Vilém Spilka: Občas se agent skutečně zeptá: A co je vlastně Brno?

Potkáváme se na JAMU, kde vedete Katedru jazzu. Jak začal váš vztah s touto školou?

Studovat jsem tu začal v roce 1995, ale ještě předtím jsem tu byl na brigádě. Tehdy se opravovala budova – staticky se zpevňovala, protože se kvůli tramvajové trati postupně propadala. Měsíc a půl jsem tu házel beton do míchačky, pak ho vozil až do třetího patra, někde tady je ode mě ještě díra v dlažbě od hrotu kanga. Upřímně, že bych se jednou na JAMU vrátil jako pedagog, natož že bych tu vedl katedru, mě tehdy vůbec nenapadlo.

Co jste studoval? Dala se už tehdy studovat kytara?

Nedala, ani ta klasická. Studoval jsem hudební byznys. Byl to v podstatě jediný neklasický obor, který JAMU nabízela. Právě v rámci studia jsem se dostal na výměnný pobyt do Spojených států, konkrétně do severního Texasu, kde jsem se mohl věnovat jazzové kytaře naplno. Po dvou letech jsem se ze zdravotních důvodů musel vrátit domů, dokončil jsem po pauze studium v Brně a rovnou se vrhl do praxe.

Studium jazzu je pro laika možná trochu abstraktní představa a v českém prostředí pořád ještě poměrně mladý obor. Jak se na JAMU dostal?

Máte pravdu, jazz je u nás pořád relativně mladý obor. Dlouhou dobu existovala v podstatě jen pražská Lidová konzervatoř, která fungovala jako alternativa ke klasickému hudebnímu vzdělání, a to ještě v poměrně omezeném režimu. Skutečný rozvoj jazzového vysokoškolského studia přišel až zhruba před patnácti šestnácti lety. Konkrétně kolem roku 2009, kdy tehdejší vedení JAMU, děkan Vít Spilka a rektor Ivo Medek, společně s Beatou a Patrikem Hlavenkovými začali připravovat koncept jazzové katedry inspirovaný studijními programy z USA, konkrétně z University of Massachusetts v Bostonu. Nešlo o kopii, ale o snahu adaptovat funkční model na české prostředí. Já jsem se připojil v roce 2011, kdy už bylo jasné, že katedru by měl vést někdo, kdo je pevně zakotvený v brněnském prostředí. Vedení katedry totiž není jen o výuce, ale také o organizační práci, pravidelné komunikaci s vedením fakulty a školy, zkrátka o tom, aby ten obor měl stabilní zázemí.

Studenti tu potkávají lidi podobného naladění, pravidelně spolu hrají, zakládají kapely.

V čem vlastně studium jazzu spočívá? Co je jeho hlavním smyslem – kromě toho, že se studenti technicky zlepší ve hře?

Je to neustálý proces hledání. Na rozdíl od klasických oborů, které mají dlouhodobě poměrně ustálenou metodiku, se jazz vyvíjí v určitých vlnách. Neustále se proměňuje to, na co se klade důraz – ať už jde o improvizaci, rytmus, nebo práci s formou. Improvizaci samozřejmě nelze naučit úplně mechanicky. Dá se k ní vést, ale zásadní pro její osvojení je prostředí a komunikace s muzikanty. Za největší devizu i proto považuji komunitu. Studenti tu potkávají lidi podobného naladění, pravidelně spolu hrají, zakládají kapely. To je dnes strašně důležité, protože řada mladých muzikantů je i vinou covidu zvyklá tvořit sama doma u počítače. Jazz je ale hudba okamžiku, vzniká ve vzájemné reakci, v kolektivní improvizaci. A právě tohle se tady učí přirozeně, skrze společné hraní, jamování, sdílení.

Předpokládám, že velkou roli hrají i pedagogové?

