Sandra Silná: Být farářkou znamená být mezi lidmi, ne za zavřenými dveřmi kostela.

Sandra Silná působí téměř deset let v Husově sboru na Botanické ulici. Během té doby se z farnosti stalo živé místo setkávání – pro lidi s vírou i ty, kteří ji teprve hledají. Připojte se k naší procházce Brnem.

V Husově sboru na Botanické působíte od roku 2016. Šla jste sem s konkrétním plánem, jak farnost vést?

Když jsem do Brna v roce 2016 přicházela z Břevnova, žádný pevný plán jsem v hlavě neměla, spíš určitou představu. V Praze jsem byla součástí živé farní komunity, kde se přirozeně propojoval duchovní, kulturní i sociální život. A říkala jsem si, že by něco podobného možná mohlo vznikat i v Brně. Jenže o místní náboženské obci jsem tehdy nevěděla vůbec nic – moje cesty sem vedly do té doby hlavně za kulturou, přáteli. Pamatuji si jen, jak jsem jednou náhodou šla kolem Husova sboru na Botanické a říkala si, že ta budova je zvláštní a krásná. Netušila jsem, že se jednou stane mým domovem.

Takže ta proměna nastala postupně, organicky?

Když jsme se synem 30. dubna – na čarodějnice – „přiletěli“ do Brna, znala jsem tu jen pár lidí. Záhy po mém nástupu se ale kolem farnosti začaly přirozeně scházet různé iniciativy. Lidé se ptali, jestli by mohli pořádat literární klub na zahradě, brunche v kostele nebo další kulturní akce. Otevřenost a společná aktivita se tak staly způsobem, jak se vytvářely nové vztahy i širší okruh lidí kolem sboru.

Přijali vás dobře všichni?

Samozřejmě, nebylo to bez tření. Farnost byla poměrně konzervativní a navíc několik let fungovala bez stálého duchovního. Někteří byli zvyklí na to, že se nic moc neděje, a nebylo pro ně snadné přijmout změny. Trvalo asi dva roky, než si všechno sedlo a než jsem měla pocit, že mě obec přijala a že jdeme společně jedním směrem.

Dole restaurace a kulečník, nahoře kostel. Husův sbor je od začátku místo duchovního i komunitního života.

Proměnila se i skladba lidí, kteří kostel navštěvují?

Přichází mnoho mladších lidí, rodin, nových tváří. Na bohoslužbách bývá třicet, čtyřicet, někdy i padesát lidí – což je v rámci naší církve vlastně hodně. Když jsem nastupovala, stávalo se, že přišli třeba čtyři. A to nejdůležitější: ti lidé nepřicházejí ze zvyku nebo z povinnosti, ale proto, že chtějí. Že je to prostředí zajímá, že jim dává smysl, že v něm nacházejí prostor pro víru, otázky i setkání. Velmi si vážím podpory naší Rady starších, která pamatuje různé etapy sboru od 60. let po současnost. Když mi právě oni říkají, že je pro ně dnešní atmosféra povzbuzením, beru to jako silné potvrzení, že cesta otevřenosti a společného tvoření má smysl.

Nedokážu si moc představit, že bych vedl mši ve velkém prázdném kostele pro čtyři lidi. Není to demotivující?

Spíš jsem si říkala, že s Boží pomocí se to může postupně proměnit. Že když budu otevřená, možná se podaří oslovit další lidi. Když za mnou někdo přijde, neptám se ho, jestli platí členské příspěvky, kdy byl naposledy u zpovědi... Ptám se jednoduše: Co potřebujete? Jak vám můžu pomoct? Mám za to, že Ježíš taky nepokládal podmínky předtím, než někomu podal ruku. Je to jako jedno podobenství v Bibli, rozsévač nerozhoduje dopředu, kde má smysl sázet, prostě to rozhodí všude a někde se to chytí, někde ne. Naší úlohou je rozsévat otevřenost. A tak to prostě dělám.

O vašich brunchích se jednu dobu celkem psalo (a mluvilo). Jaké komunitní akce děláte dnes?

Brunche jsme svého času dělali hodně. Pak ale přišla covidová doba a zároveň se mi narodil druhý syn. To mě přirozeně zpomalilo – nejen v organizování větších akcí, ale i v celkovém tempu. A zároveň mi výrazně přibylo té „tiché“ služby, která není tolik vidět: svatby, křty, pohřby, doprovázení lidí v jejich těžkostech, tisíce nacestovaných kilometrů. To všechno si bere hodně energie. Brunche ale nezmizely, jen mají jiný rytmus. Dnes je děláme zhruba čtyřikrát do roka a většinou je pojíme s nějakým tématem.

