Iveta Černá: Zápis do seznamu UNESCO byl impulz k záchraně vily Tugendhat.
Rozhovor začínáme ve vile Tugendhat, která si letos připomíná 25 let od zápisu do seznamu UNESCO. Co všechno se k výročí chystá?
Letos máme vlastně dvě výročí. Kromě zápisu do seznamu světového dědictví UNESCO také slavíme 140 let od narození jejího architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Proto jsme se rozhodli pro vícero akcí, které se různě prolínají během roku. Velkým letním vrcholem bude Light Up Tugendhat. Na tři dny a tři noci se inspirativní prostor zahrad vily Tugendhat, vily Löw-Beer a Arnoldovy vily promění v místo plné umění a kreativity. Přes den na návštěvníky čeká kinetická a zrcadlová instalace, hudební program v režii Maratonu hudby Brno a doprovodné aktivity v jednotlivých vilách. Každý večer od devíti hodin se pak zahrady rozzáří světelnou instalací, laser show a videomappingem na fasádách všech tří vil tohoto mimořádného zeleného vnitrobloku, které se tímto opticky propojí.
Jsou v plánu i nějaké výstavy ve vile?
Už na jaře jsme otevřeli výstavu Mies v obraze, která představuje specifickou část Miesovy tvorby. Dnes bychom možná řekli, že jde o vizualizace, ale samozřejmě v jeho době vznikaly prostřednictvím koláží, fotomontáží a dalších výtvarných technik. Mies často pracoval s perspektivním pohledem, do kterého vkládal prostor, budovu, člověka nebo krajinu, a tím vytvářel velmi sugestivní obraz architektury. Na podzim nás čeká ještě další výstavní projekt, pracovně nazývaný Reinterpretace 2.0, který se pokusí prozkoumat „scénografičnost“ vily Tugendhat (výhledy, pohledy, situace, repetice) a možnosti její performativity (převyprávění klasického prohlídkového narativu).
Nakonec byl zápis vyhlášen 16. prosince 2001 v Helsinkách. Je zajímavé uvědomit si, že ve stejném období se na seznam dostalo například historické jádro Vídně.
Vila prošla velmi ceněnou obnovou v letech 2010 až 2012. Končí ale péče o takový dům někdy?
Nekončí. My jsme právě teď těsně po sanitárním týdnu, což je pravidelná doba, kdy je vila zavřená, a věnujeme se opravám, které se v běžném provozu udělat nedají. Máme velmi přesný management plán. Není to jen náš interní nástroj, vyžaduje ho po nás i UNESCO. Máme v něm definováno, co se musí kontrolovat, opravovat nebo udržovat denně, týdně, jednou za dva roky a podobně. Kromě zavíracích pondělků, kdy se soustředíme na běžnou údržbu, každý rok zavíráme na týden až dva. Letos jsme se věnovali částečně zahradě, úpravám některých zídek, ale také nátěrům originálních dřevěných prvků, zárubní, dveří a dalších detailů. My jsme zkrátka servis pro ten dům. Tak to chápu já i moji kolegové.
Vy jste byla už u samotného procesu zápisu vily do UNESCO. Jak náročná cesta to byla?
Nominační proces je vždy několikaletý. Začíná vlastně už tím, že se vytipuje určitá příznivá atmosféra v rámci UNESCO. Na přelomu tisíciletí se každý rok kladl důraz na určité téma. Například Lednicko-valtický areál byl zapsán v době, kdy byla velká pozornost věnována kulturní krajině.
Takže jste čekali, až přijde řada na moderní architekturu?
Vila Tugendhat byla zapsána současně s Rietveld Schröderhuis v Utrechtu, což je také mimořádně významná stavba moderní architektury. Tehdy k nám přišla spíše neoficiální informace: připravte materiály, objevuje se šance. Nominační dokumentace ale musela být zpracována velmi pregnantně a byla to týmová práce několika institucí. Nakonec byl zápis vyhlášen 16. prosince 2001 v Helsinkách. Je zajímavé uvědomit si, že ve stejném období se na seznam dostalo například historické jádro Vídně nebo část paláce Potála, chrám Džókhang v tibetské Lhase. Zápis do UNESCO tedy nikdy neznamená, že když má něco mimořádnou hodnotu, automaticky se to podaří během pár let. Na národních indikativních seznamech čeká řada objektů velmi dlouho. Některé i desítky let.
Co se pro vilu samotnou zápisem změnilo?
