí taky na hřiště, potřebují ale trochu jiný druh, chtějí si třeba zahrát ping pong nebo si sednout v prostředí, kde se cítí v pohodě. A mladí samozřejmě nemají úplně prostředky jít si sednout někam do kavárny, potřebují nějaký vhodný prostor venku. Citlivé plánování města přináší tyto perspektivy, které jsou důležité, ale často přehlížené.
Vidíte v Brně nějaký dobrý příklad, co se týče nových nebo rekonstruovaných veřejných prostranství?
Jasně, vznikají tu super věci. Často nejsou součástí nějaké dlouhodobé strategie, ale vychází z aktivity schopných lidí. Třeba nová odpočinková zóna na tř. Kapitána Jaroše, která tam prostě patří a rozhodně by měla zůstat. Ulice je velmi dlouhá a dlouhodobě tam chybí nekomerční pobytové zóny, je to nevyužitý potenciál nádherné aleje. Pak třeba Moravák. Ten vypadá skvěle díky velkému úsilí autorstva rekonstrukce, dali tomu mnoho energie a času. Problém ale je, že prostor je odříznutý, je to krásný ostrůvek, ale chybí propojení s okolím.
Propojení v jakém slova smyslu?
Za rohem na České máte tzv. sdílený prostor, to znamená, že tam není rozdělení chodník–silnice, nejsou tam obrubníky, jezdí tam tramvaje, pohybují se tam lidé, a pro všechny je to bezpečné, protože o sobě navzájem ví. Opravdu povedená část pěší zóny. Bohužel ale už bezpečně nenavazuje na Moravák, musíte přes silnici, kde normálně jezdí auta a nevidí moc důvod zpomalovat.
Čím to je? Nikoho to nenapadlo?
Je vidět, že nám chybí nějaká širší vize. Hodně to poznáte, když jedete na kole. Já jezdím na kole po městě od svých dvaceti a byl vždycky hrozný boj najít si nějakou cestu těmi jednosměrkami, objíždět nebezpečné úseky. A myslím, že to tak pořád je. Super, že se budují nové cyklotrasy, ale často jim chybí navázání.
Ve městě jsou důležitá místa, kde se můžete v létě vykoupat. Je to velká přidaná hodnota sednout si na kolo a dojet k vodě. To pro mě spojuje Brno s Vídní.
Jste jednou z tvůrkyň Brněnského architektonického manuálu (BAM), který přehledně mapuje architekturu města. Spolu s Rostislavem Koryčánkem jste stála přímo u jeho začátku. Jak projekt vznikl?
Rostislav Koryčánek měl nápad vytvořit nástroj poznávání města, který je topografický. Aby mohl člověk zažívat stavby na vlastní kůži a u toho poslouchat nahrávky o jejich vzniku. S touto obecnou myšlenkou oslovil mě a společně jsme získali první prostředky z evropských fondů. Architektuře jsem se začala věnovat kvůli tomu, že s sebou nese vždy nějaké společenské nebo politické kontexty. BAM byla skvělá příležitost vyjádřit tyto širší urbanistické a historické vazby. O každém domě jsem vyprávěla v širších souvislostech. Např. kdo si dům objednal a jak to souvisí s jeho podobou a funkcí nebo i s tehdejší legislativou, co všechno ovlivňovalo podobu města.
Můžete přiblížit, jak se takový manuál tvoří?
V první fázi jsem tvořila seznamy staveb z dostupné literatury, dělala archivní rešerše a hlavně jezdila po Brně na kole. Objížděla jsem jednotlivé domy, dokumentovala jejich aktuální stav a přemýšlela nad tím, jakou roli hrají ve větším celku. Kudy povedou stezky tak, aby nebyly moc dlouhé a daly se projít třeba do hodiny a aby měly nějaké téma. Bylo to pro mě hodně akční – na jednu stranu jsem dělala výzkum a psala texty (postupně také s kolegyněmi Šárkou Svobodovou a Lucií Valdhansovou), na druhou stranu díky projížďkám jsem na vlastní oči sledovala, jak se zateplují jednotlivé domy, o kterých píšeme, a jak mizí cenné detaily.
Takže prvně jste se „vrhli“ na takto ohrožené budovy?
