První československé olympijské zlato putovalo do Brna. Získal je sokol Bedřich Šupčík 

Nečekaný hrdina z „okrajové“ disciplíny

Když se řekne olympijské zlato, člověk si představí stadiony, titulky přes půl novin a vítání na nádraží. Jenže v roce 1924 bylo všechno jinak. Sport nebyl v seriózních novinách zdaleka takovou modlou jako dnes a i samotné sokolské prostředí mělo k soutěžení ambivalentní vztah – ideálem byl pohyb a sebezdokonalení, ne hon za vteřinami a pořadím.

Právě proto působí jako kuriozita, že historicky první zlatá olympijská medaile pro Československo přišla z disciplíny, která byla v programu spíš na okraji: ze šplhu na laně. A ještě větší kuriozita je, jak málo to tehdy doma rezonovalo.

Brněnský Sokol a domovník z „Báňské“

Bedřich Šupčík se narodil roku 1898 v Trumau nedaleko Vídně do chudé české rodiny. Dětství ale strávil u tety v Kvasicích, kde chodil do školy a cvičil v Sokole – tam se začal formovat jeho pohybový talent.

Později se vrací do Vídně, učí se řezníkem a do života mu zasáhne první světová válka. Po ní se dostává díky doporučení sokolů do Sokola Brno I. V Brně také získá civilní práci: je domovníkem v sídle Báňské a hutní společnosti. A hlavně: dál naplno dělá to, co umí nejlíp – gymnastiku.

Olympiáda na poslední chvíli

Nominace na pařížské hry se nerodila hladce. Šupčík se do osmičlenného družstva dostal doslova na poslední chvíli. V závěrečném výběru končí osmý, tedy na posledním postupovém místě. Předtím absolvuje systém kvalifikací a soustředění, která by dnes působila jako poctivý „kemp“: pět týdnů každodenního nácviku v Tyršově domě, k tomu neplacené volno od zaměstnavatelů, protože sportovci si to museli celé odpracovat jinak. Pak už jen cesta vlakem do Paříže, poslední tréninky – a jde se na věc.

Drama družstva a jeden zvuk zvonku

Československá výprava do Paříže jela s ambicí uspět hlavně v týmové soutěži. Jenže do toho přijde zranění Stanislava Indrucha na bradlech. V atmosféře zklamání, stížností a smutku se pak snadno stane, že „okrajový“ šplh zapadne. Jenže právě tam se odehraje zlomová scéna.

Šplhalo se na osmimetrovém laně. Čas se měřil od okamžiku, kdy se závodník odlepil od země, a zastavil se až ve chvíli, kdy nahoře zmáčkl zvonek ukrytý v koženém váčku. A Šupčík? Místo krátkého „přehmatávání“ si stahoval lano hluboko, až k pasu – jako by ho polykal. Nahoře cvak, zvonek zazvoní, stopky se zastaví… 7,2 sekundy.

Dvě desetiny před domácím favoritem Albertem Séguinem. A je z toho zlato.  Jak své vítězství Šupčík komentoval? „Člověk dře na hrazdě, na bradlech, na kruzích, pak dobře zvládne takovou lehkou věc, jako je šplh, a najednou tolik slávy. Vždyť já to trénoval už jako kluk, když jsem bosý lezl po stromech.“ V Paříži bere také bronz z víceboje jednotlivců.

Čeští gymnasté na olympiádě v PařížiČeský olympijský tým

Šplh na laně na olympiádě v Pařížiarchiv ČT

Bedřich ŠupčíkČeský olympijský tým

První zlato pro stát – a přitom skoro ticho

Dnes by takový moment běžel ve všech sestřizích a dokumentech. Tehdy ale kolem výsledků panoval zmatek a řada zpráv byla nejistá – podle všeho se plná váha vítězství vyjasnila až při slavnostním vyhlašování. Navíc domácí debata se pořád točila hlavně kolem odstoupení družstva.

Výsledek? Šupčík se nevracel jako národní hrdina. Žádné davy, žádní politici, žádný triumfální průvod Brnem. Uznání přišlo až dodatečně, třeba ve chvíli, kdy dorazil oficiální diplom z Paříže a veřejnost si postupně začala uvědomovat, co se vlastně stalo: že vůbec první československé olympijské zlato vybojoval člen brněnské sokolské jednoty.

Brno, pak Praha – a další medaile

Po olympiádě se Šupčík ožení a později přesídlí do Prahy. Na hrách v Amsterdamu 1928 už šplh v programu není, přesto odjíždí se stříbrem v gymnastických družstvech. A v dalších letech přidává i tituly mistrů světa v týmových soutěžích (1926 a 1930).

Když se na legendy nehodí vzpomínat

Závěr života má ale úplně jinou dynamiku než pařížských 7,2 sekundy. Po roce 1948 přicházejí infarkty, invalidní důchod a existenční nejistota. Šupčík žádá o podporu Státní výbor pro tělovýchovu a sport – marně. Jako sokol je pro tehdejší moc nepohodlný. Stěhuje se do Horosedel, kde hledá klidnější život, přivydělává si, jak se dá (mimo jiné i jako pojišťovací agent). Třetí infarkt se mu stane osudným: umírá v roce 1957 v písecké nemocnici ve věku 58 let. Je pohřben v urnovém háji v Mirovice u Písku.

Šupčíkova olympijská medaileČeský olympijský tým

Pamětní deska v KvasicíchČeský olympijský tým

Olympiáda – ať letní nebo zimní – je mimo jiné o příbězích, které přesáhnou jednu generaci. Ten Šupčíkův má všechno: chudý start, sokolskou dřinu, nominaci na poslední chvíli, vítězství v jediné vteřinové šanci i tichý návrat, který vůbec neodpovídal historickému významu.