Dům byl v té době v docela tristním stavebně-technickém stavu. Zápis do UNESCO byl určitě jedním z prvních silných impulsů, který vedl ke smysluplné záchraně. Konečně se začalo mluvit o pietním restaurování moderní architektury, nikoli o tom, že se na fasádu dá polystyren a zdvojí se velkoplošná okna. Příprava památkové obnovy trvala sedm let, samotná obnova dva roky. Velmi složitě se hledaly dotační fondy, které by majitele, tedy město Brno, podpořily. Takže pokud měl zápis pomoci opravě domu, trvalo ještě více než deset let, než se to podařilo. Zároveň se tím posílila zodpovědnost, aby se dům už nikdy nedostal do stavu, v jakém byl.
Může dnes vzniknout dům, na který se budou lidé za sto let dívat podobně jako dnes na vilu Tugendhat?
Pevně doufám, že ano. Vila Tugendhat je inspirací dodnes. Dá se říct, že působí až futuristicky a nadčasově. Volně plynoucí prostor, velkoplošná okna, propojení interiéru se zahradou — dům bude mít za chvíli, jak říkáte, sto let, je to už taková prababička moderní architektury, a přesto je stále hluboce inspirující a pořád moderní. V době jejího vzniku bylo použito mnoho experimentálních technologií a materiálů. Nikdo nemohl vědět, jak budou fungovat za dvacet, třicet nebo sto let.
Uměním je samotná architektura, například nádherná šroubovice točitého schodiště.
Z vily Tugendhat se přesouváme do kavárny ERA. Co pro vás tahle stavba znamená?
ERA je nádherný příklad plurality brněnské moderní architektury. Josef Kranz je označován za reprezentanta emotivního purismu. Zní to možná složitě, ale vychází to mimo jiné z jeho inspirace holandským hnutím De Stijl, tedy autory jako Piet Mondrian nebo Theo van Doesburg. Když stojíte na ulici a díváte se na fasádu kavárny ERA, může vám připomínat zjednodušený černobílý Mondrianův obraz. Uvnitř se objevuje barevnost typická pro De Stijl – červená, žlutá a modrá. Podlaha a barevné detaily jsou nezbytnou součástí celého konceptu. Uměním je samotná architektura, například nádherná šroubovice točitého schodiště.
Kavárna ERA má navíc po krátké pauze nyní dál sloužit gastronomii. Je pro památku důležité, že se do ní vrací původní funkce?
V tomto případě určitě. Mám k tomuto domu i osobní profesní příběh z doby, kdy jsem působila na Národním památkovém ústavu. Pamatuji si, jak se dům po restituci na začátku 90. let vrátil původním vlastníkům a jak obtížná situace to byla. Tehdejší majitel byl podle mě trochu bezradný, výběr stavební firmy nebyl šťastný a postupně to vedlo až k velmi vážnému stavu. Někdy kolem roku 1993 nebo 1994 jsem viděla stropy s obnaženými a korodujícími výztužemi a otvory.
Jak jste na to jako památkový ústav reagovali?
Jako památkáři jsme sem dokonce volali stavební policii, protože existoval oprávněný strach, že dům bude zničen. Je trochu paradoxní, že řada staveb přežila socialismus díky tomu, že v nich byly funkce jako mateřská školka, dětský domov nebo rehabilitační centrum. Tyto instituce neměly velké finanční prostředky na radikální přestavby, takže často nechaly domy tak, jak byly. Devadesátá léta byla v tomto ohledu někdy mnohem nebezpečnější. Naštěstí se díky projektu architekta Velka, podpoře památkové péče a postupné opravě podařilo zachovat autentické prvky i prostorovou konfiguraci.
ERA vznikla jako dům s kavárnou a bytem majitele. Dokonce stála původně v ulici téměř sama. Je při pohledu na dnešní zástavbu těžké představit si to?
Je to velmi zajímavé. Dnes ji vnímáme jako součást uliční řady, ale v době svého vzniku působila opravdu jako moderní solitér. Navrhl ji v roce 1927 Josef Kranz pro Josefa Špunara jako obytný dům s kavárnou a bytem v horní části. Dobové fotografie ukazují novou funkcionalistickou budovu téměř uprostřed prázdného prostoru. To samozřejmě ještě víc zdůrazňovalo její modernost.
Z kavárny ERA míříme na Obilní trh. Máte k němu osobní vztah nebo se vám líbí jako funkční prostor?
