Osudné jaro '39: Tajemství smrti Alfreda Löw-Beera
Löw-Beerovým v Brně patřila výstavní secesní vila u Lužánek, jež dodnes nese jejich jméno. Manželé Alfred a Marianne ji koupili v roce 1913 a prožili zde víc než 25 krásných let. Vychovali tři děti a užívali si všeho příjemného, co jim jejich bohatství dovolovalo - večírky, vybraná jídla, luxusní auta. Mimořádné jmění získali díky úspěšnému podnikání - patřilo jim několik textilních továren, cukrovar či lihovar. Rodinná firma existovala po několik generací, všichni mužští členové její výnosy rozhojňovali cílevědomou prací. Proto nebylo vůbec jednoduché, navzdory hrozícímu nebezpečí, to vše opustit a začít jinde od nuly. Mnoho Alfredových a Marianniných přátel a příbuzných to udělalo, i jejich děti s rodinami uprchly už předešlého roku do Anglie a Švýcarska, jen oni stále váhali. Nebyli už nejmladší, Alfredovi táhlo na 67 a celý jeho život byl spjatý s tímto cípem střední Evropy. I když mu bylo stále jasnější, že tu zůstat nemůže, nechtěl se vzdát bez boje. A právě v březnu 39 rozehrál svoji hru.
Tajemné kufry
14. března, tedy přesně den před příchodem okupantů, Alfred řekl svému řidiči Františku Veckovi, aby odvezl do České banky Union (dnes Český rozhlas Brno) dva zaměstnance firmy. Tito pánové s sebou měli kufry. Řidič později německé policii vypověděl, že nejdřív byly oba kufry prázdné, zatímco když s nimi muži vyšli z banky ven, byly uzamčené, zapečetěné a vážily asi 30 kilo. Sám Vecka čekal celou dobu venku, nevěděl tedy, co se dělo v bance. Oba záhadné kufry dovezl podle Alfredovy instrukce do jeho vily, postavil na zem schodišťové haly a šel si po svých. Večer mu pak pán domu oznámil, že zítra bude jeho žena brzy ráno odjíždět do Prahy s druhým rodinným šoférem a ať jim otevře v 5:30 bránu. Tak tomu poté opravdu bylo a Vecka si povšiml, že kromě dalších zavazadel s sebou Marianne v rodinném jaguáru odváží i oba kufry.
Vecka si povšiml, že kromě dalších zavazadel s sebou Marianne v rodinném jaguáru odváží i oba kufry. Ona ani Alfred nemohli tušit, že se toho dne vidí naposledy.
Ona ani Alfred nemohli tušit, že se toho dne vidí naposledy... Můžeme si jen představovat, jaký strach musela Marianne zažívat, když cestou do Prahy potkávala nekonečné kolony německých vojáků. Bylo ráno 15. března a okupace zbytku Československa právě začala. Kdyby nacisté věděli, co se skrývá na palubě vozu, rozhodně by je nenechali jen tak projet. Naštěstí si jich nikdo nevšímal, a Marianne tak zdárně dospěla do Prahy, kde oba kufry s jejich tajemným obsahem uložila do sejfu Živnostenské banky.
Jedinec proti nacistické mašinérii
Hůř se toho dne vedlo v Brně Alfredovi. Noví mocipáni okamžitě provedli zátah na židovské občany, kteří jim nejvíc leželi v žaludku, a továrník Löw-Beer byl na prvním místě. Již v 7:15 se ocitl ve vyšetřovací vazbě policejního ředitelství na Orlí (dnes Česká pošta). Ještě ten večer ho sice pustili, ale velice rychle se dozvěděli o existenci kufrů s cenným obsahem, takže ho hned další den zadrželi znovu. Alfred vzdoroval, nebyl zvyklý, aby se s ním jednalo jako se zločincem - on, přední občan města, až donedávna předseda mnoha spolků a organizací. Snad se k němu chovali aspoň navenek slušně, možná mu slibovali dobré zacházení, pokud jim dobrovolně řekne, kde kufry jsou. Ačkoliv ho opět propustili (jistě ne zadarmo), zabavili mu cestovní pas, aby nemohl upláchnout za hranice.