Od začátku jsme měli vizi, že budeme mapovat období od vzniku moderního Brna v polovině 19. století po současnost. Ale museli jsme postupovat strategicky. Napřed jsme chtěli upozornit na meziválečnou architekturu, protože se rozjel program Zelená úsporám a fasády funkcionalistických domů mizely ve velkém. Snažili jsme se je tedy nechat vyfotit, dokud jsou si podobné a mají původní prvky. To jsou křehké věci: ostění, profilace fasád, rámy oken, zábradlí. Ve druhé fázi jsme se s kolegyněmi Lucií Valdhansovou a Veronikou Jičínskou zaměřily na architekturu poválečnou. Zase abychom upozornily na skvosty, které (dodnes) postupně mizí.
Známí meziváleční architekti byli zároveň úředníci, a mohli přímo rozhodovat.
Mluvila jste o širších urbanistických a historických vztazích, které vás při práci bavilo objevovat. Co tím máte na mysli?
Podoba tehdejšího Brna souvisí například i s tím, jak v meziválečné době fungoval magistrát. Známí meziváleční architekti byli zároveň úředníci, a mohli přímo rozhodovat. Nebylo to jako dnes, kdy máme příspěvkovou organizaci Kancelář architekta města Brna nebo Památkový ústav jen jako poradní orgán. A to je taky jeden z rozdílů mezi Brnem a Vídní – ve Vídni se věci lehko prosazují právě proto, že odborníci a odbornice na městské plánování jsou přímo součástí magistrátu. U nás existuje ta dvojkolejnost politici*čky vs. odborníci*ce, kvůli které se věci špatně prosazují.
Změnil vám BAM pohled na Brno?
Zjistila jsem díky němu, jak zajímavé je dívat se dlouho na architekturu. Nejen kvůli formám a detailům, ale kvůli tomu, co vám řekne o tehdejší společnosti. Najednou se odkrývají vrstvy, které jsou při letmém pohledu neviditelné. Taky mi více podoba města začala dávat smysl, pochopila jsem, jak vznikalo, odkud kam vede. Proč je třeba jih Brna tak problematický – v meziválečné době se podnikatelům nevyplatilo na něm stavět nájemné domy kvůli roztříštěnosti malých polností, raději stavěli na sever od centra na větších pozemcích bývalých továren.
Vznikly podobné projekty, jako je BAM, i jinde?
Myšlenky interaktivního průvodce se chytila i další města a začala vytvářet svoje manuály. Od začátku jsme chtěli, aby to byla metodika, kterou si může kdokoli vzít, použít ji jako návod a podle ní manuál vytvořit. Spolupracovali jsme s různými institucemi a odborníky v jednotlivých městech, manuál jsme jim poskytli a konzultovali jsme s nimi postup. To měla na starosti hlavně Lucie Valdhansová, která teď s Rostislavem Koryčánkem vytvořila stránku architektonickymanual.cz, která sdružuje všechny manuály různých měst pod sebe.
Máte nějakou oblíbenou brněnskou architektonickou zajímavost?
Třeba to, jak ohromně progresivní byla ve své době kolonie Nový dům v Žabovřeskách. Některé domy měly opravdu volný plán bez dělení na patra s galeriemi, byly to velmi pokrokové věci, co se k nám dostaly ze zahraničí. A které se pak všechny po druhé světové válce bohužel přestavěly, protože byly navržené třeba pro dva lidi a ne pro celou rodinu. Když jsem viděla původní projekty domů, velmi mě překvapilo, že u nás vzniklo něco tak radikálního.
Zelené vnitrobloky, jako je ten náš, jsou bohatstvím Brna. Zvláště kvůli současné klimatické krizi.
Zabýváte se feministickými teoriemi v architektuře a urbanismu. Co si pod tím představit?
Téma feminismu v architektuře má několik vrstev. Týkají se toho, kdo vypadává z architektonického kánonu a nedostává se do vedoucích pozic, dále jak souvisí gender a plánování města a také co jsou to feministické prostorové praxe založené na péči a citlivosti k prostředí. Ty totiž přinášejí úplně jiné pochopení toho, co je architektura. Od fascinace designem a formami se dostáváme spíše k procesům, širšímu kontextu, péči o stávající stavby, otázce prostorové spravedlivosti nebo kritice infrastruktur.
Jak s tím souvisí feministické teorie?