Nejsou jen zdrojem informací o hudbě nebo nástroji, ale fungují i jako průvodci a trochu i koučové. Dnes máme k dispozici obrovské množství informací, což může být spíš paralyzující. Je proto důležité mít někoho, kdo pomůže studentovi zorientovat se v tom, ukáže směr a pomůže mu pochopit, co je pro jeho osobní vývoj podstatné. Jazzový muzikant navíc většinou nevychází ze školy s vidinou stabilního zaměstnání v orchestru. Ví, že se bude muset postarat sám o sebe – hrát vlastní hudbu, fungovat jako sideman v různých projektech. Je to náročná cesta, ale právě na tuhle realitu se je snažíme připravit.

Jak těžké je po škole najít uplatnění a skutečně se živit jazzovou hudbou?

Je to kombinace více věcí. Ti největší talenti se jazzem často alespoň částečně uživit dokážou, ale většinou k tomu mají ještě něco dalšího. Typicky učí na základních uměleckých školách, případně působí pedagogicky i na vyšší úrovni. Řada našich absolventů se tak pohybuje mezi hraním, výukou a dalšími hudebními aktivitami. Máme ale i konkrétní příklady lidí, kterým se podařilo vybudovat velmi solidní profesní zázemí. Náš absolvent Peter Korman dnes učí kontrabas tady na JAMU, uspěl v konkurzu a věnuje se pedagogické dráze. Martin Konvička se zase výrazně prosadil jako skladatel scénické hudby pro divadlo. Bratři Kotačové se velmi dobře pohybují na jazzové scéně, Jiří Kotača vede v Brně vlastní big band a dlouhodobě aktivně koncertuje. Důležité podle mě je, že absolventi z hudebního prostředí neutíkají. Možná se k hudbě dostanou z jiné strany – přes organizaci, produkci, pedagogiku – ale pořád zůstávají její součástí.

Když se vrátíme do doby vašeho studia, měl jste tehdy nějaké výrazné inspirace nebo vzory?

Úplně zásadní byla hudba samotná. Poslech, to je podle mě největší formativní prvek. Vyrůstal jsem hudebně v 90. letech, kdy se jazz svým způsobem vracel ke kořenům, ale zároveň je dokázal číst aktuálně. Měl kontinuitu, navazoval na tradici, ale už v postmoderním kontextu. Zásadní revoluce v jazzu už tehdy proběhly a existovalo obrovské množství stylů a subžánrů, které jsem postupně nasával. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, jak složité tehdy bylo se k hudbě dostat. Dnes si během pár kliknutí pustíte jakýkoli koncert nebo album z celého světa. My jsme si tehdy koupili jedno CD za pět set korun, v době, kdy průměrný plat byl kolem tří až čtyř tisíc. Byla to událost – a o to víc jsem měl potřebu tu hudbu opravdu poslouchat do hloubky. Některé desky jsem slyšel klidně pětsetkrát nebo tisíckrát. Nejen proto, že se mi líbily, ale i proto, že jsem cítil, že se z nich musím co nejvíc naučit.

A nějaké konkrétní osobnosti, které vás formovaly?

Pokud jde o pedagogy, úplně první zásadní osobností pro mě byl Martin Holý, ke kterému jsem chodil zhruba dva roky, když jsem začínal s kytarou. Otevřel mi svět jazzových akordů a jejich zvuk mě naprosto pohltil. To byl moment, kdy jsem si řekl, že tohle je přesně ono. Později, během studia v USA, jsem měl štěstí na pedagoga Freda Hamiltona, který byl neuvěřitelně otevřený. I když byl tamější studijní systém poměrně rigidní, jeho hudební vkus byl velmi široký a tolerantní. To mě hodně ovlivnilo – nejen v tom, jak hrát, ale i jak o hudbě přemýšlet.

Ke kytaře jste si poslední dobou přibral kontrabas. Jak k tomu došlo?

Je to vlastně produkt covidu. Najednou jsem měl o něco víc volných večerů a říkal jsem si, že bych ten čas mohl využít ke zlepšování se. Na kytaře samozřejmě člověk může pracovat pořád, ale po tolika letech jsem cítil potřebu nechat se inspirovat ještě něčím jiným a podívat se na hudbu z jiné perspektivy. Kontrabas se mi vždycky líbil, ale nikdy jsem neměl pocit, že by na něj byl v mém životě prostor. Během covidu jsem si ale řekl, že to zkusím – a poměrně rychle jsem tomu propadl. Najednou jsem se na kytaru začal dívat jinýma očima, skrze jinou roli v kapele, jinou funkci v hudbě. A nejen v uskupení Sakobi už na kontrabas hraju pravidelně.