Například?

Teď na advent chystáme česko-ukrajinský jako gesto podpory lidem, kteří tady začínají nový život, našli domov. Ostatně hned po začátku války byl náš sbor půl roku místem, kde probíhaly programy pro děti uprchlíků a výuka češtiny. Ten vztah je přirozeně stále živý. Hodně se také rozvinula spolupráce s Kinem Art. Společně jsme dělali sousedskou slavnost, promítáme u nás filmy během festivalů i v rámci liturgického roku, třeba během adventu. Vnímám to jako krásný příklad toho, že kostel může být přirozenou součástí kulturního života města.

Což není u kostelů bohužel úplně obvyklé. Alespoň v Brně.

Ono to vlastně souvisí i s tím, jak byl náš sbor na Botanické od začátku zamýšlený. Když vznikala Církev československá (od r. 1972 přijala do názvu husitská) ve 20. letech, byla to doba hledání nových forem. Tady v Brně se skupina místních prostě složila z vlastních úspor, koupila část pozemku bývalého městského hřbitova a přizvala tehdy ještě neznámého architekta Jana Víška. Chtěli kostel, který bude mít nahoře prostor pro bohoslužby a dole společenský sál – tehdy skutečné divadlo s bufetem a výčepem. Ten dům byl od začátku postavený jako místo duchovního i komunitního života zároveň. A to si neseme dodnes.

Možná je to vlastně jádro všeho, co se tu snažíme dělat: ukázat, že církev není oddělený svět.

Jen místo divadla tam teď máte restauraci.

Ano, dole restauraci a kulečník, nahoře kostel – ale spolupráce mezi námi funguje výborně. Možná je to vlastně jádro všeho, co se tu snažíme dělat: ukázat, že církev není oddělený svět. Že duchovní a občanský život se mohou přirozeně potkávat. A že být farářkou znamená být uprostřed města, mezi lidmi, ne za zavřenými dveřmi.

Byl jsem se v neděli podívat na vaši bohoslužbu a překvapilo mě, kolik toho zpíváte. Není to stresující?

Ano, pro některé budoucí faráře a farářky je zpěv asi jedním z nejstresovějších momentů. Když si člověk uvědomí, že liturgie se vlastně celá zpívá – kromě kázání, které se říká – tak mu dojde, že hodinu týdně má live koncert před publikem! U mě se tím paradoxně tak trochu naplnilo moje jméno. Když jsem byla malá, táta mi říkal, že mě pojmenoval Sandra podle německé zpěvačky Sandry, která byla populární i v Československu. A já si tehdy řekla, že taky budu zpěvačka. Chodila jsem dokonce chvíli na hodiny zpěvu, ale moc mě to nebavilo – měla jsem přísnou paní učitelku a úplně mě to odradilo. Odnesla jsem si z toho pocit, že neumím zpívat.

Což se asi těžko překonává?

Ve skautu jsme ale hodně zpívali u ohně, naučila jsem se hrát na kytaru a zpívala s ostatními, i když pořád s pocitem, že to není nic pro mě. A pak přišla nabídka stát se farářkou – a já si s hrůzou uvědomila, že budu muset zpívat před lidmi. V rámci teologického studia sice existují hodiny hlasového projevu, které zahrnují i nácvik zpěvu liturgie, ale já jsem je tehdy neabsolvovala, protože jsem původně farářkou být nechtěla. Když jsem se k tomu nakonec rozhodla, našla jsem si v Praze ZUŠ Harmonie, kde mě začala učit zpěv Dita Hořínková – úžasná profesionální zpěvačka, která vystupuje i v Hudebním divadle Karlín. Chodila jsem k ní na hodiny devět let. Dita mě naučila, že zpívat může každý – jde jen o práci s tělem, dechem a vnitřním nastavením. Zpěv je do značné míry fyzická dovednost, svaly se dají vytrénovat.

Zapojuje se do farního dění i vaše fenka Londýna?

Je jí už devět let, což znamená, že tady v Brně je prakticky tak dlouho jako já. Doprovázela mě na mnoho svateb, na křty, na cestách i v běžných dnech. Je to vyhozené štěně, které se stalo členem rodiny. Takže ano, Londýna je naprosto součástí farnosti – i když samozřejmě ne „úředně“.