Nalezli uvnitř balíky cenných papírů v hodnotě 15 milionů korun. Daly se za ni pořídit zhruba tři vily Tugendhat.
Dále už víme jen to, že o pár dní později jim Alfred vydal klíče od obou kufrů, které Němci mezitím v Praze zajistili. Když je otevřeli, nalezli uvnitř balíky cenných papírů v hodnotě 15 milionů korun. To je i dnes suma, z níž se zatočí hlava, což teprve tenkrát! Daly se za ni pořídit zhruba tři vily Tugendhat (mimochodem, tu skutečnou Alfred své dceři Gretě opravdu pár let nazpět zasponzoroval, vznikla na horním konci jeho zahrady).
Rychle pryč!
Marianne zůstala až do konce března v Praze, skrývala se u přátel a připravovala se na útěk. Neobešlo se to bez komplikací – k opuštění země potřebovala povolení. Než ho za úplatu konečně získala, propadla jí už zakoupená jízdenka na vlak, takže ji nechtěli na hranicích pustit dál. Kvůli zákazu vozit s sebou víc než 10 marek navíc neměla peníze. V zoufalé situaci byla nucená prodat svůj snubní prsten a hodinky, a za ně tak získat novou jízdenku. Po těchto nesnázích nakonec docestovala do Švýcarska, kde již na ni čekali nervózní příbuzní.
Svým zaměstnancům na Velký pátek 7. dubna řekl, že jede do Prahy a že po svátcích ho mají opět čekat v továrně. Už nikdy ho znovu nespatřili.
Alfred byl v ještě horší situaci – neměl výjezdní vízum ani pas. Jen díky kontaktům se mu podařilo uplatit někoho na úřadě, aby pro něj nutné dokumenty zfalšoval, a o Velikonocích opustil Brno. Svým zaměstnancům na Velký pátek 7. dubna řekl, že jede do Prahy a že po svátcích ho mají opět čekat v továrně. Už nikdy ho znovu nespatřili.
Co se stalo s Alfredem?
I Alfred hodlal opustit protektorát vlakem přes Německo, s falešnými doklady a pod smyšlenou identitou krejčího Friedricha Sweiglera. Doufal, že o svátcích bude policie v prázdninovém režimu a poleví na ostražitosti. Jenže se stalo to nejhorší: v západočeském Stříbře ho zadržela hraniční kontrola, které se jeho dokumenty nezdály. Nedovolili mu pokračovat v cestě a předali ho do péče místního gestapa. Alfred měl štěstí alespoň v tom, že jeho pravou identitu neprohlédli. Místní velitel gestapa ho prozatím nechal na svobodě, a dokonce mu dovolil ubytovat se v místním hotelu, než se věc prošetří. Rozrušený pseudokrejčí věděl, že je jen otázkou času, než gestapáci zjistí, kdo je ve skutečnosti.
O tom, co se dělo dál, existují různé dohady a teorie. Když se Alfred stále neobjevoval, rodina ve Švýcarsku pochopila, že se něco muselo stát, a najala detektiva Paula Dukese, anglického gentlemana, který dříve úspěšně působil jako agent MI6 v Rusku. Cíl jeho mise byl jasný – najít Alfreda živého, či mrtvého. Bohužel se potvrdila druhá varianta. Ráno 11. dubna nalezl místní školák na kolejích poblíž Stříbra zohavené tělo člověka, jemuž přejel vlak hlavu a pravou ruku. Dukesovi se povedlo dosáhnout exhumace, která ukázala, že šlo skutečně o Alfreda Löw-Beera. Byla to nehoda? Sebevražda? Nebo mu pod vlak někdo pomohl? Otázek je víc než odpovědí. Takto tragicky vyhasl život jednoho z nejpřednějších obyvatel meziválečného Brna, jehož osud zůstává nevyřešenou záhadou: co se tehdy stalo?