Poslední dobou jste aktivní hlavně s uskupením Sakobi, ve kterém jste přesedlal z kytary na kontrabas. Chystáte se Sakobi nějakou novou hudbu?

Ano, 15. června budeme na Alžbětinské scéně v Divadle Husa na provázku křtít novou desku. Podobně jako předchozí album Banzai! bude koncepční. Točí se celé kolem číslovky tři: tři členové Sakobi, tři hosté z jedné generace, tři hosté z druhé generace, na desce budou 3 × 3 písničky. Za mladší generaci jsme pozvali zpěvačku Géraldine Schnyder, cimbalistu Michala Grombiříka, kytaristu Pepu Hanulíka, za starší pak kytaristu Milana Kašubu, houslistu Jana Daleckého a pianistu Mirka Hanáka. Naše myšlenka byla dát příležitost těm, kteří ještě nemají své nahrávky, nebo naopak těm, kteří dlouho nenahrávali vlastní hudbu.

Odmalička jsme si sem chodili hrát, kopat do balonu. Tenkrát byly Denisovy sady ještě divočejší.

S JazzFestem pořádáte koncerty na mnoha místech po Brně, od Janáčkova divadla a Besedního domu přes Sono a Cabaret des Péchés až po komornější sály, jako je právě Divadlo Husa na provázku. Liší se pro vás vaše oblíbené sály z pozice pořadatele a z pozice hudebníka?

Z pozice pořadatele jsou to určitě ty větší, jako je Sono. Jako hudebník mám radši kluby a menší prostory. Míříme na Skleněnku, kde jsme v 90. a nultých letech hodně hrávali na sklepní scéně, občas tady hráváme ve Cvrčkovi na skle. Člověk není od publika oddělený vysokým pódiem, to místní je akorát velké pro nás tři, je tu dobrá atmosféra, to mi vyhovuje.

Když se bavíme o „větších a menších scénách“… Je složitější velká muzikantská jména dostat do Brna než třeba do Prahy, protože jde o méně známé město?

Díky tomu, že se podílím i na dramaturgii festivalu Prague Sounds, mám možnost to porovnávat. A je pravda, že někdy je o dost jednodušší dostat kapely do Prahy, protože o to samy stojí. Často mají velká evropská turné a chtějí hrát v hlavních městech – typicky se bookuje třeba Berlín, Vídeň, Budapešť, Varšava a Praha. Moje role je pak často v tom, snažit se tyhle kapely stáhnout i do Brna. Když už jsou třeba ve Vídni, Bratislavě nebo někde v Polsku, dávám jim nabídku, aby zvážily i zastávku u nás.

Musíte Brno nějak představovat?

Občas se agent skutečně zeptá: A co je vlastně Brno? Tak mu vysvětluju, že jde o druhé největší město v Česku, s velmi silnou a loajální jazzovou komunitou, která na koncerty pravidelně chodí. Ve chvíli, kdy agenti vidí, že za tím stojí dlouhodobě fungující festival a že nejde o akci „na zelené louce“, začnou se na Brno dívat úplně jinak. Důvěra a kontinuita hrají obrovskou roli – a když ví, že to funguje, kapely pak už Brno berou jako plnohodnotnou zastávku na mapě.

Když už se přesuneme k letošnímu ročníku JazzFestBrno: koho byste z jarní části programu doporučil lidem, kteří nejsou úplně hardcore jazzoví fanoušci? Pokud jazz běžně neposlouchám, ale chtěl bych festival ochutnat, kam jít, aby to bylo co nejpřístupnější?

Pokud bych měl doporučit něco opravdu vstřícného, třeba i pro mladší publikum, vybral bych dvě jména. Prvním je Julius Rodriguez. Je to výjimečný mladý klavírista, který má sice akademické vzdělání z newyorské Juilliard School, ale zároveň je silně zakořeněný v takzvané „uliční“ hudbě. V jeho projevu se mísí R&B, blues, gospel, hip hop – tedy afroamerické styly, které dnes velmi rezonují současnou hudební scénou. Přijede se svým kvartetem a jeho hudba je hodně eklektická, živá a srozumitelná i pro lidi, kteří jazz běžně neposlouchají.

