Silvie Šeborová: Lokalita Žlutého kopce je nabitá příběhy
Brno Art Open letos poprvé organizuje TIC Brno. Jak se tato změna promítla do koncepce a fungování festivalu?
Docela zásadně. Původní myšlenka oživit a ozvláštnit centrum Brna se postupně vyčerpala. Město se proměnilo – historické jádro dnes žije díky silné gastronomické scéně, hlavní náměstí prošla rekonstrukcí a byla osazena trvalými uměleckými díly, která zde mají zůstat po desítky, možná stovky let. Přidávat do tohoto prostoru další vrstvu přestalo dávat smysl. Navíc díla rozmístěná po celém centru se širší veřejnosti nespojovala do jednoho celku. Poslední ročník přehlídky v roce 2022 – i přes obdivuhodnou kurátorskou práci a výběr kvalitních umělkyň a umělců – bohužel nedokázal oslovit širší publikum. Proto jsme se rozhodli soustředit na jednu konkrétní lokalitu a věříme, že právě tento přístup bude pro diváky přístupnější. Zároveň už nevybíráme hotová díla, pro která bychom zpětně hledali vhodné místo.
Na otázku, zda byla dříve slepice, nebo vejce, jsme si odpověděli jasně: nejdřív musí být místo – a pro něj vzniká konkrétní dílo. Tento přístup se v rámci Brno Art Open objevil už dříve a právě realizace, které takto vznikly, patří k těm nejsilnějším. Kromě toho je naší dlouhodobou vizí proměnit Brno Art Open v platformu, která bude propagovat současné umění ve veřejném prostoru. Právě TIC Brno je institucí, jejíž cílem je zastřešení propagace veškerých aktivit, které se v Brně odehrávají, nehledě na tom, kdo je zaštiťuje, a z tohoto pohledu je změna organizátora logická. Nicméně letní festival by měl zůstat jedním z hlavních výstupů.
Na otázku, zda byla dříve slepice, nebo vejce, jsme si odpověděli jasně: nejdřív musí být místo – a pro něj vzniká konkrétní dílo.
Jak se podle vás Brňané v průběhu let proměnili jako publikum pro umění ve veřejném prostoru?
Myslím, že díky projektům jako Brno Art Open a Sochy pro Brno – kterým vděčíme například za „žárovky“ na Malinovského náměstí nebo za sochu Mozarta před Redutou – jsou Brňané na umění ve veřejném prostoru o něco zvyklí. Proměnil se však způsob, jakým veřejnost na umění reaguje, zejména skrze sociální sítě. Vendula Chalánková, jedna z letošních umělkyň, si důkladně prostudovala komentáře na sítích, které se objevily k dílům z minulých ročníků. Zjistila, že zatímco v počátcích festivalu, tedy v roce 2008, převažovaly obavy samotných umělců o poškození jejich děl, v průběhu let výrazně narostl počet negativních komentářů ze strany veřejnosti. Bohužel mnohé z nich jsou hrubé až urážlivé: „Na kolik to zase přijde, každej, kdo má díru do pr…. a vymyslí hovadinu, je umělec a jednička.“ Vendula se rozhodla na tuto situaci reagovat svou uměleckou intervencí a společně nyní přemýšlíme, jak s tímto tématem dále pracovat.
Co považujete za největší výzvu kurátorské práce v prostředí veřejného prostoru?
V lokalitě, kterou jsme pro festival vybrali, jsme jednali s desítkou různých vlastníků pozemků – od orgánů města Brna přes instituce, jako je Masarykův onkologický ústav, až po soukromé majitele. Každý z nich přistupoval k navrhovaným realizacím jinak a promítal do nich své vlastní vnímání světa. Například jsme se rozhodli neumístit sochy zobrazující krkavce do prostoru augustiniánského kláštera. Zástupce kláštera totiž upozornil, že krkavec je ve Starém zákoně spojován s hříchem a zlem a v křesťanské symbolice může být vnímán jako znamení smrti. Ačkoliv Paulina Skavová, autorka díla, přistupovala k jeho tvorbě s odlišným záměrem, z perspektivy věřících chápu, že si takové dílo na svém pozemku nepřejí.
Na jaké způsoby komunikace se širokou veřejností v rámci festivalu sázíte nejvíce?