Moje maminka tady ve 40. letech nějakou dobu bydlela, dědečkova malá stavební firma byla pověřena tzv. poválečnými reparacemi. Je to místo, na kterém jsou dodnes vidět zásahy spojeneckého náletu z listopadu 1944. Některé proluky, takzvané vyražené zuby, jsou v městské struktuře stále patrné. Obilní trh je ale zajímavý i tím, že si pořád trochu klademe otázku, co to vlastně je. Je to náměstí? Park? Vznikal trochu chaoticky, dříve tu byly různé trhy, cvičiště koní, cihelná jáma, která se později zasypala. Dle regulačního plánu z roku 1877 začala na vymezených parcelách vznikat zástavba, včetně zemské porodnice a ústavu milosrdných sester sv. Karla Boromejského a sirotčince.
Líbí se mi, že si veřejnost k tomuto místu do značné míry sama našla vztah.
I tady najdeme funkcionalismus, konkrétně ikonickou zastávku.
V době, kdy se realizoval regulační plán pro Masarykovu čtvrť, bylo potřeba prodloužit linku pouliční dráhy a tramvajová trať vedla krátce na počátku století i přes Obilní trh a ulici Tivoli, dnes Jiráskovu. Tato konkrétní zastávka je od Oskara Pořísky. Její oprava byla náročná a dnes je už z velké části replikou, protože některé původní části byly ve velmi špatném stavu nebo úplně zmizely. Ale alespoň nezmizela hmota a připomínka toho místa.
A je tu také velmi oblíbené dětské hřiště, právě teď v rekonstrukci… Oblíbené mimo jiné díky blízkosti Pivnice U Čápa.
Jsem dvojnásobná babička a Obilní trh znám i z uživatelské perspektivy. Několikrát jsem tu byla s vnučkami a trochu mě vyděsila hustota dětí i způsob, jakým se herní prvky používají. Zároveň mě velmi potěšilo, že nový návrh revitalizace dětského hřiště je od Evy Wagnerové. Spolu se Zdeňkem Sendlerem patří k mým nejoblíbenějším zahradním architektům. Návrh má přinést nejen nové bezpečnější dopadové plochy a kreativnější herní prvky, ale hlavně stínění. Zároveň by hřiště mělo získat komunitnější charakter. Dětská hřiště jsou dnes krásný architektonický fenomén. Nabízejí spoustu kreativních možností a zároveň hodně vypovídají o tom, jak město myslí na své obyvatele.
Co podle vás dělá z Obilního trhu funkční veřejný prostor?
Líbí se mi, že si veřejnost k tomuto místu do značné míry sama našla vztah. Ne že by jí architekti vnutili přesný způsob užívání. Jsou tu vzrostlé stromy, kterých si velmi vážím. V Brně je to velký bonus. Zároveň tu sousedí několik velmi kvalitních městských vrstev. Je tu parkový prostor, hřiště, historická stopa, funkcionalistická zastávka, okolní zástavba, blízkost Otevřené zahrady…
Týmu profesora Ivana Rullera se podařilo vytvořit skutečný veřejný prostor.
Brno se v posledních letech učí obracet k řekám, jak si za chvíli ověříme na nové náplavce na Poříčí. Jak se vám proměna líbí?
Svratka a Svitava historicky sloužily spíš zemědělství a později průmyslu. Nikdy se úplně nepřetvořily v reprezentativní veřejný prostor pro obyvatele. Opakované záplavy zároveň vyvolaly nutnost technických opatření. Nejde jen o štětové stěny, ale i o složitá vodohospodářská a krajinná řešení: mění se hloubky koryta, práce s břehy, s proudem, s meandry. A právě na náplavce je podle mě skvělé, že technické opatření bylo velmi profesionálně architektonicky a krajinářsky doplněno. Týmu profesora Ivana Rullera se podařilo vytvořit skutečný veřejný prostor. Často se diskutuje, proč ještě není otevřené bistro. Ale skutečnost, že lidé na náplavku chodí i bez otevřeného bistra, je podle mě důkazem její úspěšné realizace. Když tam opakovaně chodím, vidím lidi, kteří sedí na kaskádách, piknikují, tráví tam čas.
K Ivanu Rullerovi jste měla blízký osobní vztah. Co pro něj náplavka znamenala?
Myslím, že ta myšlenka v něm dozrávala mnoho let, možná dekády. Jako porevoluční děkan Fakulty architektury VUT měl na tuto lokalitu dlouhodobý výhled přímo z oken. Díval se na řeku v době, kdy to ještě byla průmyslová, nepřístupná, barevně i atmosférou dost nevlídná krajina. Já jsem na téže fakultě studovala, takže si pamatuji podobný obraz: řeku, která nebyla městským prostorem, ale spíš bariérou.