A druhý tip?

Britské trio GoGo Penguin v Sono Centru. Jejich hudba kombinuje jazz s prvky neoklasiky, minimalismu a elektroniky. Hodně pracují s myšlenkou napodobování elektronických zvuků pomocí akustických nástrojů, což je nesmírně zajímavé a originální. Obsazení je klavír, kontrabas a bicí, ale způsob, jakým ty nástroje používají, vytváří úplně nové zvukové světy. I tady je důležitá improvizace, ale forma je velmi přístupná a posluchačsky atraktivní.

Na Sonu mě baví místní parta, jsou to profíci a zároveň strašně fajn lidi.

Když už jsme u koncertů v Sonu, co vás na tomhle sále vlastně nejvíc baví? Čím je pro JazzFestBrno výjimečný?

Jednak jsou to lidé, kteří tam pracují. Ta parta je skvělá, jsou to profíci a zároveň strašně fajn lidi, se kterými je radost spolupracovat. A pak samozřejmě samotný sál. Jeho dispozice, kapacita, zvukové podmínky i zázemí. Backstage je výborný, což muzikanti vždycky ocení, a navíc je tam výtečné akustické piano, což rozhodně není standard u sálů, které nejsou primárně stavěné pro klasickou hudbu.

Co akustika?

Z pohledu pořadatele i zvukaře má Sono právě v akustice obrovskou výhodu. Je velmi krátká, čistá a skvěle se s ní pracuje i u hlasitější hudby. Sál má eliptický tvar, zabraňuje nežádoucím odrazům zvuku. Myslím, že to byl jasný záměr původních majitelů i architekta – vytvořit prostor, který má skoro až studiovou kvalitu zvuku.

V programu jsem si všiml koncertu ve vodojemech na Žlutém kopci. Je to návrat k něčemu, co už JazzFest zkoušel v minulosti, nebo letošní novinka?

Je to novinka letošního ročníku. Do vodojemů jdeme vůbec poprvé. Je to místo s velmi specifickou akustikou a obrovským potenciálem. Zároveň je to architektonicky mimořádná stavba, se kterou se dá pracovat nejen zvukově, ale i vizuálně. Dá se tu velmi dobře využít světlo, prostor a samotné uspořádání koncertu. Pódium bude umístěné uprostřed a publikum bude kolem kapely, případně se v prostoru může i volně pohybovat. To vytváří úplně jiný typ koncertního zážitku, než na jaký jsou lidé běžně zvyklí.

Kdo ve vodojemu zahraje? A není už vyprodáno?

Koncert ještě není vyprodaný, ale lístky mizí poměrně rychle. Vystoupí tam Tom Skinner, což je muzikant, který dokáže k jazzu přitáhnout i publikum, které ho běžně neposlouchá. Spousta lidí ho zná jako bubeníka kapely The Smile, kde hraje s Thomem Yorkem z Radiohead. Jeho vlastní projekt je hodně multižánrový. Vychází z jazzu, ale silně v něm cítíte i alternativní a indie rock, soudobou klasickou hudbu nebo minimalismus. Právě minimalismus je pro mě důležitý prvek – je repetitivní, mantrický a může posluchače dostat až do určitého transu, který má skoro duchovní rozměr. A v kombinaci s akustikou vodojemů to může být opravdu výjimečný zážitek.

JazzFest má jarní i podzimní část a v Brně je přítomný prakticky po celou sezonu. Nahrazujete tím tak trochu stálý jazzový klub, který tu možná trochu chybí?