Veřejný prostor komunikuje už jen tím, že je veřejný. Pokud do něj něco umístíte, často se setkáte s okamžitou reakcí. My jsme se však museli vypořádat se situací, kdy nedáváme sochy na hlavní náměstí v historickém centru města, ale do míst, která jsou i pro mnoho Brňanů neznámá. Proto jsme zvolenou lokalitu rozšířili až k Mendlovu náměstí, jednomu z nejrušnějších brněnských dopravních uzlů. Na spolupráci na propagaci jsme se domluvili s místní kavárnou Plovárna, kde bude také umístěn dobře viditelný banner. V kavárně si můžete vyzvednout mapku festivalu a posilněni kávou vyrazit za uměním. Ostatně první sochu naleznete hned v parčíku za kavárnou.
Veřejný prostor komunikuje už jen tím, že je veřejný. Pokud do něj něco umístíte, často se setkáte s okamžitou reakcí.
Proč padla volba právě na Žlutý kopec jako letošní hlavní lokaci?
Základním impulsem se pro mě stala rekonstrukce plochy nad vodojemy, kde vznikl nový veřejně přístupný zelený prostor, který si místní Brňané teprve začínají osvojovat. Stal se cílem procházek pejskařů a nedávno mě potěšilo, když jsem na trávníku viděla kluky s rodiči, jak tam hrají fotbal. Zároveň mě zajímalo, jak s tímto prostorem lze pracovat z kurátorské perspektivy. Začala jsem proto zkoumat širší okolí – „objevila“ jsem garážové městečko za Trýbovou, kouzlo staré klášterní zdi i místní městskou divočinu – a bylo rozhodnuto. Mám ráda místa, která nejsou na první pohled atraktivní, která nejsou hlavními turistickými cíli (byť pro samotné vodojemy toto tvrzení neplatí) a která v sobě nesou určitý prvek dobrodružství. Tento přístup jsem ostatně rozpracovala i ve své nedávno vydané knize Nemísta: průvodce po ztracených brněnských lokalitách.
Jaké příběhy nebo vrstvy tohoto místa vás osobně nejvíc zaujaly nebo inspirovaly?
Primárně mě zaujalo, jak je celá lokalita nabitá příběhy. Žlutý kopec v minulosti sloužil jako prachárna, hniliště pro cihelnu na Úvoze nebo jako místo pro rušičku signálu zahraničního rozhlasu. Za tyto informace vděčím především Viktoru Pantůčkovi, členovi dramaturgické rady festivalu. Příběhy ostatně nezaujaly jen mě – jedno z děl, jehož autorem je Tomáš Plachký, nese název Příběh Helgolandu. Pracuje s motivem skály na vrcholu kopce, která nese jméno podle své podoby s německým ostrovem Helgoland v Severním moři – oba útvary mají červenavé zbarvení a výrazný tvar. Je pravděpodobné, že ostrov znal některý z brněnských Němců, kterým vděčíme za mnohem více místních názvů – oficiálních i těch hantecových.
Festival letos akcentuje site-specific přístupy. Můžete přiblížit některý z projektů, který podle vás tuto strategii zvládl obzvlášť silně?
Ale to jsou všechny projekty! Pokud bych měla otázku vztáhnout do osobní roviny, pak je pro mě silným příběhem ten Lenky Klodové, jedné z nejvýznamnějších českých umělkyň. Před několika lety si prošla onkologickou léčbou. Pro festival vytvořila sochu složenou z odlitků poprsí žen různého věku a zvažovala i odlévání těl pacientek před zahájením léčby. V posledních letech se navíc začala věnovat tématu přechodu a stárnutí, včetně fyzických proměn způsobených gravitací – odtud název její instalace: Ženský gravitační sloup. Lenka je o dekádu starší než já a její tvorba pro mě vždy představovala jakýsi lakmusový papírek mé budoucnosti. Dříve mě provázela životem díly spojenými s motivy sexuality, mateřství a tělesnosti – dnes je to dospívání dětí a brzy se dostaví i zmíněné stárnutí a nemoci. A opět mi ukazuje cestu, jak se s ním jednou vyrovnat.
Některá místa festivalové trasy jsou téměř zapomenutá. Jak se mění jejich vnímání v momentě, kdy se do nich „nastěhuje“ umění?