Feministické teorie – a nemusejí se týkat architektury – nám s Nicole Sabella ve studiu Gender & Space pomáhají rozkrývat existující mocenské struktury a jejich vztah k otázkám genderu, třídy nebo etnicity. Touto optikou se pak společně se studujícími díváme na architekturu a urbanismus a pomáháme jim tvořit vlastní projekty beroucí v potaz tato témata. Také díky nim otevíráme téma fungování komunit a vytváření bezpečnějších prostorů, což se dále odráží na jejich ochotě otevřít se, sdílet vlastní zkušenosti a a vnímat perspektivy zranitelných skupin v kontextu vlastní tvorby.
Dotýkáte se i tématu žen v architektuře?
Feministické přístupy pomáhají rozpoznat i genderové nerovnosti v rámci oboru. Vidíme třeba, že dnes je přes 50 % studentek architektury, ale ve vedoucích pozicích ateliérů nebo v rozhodujících pozicích jsou pořád více muži. Díky genderově zaměřeným výzkumům víme, že ženy čelí různým překážkám. Například jsou častěji zatíženy péčí o děti a domácnost, mají méně času věnovat se oboru, méně času a příležitostí se síťovat. Přitom spousta pracovních kontaktů vzniká při neformálním setkávání, jde se na pivo nebo do sauny. Ale někdo musí zůstat doma s těmi dětmi, a to jsou většinou ženy.
Takže jde o nedostatek příležitostí?
Také. Když už se k příležitosti dostanou, tak neustále čelí překážkám: sexismu, předsudkům, nedůvěře ohledně svěření finančních prostředků a jsou na ně kladeny vyšší nároky. Tomuto tématu jsme se s kolegyněmi z Národní galerie a Umprum věnovaly v projektu Ženy v architektuře (www.zenyvarchitekture.cz), v rámci kterého vznikla i publikace, kde přinášíme výsledky našeho výzkumu o genderové kultuře architektonického oboru. A rozvedla jsem jej i ve své dizertační práci na UMPRUM, a to v kontextu pozdního socialismu.
Když se oklikou vrátíme tam, kde jsme začali, co je pro vás největší rozdíl, co se týče života ve Vídni oproti životu Brně?
Moje zkušenost je komplexní, není jenom pozitivní nebo negativní. Důležité určitě je, že ve Vídni cítím mnohem větší svobodu věnovat se nastíněným tématům genderu a feminismu v architektuře. Povědomí o těchto tématech je mnohem více součástí veřejného diskurzu. A na Akademii výtvarných umění obzvlášť je velmi otevřené a podpůrné prostředí. Odpočinu si tam od různých forem sexismu nebo nedůvěry, které jsou v Česku ve veřejném prostoru pořád přítomny. I Vídeň ale má své problémy, spoustu potřebných vypadává ze systému městského bydlení a vládě krajní pravice uniklo Rakousko jen o fous.
A co naopak máte ráda na Brnu oproti životu ve Vídni?
Brno je skvělé díky svojí velikosti, blízkosti přírody a krátkým vzdálenostem. Moje zkušenost z Vídně je na jednu stranu pozitivní v tom, že s dětmi všude jezdíme na kole, na druhou stranu v Brně by mohly být dříve nezávislé (pokud pominu nepřehlednou křižovatku u našeho domu). Brno je pro mě útulné město plné přátel na každém rohu. A má velký potenciál stát se v lecčem pilotním městem. Už tak nabízí mnoho kvalit – skvělá nezávislá kulturní a umělecká scéna, kultura kaváren, dobrá veřejná doprava, dvě řeky protékající městem, schopní lidé, kteří tu žijí… Kdyby se navíc pro politiky a političky stal prioritou veřejný prostor, mohl by to být v rámci Evropy jedinečný případ. A inspirativní pro ostatní města.
Petra Hlaváčková
Petra Hlaváčková je teoretička architektury, publicistka, kurátorka a dokumentaristka. Vystudovala dějiny umění na Masarykově univerzitě a na UMPRUM v Praze a zabývá se (mimo jiné) feministickými teoriemi a praxemi v architektuře a urbanismu. V současné době společně s Nicole Sabella působí jako hostující profesorky ve studiu Gender & Space na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Její projekty, např. výstava Osvobozený prostor v Galerii města Bratislavy, odhalují skryté společenské, ekonomické a genderové dynamiky, které ovlivňují způsob, jakým navrhujeme a obýváme prostor.