Jak jste k ní přišla?

Je to vlastně hezký příběh: když jsem se do Brna stěhovala, můj syn si moc přál psa. Říkala jsem mu, že počkáme, až se zabydlíme, a třeba si nás jednou nějaký pejsek sám najde. A opravdu se to stalo. Byla jsem tehdy v Londýně na svatbě svého bratra a večer jsem brouzdala na Facebooku. Kamarádka, farářka z mé domovské farnosti ve Vlašimi, tam sdílela fotku dvou opuštěných štěňat, která někdo vyhodil na cvičáku. Okamžitě jsem věděla, že jedno z nich je náš pes. Napsala jsem jí, jestli si ho můžeme adoptovat, a ono to klaplo. Proto se jmenuje Londýna – našla si nás, když jsem byla v Londýně.

A máte nějaký tipy, kam v Brně vyrazit s pejskem?

Když je hezký podzim, tak mám úplně nejradši okolí Jundrova a Svratky. Chodím se tam i otužovat, takže to je pro mě takové „moje“ místo. Pak samozřejmě Lužánky, ty jsou taková brněnská klasika, navíc s psí loukou, kde se dá pes pustit na volno, což ve městě není samozřejmost. A když je chuť na delší výlet, tak doporučuji Mariánské údolí. Je tam spousta cest, které se dají různě kombinovat, je to vlastně takový malý svět sám pro sebe. Dá se tam vyrazit na hodinu i na celý den.

Máte nějaké netypické objevy?

Třeba nedávno jsme s Londýnou procházely opuštěný lužánecký stadion. Můj kamarád, filmový architekt, tam před pár lety připravoval natáčení filmu Zátopek, takže jsem věděla, jak to tehdy vypadalo. A teď mě úplně fascinovalo, jak rychle si příroda to místo bere zpátky – zarostlé tribuny, keře, les vyrůstající z betonu. Je to poetické, ale na druhou stranu tam člověk musí dávat pozor na střepy a nástrahy.

Když se bavíme o místech, které mají blízko k přírodě… Jak to jde s farní zahrádkou, o kterou se staráte? A chováte na ní ještě včely?

Zahrádka je taková permakulturní divočina. A já ji mám přesně takhle ráda. Pořád se něco děje, něco bují, něco se nedaří, něco se samo objeví. Je to spíš proces pozorování a učení se než dokonale upravená zahrada. A přiznám se, že jsem v tom nenapravitelná optimistka – vždycky si myslím, že když něco zasadím, tak to prostě poroste. A ono to tak úplně vždycky není. A to je v pořádku. Ohledně včel – měla jsem dvě včelstva, ale ta nepřežila zimu. To se včelařům stává, ale když máte dvacet úlů, tak ztráta dvou není tak velká; když máte jen dvě včelstva, je to konec sezony. A letošní rok byl pro mě náročný – hodně svateb, doprovázení lidí, psaní knížky… na obnovení včelstev prostě nezbyl prostor. Ale vím, že se k tomu vrátím.

Hlavně ženy mi často říkají, že se v té knize nějak poznávají.

Vaše kniha Po stopách divokého Boha je vlastně rozhovor s vámi vedený spisovatelkou Markétou Pilátovou. Knihou se prolínají vaše zamyšlení, rozdělené do jednotlivých měsíců v roce, na které pak rozhovor navazuje. Jak vznikl tento nápad?

Vlastně docela přirozeně. Když jsem Markétě Pilátové křtila její knihu Kuna z Brna v dětském knihkupectví Dlouhá punčocha, byla tam také redaktorka Hanka Vildová z nakladatelství Mladá Fronta. A po křtu za námi přišla s tím, jestli bychom nechtěly spolu napsat knihu. Markéta hodně cestuje, já mám také svůj rytmus služby a rodiny, takže jsme hledaly okno snad půl roku. Když jsme se konečně sešly, začaly jsme přemýšlet o tvaru knihy. A tehdy vznikl ten koncept, který dnes čtenáři drží v ruce: mé autorské eseje, k nim rozhovor s Markétou, který jejich myšlenky rozvíjí a doplňuje. Později přišel ještě návrh, abych ke knize přidala i své fotografie.

Jaké jsou na knihu reakce?

