Samovolný kulturní spád v Desertu a na Skleněnce
Návštěvníci Mahenovy činohry, kteří parkují u Janáčkova divadla, prochází ulicí Rooseveltovou špalírem lidí, kteří si odešli zakouřit. Jsou to návštěvníci baru Desert, kde se také děje kultura, jen trochu jinak. Za těžkými kovovými dveřmi se ve sklepních prostorách nachází bar a sál. Zdi zdobí vždy obrazy umělců, kteří jsou zpravidla s prostorem nějak spojení.
„Klub má bezprostřední atmosféru, ve které se mísí lidé, kteří by se jinak nikdy nepotkali. Pracující, studenti, staří pardálové a různé brněnské postavičky se spolu baví na baru a všichni jsou na jedné vlně. Aspoň většinou. Desert je velmi inspirativní místo, kde vždy zažijete něco nečekaného, ať už v dobrém nebo ve zlém,“ říká Jan Dvořák, současný provozní podniku. Působí zde od roku 2007 a o čtyři roky později jej převzal od Miloše Hrabala, který celý koncept baru vymyslel.
Když jsem přišel ráno do práce a odemkl dveře hospody, našel jsem tam někoho z hostů, kterého tam barmani v noci zapomněli.
„V Desertu stále pořádáme zhruba 40 koncertů a jiných akcí za rok. Před pár lety přibyly také standupy v češtině, angličtině i ukrajinštině, které jsou velmi oblíbené. Pořadatelem každé události je účinkující a ten si také zajišťuje propagaci. My poskytneme prostor a akci nasdílíme na sociálních sítích. Také tu bývají výstavy obrazů, divadelní představení a cimbálové muziky. Všeobecně do Desertu lidi chodí především od října do května. Přes léto máme omezený provoz a akce neděláme.“ V klubu se může stát ledacos, sám Dvořák popisuje: „Když jsem přišel ráno do práce a odemkl dveře hospody, našel jsem tam někoho z hostů, kterého tam barmani v noci zapomněli. Stalo se to několikrát a občas to bylo i příjemné setkání.“
Za minulého režimu fungoval v prostorách Desertu údajně policejní nebo vojenský klub. V 90. letech prostor zrekonstruoval a provozoval nový majitel už pod názvem Desert. Od roku 2007 převzal Desert Miloš Hrabal, známý brněnský mecenáš, který bohužel v roce 2010 zemřel. Za jeho éry se zde pořádaly dokonce bohoslužby Štěpána Hájka, které následně vyšly jako kniha 100 x Desert. Pod klubem se nacházejí další dvě patra sklepů a legenda praví, že odtud vedou tajné tunely do České národní banky, do budovy krajského soudu a obou divadel. Prostory jsou bohužel nepřístupné.
„Chlastali pivo a chcali do plín, aby nemuseli chodit na záchod. Každýmu to ten večer na potkání vykládali, aby jako byla psina.“
„Vždycky tam člověk narazil na nějakou existenci, která ho dokázala vytrhnout ze všedního klokotu. Jednou jsem tam s kolegou po dvanáctihodinové směně přišli na jedno pivo a zůstali celou noc, protože tam byla partička tří cizinců, kteří putovali Evropou a hráli tam na akordeon a zpívali, jen tak z čisté radosti,“ vzpomíná Edgar Holendr.
Návštěvník může ocenit nabídku utopenců, nakládané hermelíny z Hastrmanky a nachos s omáčkami od HuHu. Z drinků je oblíbená Zázvorodka a kvalitní limonády od Mošťáka. „Taky to bylo první místo ve vesmíru, kde jsem ochutnal absint. Samozřejmě jsme ho chtěli pít jako Johnny Depp ve filmu Z pekla, takže nám za chvíli během pití hořel celý stůl. Jako barmanka tam tehdy pracovala současná hvězda Adéla Elbel,“ dodává Holendr.
Všichni z toho byli dost otrávení a zábava vázla… ale já mám podobný bizáry rád a spokojeně jsem ten výjev pozoroval.