Byl pro vás profesor Ruller v určitém slova smyslu vzorem?
Já jsem si pana profesora Rullera velmi vážila i lidsky. Pojilo nás dlouholeté přátelství a často jsem jej navštěvovala – byl velmi společenský člověk a když už měl problémy s chozením, zval přátele k sobě. Velmi si vážím toho, že mi vždy prokazoval respekt, přestože byl o mnoho starší. Dokázal se se mnou zasvěceně bavit o realizacích z doby, kdy jsem byla ještě dítě a nemohla je profesně vnímat. Nebylo to poučování, ale skutečný dialog.
Může dnes ještě jedna silná architektonická osobnost ovlivnit celé město tak, jako to dřív dokázali Fuchs nebo jiní architekti?
Dnes už to podle mě funguje trochu jinak. Samozřejmě existují architekti, kteří se v Brně opakovaně objevují v různých projektech. Ale zajímavý je pro mě třeba příklad Litomyšle. Tam nešlo o jednoho architekta, který by všechno navrhoval, ale o hlavní architektku Zdeňku Vydrovou. Díky schopnosti regulovat, vypisovat soutěže, přizvat dobrá jména a působit jako určitá supervizorka se podařilo udělat z Litomyšle malý architektonický zázrak. To je možná model dnešní doby.
Rozhovor končíme u budovy Komerční banky na náměstí Svobody, někdejší Moravské banky. Proč jste vybrala právě ji?
Tyto monumentální funkcionalistické paláce v centru Brna, ať už Alfa, Jepa, Convalaria, nebo právě Moravská banka, vznikly mimo jiné díky velké brněnské asanaci. Moravská banka, kterou navrhli Bohuslav Fuchs a Ernst Wiesner, dokonale využila místo po Kounicově paláci. Uprostřed banky je mohutný světlík, který umožňuje denní osvětlení horních kanceláří i velké haly. Budova zároveň vyplňuje celou parcelu a obrací se jak do náměstí Svobody, tak do ulice Veselé. Má železobetonovou skeletovou konstrukci, jejímž autorem je Jaroslav Valenta, mimochodem také autor pavilonu A na brněnském výstavišti. Fasáda je navržena tak, aby se na ní nosný systém neprokreslil.
Právě tady se objevují takzvaná Krausova okna. Čím jsou výjimečná?
Zajímavá je kombinace dřeva a oceli, ale především způsob otevírání těchto pásových oken. V interiéru vás totiž otevřené okno často omezuje v pohybu. Krausova okna mají zvláštní systém, kdy horní a spodní hrana okenního křídla jezdí ve speciální kolejničce v rámu. Když si představíte princip harmoniky, okna se mohou otevírat podle horizontální nebo vertikální osy. Právě v budově Komerční banky vidíme oba typy. Směrem do náměstí Svobody se otevírají podle vertikální osy, směrem do Veselé podle horizontální.
Svou současnou podobu dostala budova v 90. letech?
Ano, po sametové revoluci k rehabilitaci celého bankovního ústavu. Díky tehdejšímu osvícenému vedení se podařilo nahradit naprosto nevhodnou úpravu obvodového pláště z 80. let a vrátit ho do původní podoby. Včetně nápisu Komerční banka, který typově navazuje na původní nápis Moravská banka. Co mám na tomto domě velmi ráda, protože jsem se mu v 90. letech na památkovém ústavu věnovala, je také návrat vstupu do původní polohy a znovuoživení pasáže. Dům se opět stal smysluplným veřejným prostorem. Objevilo se tam několik komerčních jednotek a budova začala znovu fungovat jako propojka mezi náměstím Svobody a ulicí Veselou.
Devadesátá léta byla v mnoha oblastech divoká. Platilo to i pro památkovou péči?
Byla divoká. Najednou se objevil nový terminus technicus: privátní vlastnictví. Do té doby byla řada budov v majetku státu nebo jeho institucí. Najednou tu byl soukromý vlastník, soukromá investice, rodinné prostředky. Bylo třeba s tím pracovat jinak, s větší citlivostí ke komunikaci s vlastníky. Na druhé straně se často objevovala malá pokora k místu. Soukromý vlastník chtěl, z jeho pohledu možná oprávněně, z daného místa vytěžit co největší profit. Pro mě byla 90. léta unikátní také tím, že se začaly mazat vrstvy šedi a špíny a odkrývat, co je pod nimi. Najednou se pod nánosy minulého režimu objevily zásadní vrstvy první republiky. Brno si tehdy začalo znovu uvědomovat, jak mimořádnou meziválečnou architekturu má.