Je pravda, že v Brně existují kluby, které se jazzu věnují průběžně, a je skvělé, že to dělají. Ať už je to Music Lab, Alterna, nebo další místa, kde se jazz objevuje aspoň občas. My se ale snažíme soustředit hlavně na to přivézt do Brna ten nejlepší světový jazz – a ideálně ho dostat přímo do klubového prostředí. Hodně jsme se v posledních letech zabydleli třeba v Cabaret des Péchés, který má skvělou atmosféru a kapacitu přesně pro tenhle typ koncertů. Zjistili jsme, že to funguje, a proto jsme vytvořili i samostatnou řadu Club Life. Ta je postavená právě na klubových koncertech – nejen v Cabaretu, ale třeba i v Kabinetu MÚZ, na Flédě nebo v dalších netradičně pojatých klubových prostorech.

Samotné menší kluby by měly, předpokládám, problém některá jména přivézt.

Smyslem Club Life je přivézt kapely, které si klubové prostředí vyloženě zaslouží, ale běžný pořadatel by si je finančně nemohl dovolit. My se snažíme tahle velká jména dostat k lidem co nejblíž, aby měli možnost zažít světové muzikanty z bezprostřední blízkosti. Vedle toho samozřejmě zůstávají i větší koncerty ve velkých sálech, jako je třeba Janáčkovo divadlo. Takže JazzFest dnes funguje ve dvou rovinách – v klubové, intimní, a pak ve velkých koncertních prostorech.

Chystáte na letošní JazzFestBrno ještě nějakou další novinku, kromě koncertu ve vodojemech?

Ano, letošní ročník přináší i novou programovou řadu s názvem Face. Jejím kurátorem a dramaturgem je Mikuláš Hamerla, což je výrazná osobnost současné brněnské scény a jeden z klíčových členů kapely LAOKOON. Mikuláš má velmi široký přehled o současné hudbě, která se pohybuje na hranici jazzu nebo z jazzu nějakým způsobem vychází. Právě na tenhle typ tvorby je řada Face zaměřená – na hudbu, která sdílí jazzovou filozofii, otevřenost a určitou nekompromisnost, ale zároveň používá ty nejmodernější vyjadřovací prostředky, včetně technologií a přirozeného míchání žánrů. Dnes už vlastně skoro nikdo neřeší, jestli je něco jazz, alternativa, rock, nebo elektronika. Všechno se přirozeně prolíná a muzikanti si hledají vlastní hlas a zvuk napříč styly.

JazzFestBrno letos slaví 25. ročník. Naučili jste Brno poslouchat jazz?

Myslím si, že naše vytrvalost v tom do jisté míry sehrála roli. Dvacet pět let je dlouhá doba a když člověk něco dělá konzistentně a s určitou kvalitou, lidé si k tomu cestu postupně najdou. Jazz je v rámci běžné populace pořád spíš menšinový žánr – mluví se klidně o jednom procentu posluchačů. Ale mám pocit, že mezi lidmi, kteří v Brně aktivně chodí za kulturou, je ten podíl výrazně vyšší.

Pozorujete to i na návštěvnosti?

Rozhodně. Vyprodáváme kluby, vyprodáváme velké sály, několikrát jsme dělali i halové koncerty, kam přišly tisíce lidí. Ve chvíli, kdy přivezete opravdu velká jména, ukáže se, že tady publikum je a že dokáže na špičkovou hudbu reagovat. Zároveň si ale nemyslím, že by to bylo jen zásluhou JazzFestu. Brno se za těch pětadvacet let hodně proměnilo. Lidé tu dnes obecně víc vyhledávají kvalitu, nejen v hudbě, ale i v dalších oblastech. Mají rádi dobré kafe, dobré jídlo. Brno se stalo mnohem kosmopolitnějším a otevřenějším městem, než jaké bylo třeba na začátku 90. let. Ten rozdíl mezi Brnem a Prahou, který byl tehdy hodně znatelný, se postupně setřel.

Hraju stolní tenis za Ostopovice, člověk na chvíli vypne, přepne mozek jinam.

Vilém Spilka

Vilém Spilka je jazzový hudebník, kytarista a skladatel známý z projektů jako Four Elements, KSZ Trio, Vilém Spilka Quartet nebo Sakobi. Spoluzaložil festival JazzFestBrno a dodnes působí jako jeho umělecký ředitel a dramaturg. Na JAMU od roku 2011 vede nově vzniklou Katedru jazzu.