Umění jim vdechuje nový kontext a význam, připomíná jejich historii a zároveň klade otázky.
Nevyřčeným mottem letošního ročníku je „jakoby nic“. Jak jste k tomuto motivu dospěli a proč vás zaujal?
S tímto slovním spojením přišel můj kolega, kurátor Radek Wohlmuth. Zvažovali jsme, zda přehlídce dát nějaký zastřešující název. Když jsme spolu procházeli lokalitu a mluvili o jednotlivých realizacích, Radek si uvědomil, že právě „jakoby nic“ je spojující linka – motiv, který se nenápadně vine všemi díly. Říká k tomu: „Není to náhoda. Představuje totiž typickou domácí reakci na problematické či jinak konfrontační situace. Dá se o něm uvažovat dokonce jako o jednom z projevů národní povahy.“ „Jakoby nic“ řekne člověk, když něco provedl, ale snaží se, aby to nevypadalo. Jako by se nic nestalo. Jenže ono se děje.
„Jakoby nic“ řekne člověk, když něco provedl, ale snaží se, aby to nevypadalo. Jako by se nic nestalo. Jenže ono se děje.
Vnímáte v českém veřejném prostoru určitou tendenci přehlížet nebo potlačovat nepohodlná témata?
Témata jako sociální kritika či reflexe společenské situace se ve výtvarném umění objevují zcela přirozeně – nejde jen o záležitost současného umění nebo tvorby ve veřejném prostoru. Právě tam však často více rezonují, protože se s nimi setkávají i lidé, kteří mají vůči umění předsudky, nebo mu nechtějí porozumět – případně se nad ním ani zamyslet. Příkladem může být aktuální realizace sochaře, pedagoga a publicisty Pavla Karouse, kterého veřejnost může znát mimo jiné z projektu České televize Predátoři a plameňáci. Pro galerii Ahoj Nazdar Čau, jež sídlí ve vitrínách na autobusovém nádraží v Jablonci nad Nisou, vytvořil instalaci s nápisem „Konec nadějí“. Podle autorových slov dílo odkazuje „nejen k místu sociální situace a k jako zuby vylámané městské zástavbě, ale i ke globálně sdílenému pocitu beznaděje v době úpadkové fáze kapitalismu.“ Tento ironický komentář ke zkušenosti z jabloneckého autobusového nádraží byl pro mnohé naprosto nestravitelný. Pokud vás toto téma zajímá více, přečtěte si článek na stránkách projektu Umění pro město, který se věnuje veřejnému prostoru v Praze.
Je některé z vystavených děl podle vás výmluvným komentářem k současné společenské situaci?
Umělci a umělkyně nežijí v žádné uzavřené umělecké bublině – naopak, velmi citlivě vnímají současnou společenskou situaci a reflektují ji ve své tvorbě. Nemusí přitom jít výhradně o politická či angažovaná témata, jako v případě Pavla Karouse. Setkáváme se s díly, která se dotýkají fungování internetu, otázky identity – osobní i národní – nebo vztahu k přírodě a přírodním zdrojům. Jedním z příkladů může být tvorba Tomáše Pavlackého, který vytváří sochy hlav podle modelů upravených v počítačovém programu určeném ke zkrášlování a vyhlazování fotografií lidské tváře – tedy nástroje často využívaného při úpravě selfíček před jejich publikováním na Instagramu.
Které prvky festivalového programu podle vás nejvíc pomáhají bourat bariéry mezi současným uměním a „běžným divákem“?
To jsou témata, která je třeba neustále promýšlet a znovu revidovat – to, co platilo před dvaceti lety, už v kontextu dynamicky se měnící společnosti nemusí obstát. Obecně věřím, že funguje, když člověka oslovíte skrze téma, které zná a které je mu ideálně nějak blízké. Máte rádi pivo? Jedna z instalací se nachází přímo na stěně pivovaru, jiná využívá prázdné pivní kastly. Hledáte kulturní program pro děti? Přijďte na workshop vedený lektorkou z divadelního uskupení Mikro-teatro. A pokud máte doma psa, jistě vás zaujme socha francouzského buldočka od umělkyně Pauliny Skavové. Jedním z hlavních cílů festivalu je totiž přiblížit současné umění široké veřejnosti – ukázat, že se jí může dotýkat, inspirovat ji i bavit.