Kdybyste měla návštěvníka Brna poslat za meziválečnou architekturou mimo nejznámější vily, kam by měl jít?
Spíš než jednotlivé stavby bych doporučila celé soubory. Stačí vyjet trolejbusem číslo 38 nebo 39 na Barvičovu ulici a najednou se ocitnete na hranici dvou světů. Masarykova čtvrť je českou a německou úřednickou čtvrtí, s objekty stojícími samostatně v zahradách, často stavěnými vysokými úředníky nebo architekty jako vlastní bydlení. Na hraně u kostela svatého Augustina od Vladimíra Fischera se svět láme směrem k Veveří pod Kraví horou, kde vzniká nižší úřednická čtvrť s řadovými domy. Na relativně malém prostoru lze číst velmi rozdílné způsoby městského bydlení.
Moje srdce určitě patří výstavišti a Wiesnerovu krematoriu. Brněnské krematorium je jedna z nejkrásnějších staveb.
A kdybyste měla vybrat pár konkrétních příkladů?
Moje srdce určitě patří výstavišti a Wiesnerovu krematoriu. Brněnské krematorium je jedna z nejkrásnějších staveb. Má lidské měřítko, důstojnost i sílu své polohy. A pavilon A na výstavišti je stále ikona, ve které se tají dech. Má, podobně jako vila Tugendhat, schopnost měnit vnitřní atmosféru podle denní doby nebo ročního období. A pak jsou tu celé běžné ulice, třeba Kotlářská. Člověk je vnímá automaticky jako městskou zástavbu, ale ve skutečnosti je to jeden klenot vedle druhého. Je tam řada nájemních domů, některé od Václava Dvořáka nebo bratří Kubových, kteří ve své době fungovali téměř jako první developeři. Už ve druhé polovině 30. let nabízeli byty v domech, které ještě nebyly hotové, a projekty umožňovaly různé úpravy podle přání klienta. Tyto domy zároveň ukazují něco, co dnes znovu chceme: obchodní parter, služby, kavárny, vzdušné vnitrobloky pro obyvatele. Mnoho meziválečných staveb dodnes nabízí velmi kvalitní bydlení.
Vracíme se tím zpátky k vile Tugendhat. Dokáže vás po tolika letech ještě překvapit?
Zní to neuvěřitelně, ale ano. Stále existuje řada slepých míst. Objevují se nové archiválie, dokumenty, svědectví. Dům se nám hodně otevřel v době rekonstrukce, kdy jsme se dostali do jeho skutečných útrob. Velmi důležití jsou pro nás také pamětníci. Jsme nesmírně vděční za materiály a vzpomínky, které se vztahují například k období, kdy byla vila využívána coby místo rehabilitačního tělocviku. Prošly jí stovky dětí a mladých lidí, kteří si to dodnes pamatují.
Mění se i pohled na samotné autorství vily?
Dnes například silně rezonuje role Lilly Reichové, Miesovy dlouholeté spolupracovnice a partnerky. Nenásledovala ho do Spojených států a její podíl byl dlouho podceňován. Dnes se ukazuje, že měla velký vliv nejen na povrchy mobiliáře, výběr kůže, hedvábí, sametu nebo způsob zpracování, ale zřejmě zasahovala i do konstrukčního a tvarového řešení některých prvků.
Není to tedy po více než pětadvaceti letech práce s jedním domem nuda?
Rozhodně ne. Vila Tugendhat je sice mé majoritní téma, ale pokaždé se otevírá z jiné strany: jednou je to památková obnova, jindy výzkum, výstavy, edukace, mezinárodní spolupráce, vztah k městu nebo nové interpretace. Ten dům je stále živý. A dokud přináší nové otázky, nemůže to být nuda.
Iveta Černá
Iveta Černá je historička a teoretička architektury, ředitelka vily Tugendhat a jedna z výrazných osobností spojených s péčí o brněnskou meziválečnou architekturu. Vystudovala architekturu na VUT a dějiny umění na Masarykově univerzitě, působila v Národním památkovém ústavu a podílela se také na přípravě zápisu vily Tugendhat do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Dlouhodobě se věnuje popularizaci moderní architektury, památkové péči a příběhům domů, které tvoří jedinečnou tvář Brna.