Hlavně ženy mi často říkají, že se v té knize nějak poznávají. A to mě těší, i když některé věci a životní situace, které v ní popisuju, nejsou úplně lehké. Znamená to ale, že je to napsané srozumitelně a otevřeně a že to, čím procházím já, může být blízké i někomu jinému. Zaznamenala jsem i kritickou reakci, že je kniha náročná kvůli častým biblickým odkazům. To beru vážně – ale zároveň si myslím, že když jsem farářka, je přirozené, že se v mé práci Bible objevuje. A že má smysl ji otevírat způsobem, který je přístupný i pro člověka, který s křesťanstvím nemá žádnou zkušenost.

Dávala jste si pozor, kolik osobního toho v knize odhalujete? Třeba i kvůli tomu, že jste farářka?

Několik lidí mi říkalo, že je překvapilo, jak jsem v knize otevřená. Ale já to tak prostě mám – i jako farářka. Nepřipadá mi upřímné vystupovat před lidmi s nějakou maskou. A nechci ji mít ani v psaní. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že když píšu o svých vztazích, netýká se to jen mě. Týká se to i druhých. A tam už jsem byla opatrná, ačkoli třeba můj bývalý partner to tak nevidí a zlobil se, když si knihu přečetl. Ale já si za tím, co v knize je, stojím, takto jsem to ze svého pohledu prožila. Můj záměr nebyl ukazovat na viníka. Můj záměr byl ukázat cestu skrz. Protože věřím, že takové zkušenosti má spousta lidí – vztahy, které se rozpadnou, bolest, která se musí projít, hledání, co z toho dál člověk nese. Je pochopitelné, že druhá strana to vidí jinak, ale já se taky přece nepasuji do role vítěze. O tom vztahy opravdu nejsou, soupeřit, kdo je lepší.

Další věcí, kterou se zabýváte, je vaření piva. Četl jsem o vás, že vám původně pivo vůbec nechutnalo?

Mně vždycky připadalo příliš hořké. V pubertě jsem byla vyloženě „čajový typ“, alkohol mě tehdy nijak nelákal, zatímco moji vrstevníci objevovali hospody, já jsem byla spokojená v čajovně. Možná k tomu přispělo i to, že jsem sypané čaje znala už z dětství – můj táta pracoval v legendární čínské restauraci ve Vodičkově ulici v Praze a domů občas přinesl pravý sypaný jasmínový čaj, což byla za normalizace rarita. K pivu jsem trochu přičuchla až v osmnácti, když jsme s přáteli sjížděli Vltavu. To je takové klasické vodácké zasvěcení – večery v kempech, oheň, kytara a pivo, které tam prostě nějak chutná jinak.

Byl jsem na narážečce vašeho speciálu White IPA, který jste uvařila s pivovary Duck & Dog a Hauskrecht. Jak jste se k této spolupráci dostala?

O pivovaru Hauskrecht jsem věděla už od chvíle, kdy jsem se do Brna přestěhovala. V té době jsem dálkově studovala pivovarnictví a měla jsem takový trochu naivní, ale upřímný plán, že bych Petrovi Hauskrechtovi napsala a poprosila ho, jestli bych k němu mohla jít na praxi. Protože škola je hodně teoretická a mně chyběla praxe. Měla jsem ten e-mail rozepsaný snad dva nebo tři roky. A nikdy jsem ho neodeslala. A pak se stala krásná věc. Oslovili mě z Národního muzea pivovarnictví v Kostelci nad Černými lesy, jestli bych tam nepřijela požehnat novou expozici. Souhlasila jsem a jen jsem se zeptala, jestli někdo z Brna nejede, abych nemusela sama autem. A oni na to: „Ano, pojede Petr Hauskrecht, ten vás vyzvedne.“ No a s Duck & Dog jsme se poznali, když mě místní sládek oslovil s prosbou, zda bych ho se snoubenkou oddala. A já jim pak nabídla své ruce k pomoci v pivovaru.

Takže jste společnou várku naplánovali po cestě?

Ta cesta byla takové naše „přijímací řízení“. Petr zjistil, že studuji pivovarskou školu, a začal se mě nenápadně ptát. Já měla hroznou trému, takže jsem na spoustu věcí neuměla odpovědět. Byla jsem přesvědčená, že v tu chvíli přicházím o šanci s ním někdy spolupracovat. Ale nestalo se to. Naopak. Petr mi tehdy řekl, že bychom spolu klidně někdy mohli něco uvařit. A to mě úplně překvapilo – protože já jsem si připadala jako úplný chaotik v základních termínech. Jenže on v tom asi viděl nadšení a otevřenost učit se.