Na Elbel za barem vzpomíná i Poly, frontman z kapely Insanie, který do Desertu chodíval každý pátek kolem jedenácté večer. „Bylo to ještě v dobách, kdy se v hospodách kouřilo… jak jsem sestupoval po schodech dolů, nořil jsem se do mléčné hladiny kouře, který se tu hromadil u dna, ale vždy sahal daleko nad moji hlavu. Líbilo se mi, jak už jako studentka nakopala nadávkami zadek jednomu opilému dobytkovi, který ji „podhrábnul“. Mezi vrcholy jeho zážitků patří večer, kdy si barmani usmysleli, že budou mít celý večer plíny. „Chlastali pivo a chcali do plín, aby nemuseli chodit na záchod. Každýmu to ten večer na potkání vykládali, aby jako byla psina.“
A Poly přidává ještě další historku: „Jednou jsme se tam po koncertu Insanie přijeli pobavit a seděli vzadu v salonku. Jednomu anglicky hovořícímu klukovi s kytarou (znal jsem ho jen od vidění), se moc líbila naše kamarádka a snažil se jí opile dvořit. Když to nezabíralo, svlíknul se do naha, vylezl na stůl, hrál jí na kytaru nějaký zamilovaný písně a odmítal toho nechat. Všichni z toho byli dost otrávení a zábava vázla… ale já mám podobný bizáry rád a spokojeně jsem ten výjev pozoroval.“ Na otázku, co ví o historii místa dodává: „Vím jen, že minimálně jednu dobu patřil podnik týpkovi s českým příjmením, kterej z recese oficiálně přejmenoval celou svou rodinu včetně dětí na Estrádovi.“
Několik pater, a přece nízký dům v kontextu nových domů na Kounicově ulici. Vchod vyzdobený barevnými kachličkami. To je Skleněná louka. Dnešní spolumajitelé domu PhDr. Alena Šmídová a ing. Karel Seidl jej dostali zpět při restitucích v desolátním stavu a znovu ho vybudovali. Dodnes jsou prostory zasvěceny umění. Program dlouhá léta sestavoval skladatel a režisér Zdeněk Plachý. Po jeho smrti v roce 2018 funguje program tak nějak samospádem, popisuje paní provozní za barem v přízemí. Tento prostor nyní funguje spíše pro účely soukromých akcí a v poledne se zde nově podávají meníčka. Jinak se toho pro návštěvníky moc nezměnilo. Vrchní podkrovní prostory jsou stále výstavní galerií a sklepní prostor místem, kde končí ti, co ještě nechtějí jít spát. Není ojedinělé, že se personál, který jde na ranní směnu potká ve dveřích s těmi, co v tzv. sudu, jak se sklepu přezdívá, strávili celou noc.
Nic extra, ale tak jsme si žili. Cestou na šalinu se to vzalo přes ten klenutý sklep.
„Já si Sklo pamatuju a nepamatuju. Byli jsme tam snad tisíckrát. Skleněnka byla vždycky něco extra. Jdeš po ulici, asi už jsi předtím někde byl. A hledáš ten tunel, dlážděný psychadelickýmí vzory modrobíločerných kachliček, nebo jakých. Čtení jsme začali v podkroví,“ vzpomíná Tomáš Miška, dnes provozní hotelu Sluchátko ve Vranově nad Dyjí, který zde křtil svou knihu v dobách, kdy si, jak sám říká, myslel, že se stane spisovatelem. „Bylo to asi v roce 2010. Kouřit se chodilo ven, na tu záhadnou a tichou terasu uprostřed Brna. Hned vedle bordelu. Stával tam strom, asi platan. To ticho bylo někdy až magické. Přišlo tam strašně moc lidí. Prodal jsem všechny výtisky. A že jich bylo teda. Aspoň třicet. Hrálo se na kytary, recitovalo se, pilo se pivo a panáky. Nic extra, ale tak jsme si žili. Cestou na šalinu se to vzalo přes ten klenutý sklep. Dlouhá nudle. Pokreslený a polepený vším možným. Akorát na hajzly bylo daleko,“ vzpomíná zasněně Miška, který se přes studia stavební fakulty a práci v Baru, který neexistuje dostal k hotelnictví.
K toaletám ve sklepě se půjčoval klíč, na němž od nepaměti visel šamanský fetiš, který chránil své nositele před realitou všedního života tam nahoře. Fetišem byl například dopravní kužel, umělohmotná pistolka, kus plechu s vyrytým hákáčem i znakem hipís a všemi oblíbená klika. Tyhle jistoty štamgastům zůstávají. U baru bylo možné potkat kde koho. „Na fernet o pauze mezi výstupy chodíval i striptér ze sousedního Moulin Rouge. V zařízlých kraťasech a bílé bundičce jednou dokonce předvedl i svoje číslo,“ vzpomíná bývalý provozní Harry ve článku pro Prigl.
Mezi svorkami výrazných prostor podkroví a sklepa funguje dlouhá léta i čajovna, kde se odehrávají rovněž umělecké večery. Pro ty, kteří se rádi seznámí s tvorbou mladých psavců, s hudebníky, kteří nejsou známí z plakátů velkých festivalů nebo se rádi kochají obrazy, které jinde neuvidí, je místo Skleněná louka tím pravým útočištěm, kde se zastavit nebo strávit celou noc.