Vím, že jste své pivo značky Božínku dělala i s rajhradským pivovarem Duck & Dog. Máte ještě další spřízněné pivovary?

Teď domlouváme spolupráci s pivovarem Genius noci. Jen to vždycky znamená vyhradit si opravdu celý den na samotné vaření – a pak ještě spoustu drobné práce kolem: kontrola kvašení, odstřelování kvasnic a tak dále… Ale právě to, že je to práce postupná a společná, mě na tom baví. Já momentálně nemám potřebu mít „vlastní pivovar“, byť jsem o tom uvažovala, a všechno dělat sama. Naopak – líbí se mi, že je to spolupráce. Že se společně vymýšlí recept, společně stojíme u várky, společně pak ochutnáváme. Stejně jako pivo člověk nepije sám, ale s někým.

Přesouváme se do Knihovny Jiřího Mahena na Kobližné, jaký máte vztah k tomuto místu?

Chodím sem lovit knížky. Nedávno jsem byla v Benátkách, takže jsem si ulovila knihu Josefa Kroutvora Benátky, což jsou takové jeho poutnické eseje z roku ‘92 z tohoto města. Také teď čtu knihu Středověký turista od anglického medievalisty Anthonyho Balea, na základě starých deníků sepsal zajímavosti o městech středověku. A pak asi dvacet dalších knížek.

Sama také tvoříte – děláte ranní úvahy pro Český rozhlas, píšete fejetony pro Psychologii dnes. Co vám tato kreativní práce dává?

Vždycky je to nějaké moje vlastní hledání, které se snažím formulovat tak, aby bylo sdílné. A když potom zjistím, že to s někým rezonuje, že to v někom něco otevřelo nebo pojmenovalo, tak je to pro mě hluboké potvrzení sounáležitosti. To je asi to, co mi ta práce dává nejvíc: pocit, že to, čím žiju já, může být nějakým způsobem blízké i jiným lidem. Že se v tom můžeme potkat.

Jaké je pro vás adventní Brno? Za těch deset let, co tu jste, se asi hodně proměnilo.

Brno si z doby, kdy jsem sem před deseti lety přijela, pamatuju jako výrazně jiné město. A týká se to nejen adventu. To město prostě roste a proměňuje se. Vánoční trhy jsem nikdy nijak zvlášť neadorovala. Měli jsme kdysi s přáteli tradici, že jsme jezdili z Prahy do Drážďan, a tam to bylo víc o setkání a společně stráveném čase než o samotných trzích. Ale mám ráda ten dotek tradice – některé věci tam zůstávají stejné desítky let, receptury, kulisy. Ten pocit „starých časů“ je mi v něčem blízký a myslím, že i proto lidé trhy obecně vyhledávají: nasají kousek idyly, ujištění, že některé věci jsou pořád stejné a trochu nás drží.

Kvůli trhům také do Brna přijíždí hodně lidí.

To mě těší. Jako „nová Brňačka“ to vítám – že se město už nebere jen jako terč vtípků, ale jako místo, kam stojí za to přijet. Že lidé zjistí, že se tu opravdu dobře žije. Samozřejmě mě vždycky trochu zarazí, když trhy začínají dřív než samotný advent. Je za tím spíš ekonomika než liturgický čas. A tím se někdy rozmělňuje podstata toho období, které má být spíš klidné a očekávající než okamžitě slavnostní a taky hektické. Ale zároveň – já na trhy chodím ráda. Na vyhlídkové kolo třeba ne, tam jsem nikdy nebyla, ale na svařák nebo na procházku s přáteli klidně. Moc tam nenakupuju. Spíš mám ráda tu atmosféru.

Sandra Silná

Sandra Silná se narodila v Nymburce, vystudovala husitskou teologii, judaistiku a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Pracovala jako knihovnice, servírka nebo provozovatelka čajovny. V letech 2007–2016 byla farářkou na pražském Břevnově, od roku 2016 vede Husův sbor v Brně. Dodatečně vystudovala pivovarnictví a environmentalistiku, spolupracuje s lokálními pivovary a má vlastní značku piva Božínku.

Převzato z časopisu KAM v Brně (11/2025).