Zpátky do osmdesátek! Oslavy 1. máje a neony v ulicích
Funkčně nefunkční světelné noviny
Světelné noviny byly zhruba metr a půl široký a přes 20 metrů dlouhý panel hustě osazený žárovkami a umístěný nad fasádou domů na náměstí Svobody sousedících s Českou ulicí. Rozsvítily se už v roce 1959 jako snaha o vylepšení vizáže města v souvislosti se startem mezinárodních veletrhů v Brně. Zpočátku byl jejich provoz nepravidelný, od roku 1966 až do raných 90. let tam však pravidelně v podvečer běžely textové zprávy z domova i ze světa. Samozřejmě cenzurované.
Konstrukce na informační panely
Účelem železných konstrukcí rozmístěných po městě a na nich umisťovaných panelů byla propaganda, umisťovaly se zde informace například o nejlepším zaměstnanci nějakého podniku, významných výročích, kulturních akcích atd. Nejznámější konstrukce se nacházela na náměstí Svobody.
Mávátka, portréty a nucená radost
„Nepovinně povinné“ prvomájové průvody začínaly v Králově Poli. Pak pokračovaly po Lidické až k tribunám, které stály na dnešním Moravském náměstí (za socialismu se jmenovalo náměstí Rudé armády neboli „Ruďák“). Byly umístěny před tzv. „Kamny“ neboli pomníkem rudoarmějce od Vincence Makovského. Ten zde stojí dodnes. Účastníci průvodu byli vybaveni střapatými mávátky, s nimiž zdravili přítomné na tribuně. Nosili rudé vlajky, balónky, obrázky mírových holubic, portréty Karla Marxe, Bedřicha Engelse i generálních tajemníků ÚV KSČ a transparenty s nejrůznějšími hesly vychvalujícími Sovětský svaz a komunistickou vládu a odsuzujícími jejich nepřátele. Průvodu se účastnily i nápadité alegorické vozy. Průvod ukončovaly projevy bolševických papalášů právě na těchto tribunách.
Komunistická monstrakce v Líšni
Líšeňské mírové slavnosti tvořily za minulého režimu nedílnou součást života tisíců Brňanů. Slavnosti v Líšni byly jednou z největších akcí svého druhu u nás, dodnes jsou v Mariánském údolí vidět pozůstatky obrovských tribun, na kterých se scházely desetitisíce až statisíce návštěvníků. Každoročně se do Líšně k projevům sjížděli politici z ČSSR a SSSR, k následujícím vystoupením pak nejznámější umělci a tanečníci. Mohli jste tu také vidět velkou, červeně natřenou věž, která sloužila k vyvěšení vlajek a různých transparentů. Celý článek o pozůstatcích tribun líšeňských slavností si můžete přečíst ZDE.
Rudé právo, nástroj propagandy
Rudé právo byl největší (nákladem i formátem) československý deník a ústřední tiskový orgán Komunistické strany Československa. Hrál zásadní roli v propagandě režimu. V období 1948–1989 bylo Rudé právo deníkem s nejvyšším nákladem, přesahujícím 2 170 000 výtisků. Bylo odebíráno nejen jednotlivě, ale také povinně na pracovištích, kde se z něj v osvětových pauzách předčítaly aktuální zprávy z domova i ze světa. Rudé právo mělo jako jediné noviny záměrně velký (tzv. světový) formát A2, aby vyniklo mezi ostatními deníky té doby. Paradoxně to bylo jedním z důvodů, proč se mimo jiné hojně využívalo pro balení např. svačin, balíků či jiných předmětů, dobře se s ním také zatápělo. V Brně se Rudé právo tisklo v suterénu budovy Moravské typografie.
Brno neonové
S výzdobou nejen na Běhounské ulici a celkovou proměnou podoby Brna souvisely brněnské veletrhy. Návštěvníci překročili práh 1. mezinárodního strojírenského veletrhu v neděli 6. září 1959. Vše bylo kvůli akci čistší, noblesnější, lépe osvětlené – neonové girlandy z tehdejší doby se staly na dlouhá desetiletí neodmyslitelným prvkem centra města. Byly instalovány po vzoru bruselské světelné výzdoby, nejdříve na Kobližné ulici. A byly první svého druhu v republice. Tvořilo je devět světelných pásů v podobě vlnovek protkaných výrobními značkami. Oficiálně se poprvé rozzářily již na prvního máje.
Bufet Sputnik získal stylovou neonovou výzdobu s motivem družice. Vůbec první pohyblivý neon zazářil na obchodním domě Petrov, také průčelí budovy nádraží bylo podobně ozdobeno. Artefakty připomínající „dobu neonovou“, která v Brně trvala od 60. do 80. let, najdeme i na ulici Veselá. Každý z obchodů musel mít podle metráže prodejní plochy na fasádě domu mohutný neon. Např. v případě mlékárny to byla světelná zátiší s lahví mléka, kusem sýra a kelímkem jogurtu.
Metro v Brně jako nesplněná vize
Brněnským metrem je nazývána koncepce již dlouho plánované brněnské podzemní dráhy. Její historie sahá už do 70. let minulého století. V roce 1974 byl v Praze zahájen provoz na prvním úseku metra. Poté, co se ukázalo, že podzemní dráha v české metropoli spolehlivě funguje, začaly se objevovat hlasy pro vybudování podobného systému i v Brně. Na konci 80. let tu tedy byla v plánu výstavba linek takzvané rychlotramvaje, která se měla částečně zanořovat pod povrch. Hlavním důvodem výstavby bylo propojení sídlišť s centrem města. Již tehdy však plány narážely na nedostatek financí a kritiku, která směřovala k potlačení funkce ulic, např. ulice České (z důvodu zanoření tramvaje pod povrch), či kritice ekologických dopadů. Projekt „brněnského metra“ tak dodnes zůstává nerealizovaným nápadem a cílem mnoha vtípků.
Do Myší díry a (snad) ven
Pro dříve narozené Brňáky je Myší díra úzký průchod pod hlavním nádražím, který byl dlouhá léta jedinou spojnicí z města na jih. Dodnes pod nádražím existuje, je však již dávno neprůchozí. Pro mladší generaci je Myší dírou hranatý mramorový podchod pod hlavním nádražím spojující přestupní uzel s (již zbouraným) obchodním domem Tesco. Podchod byl budován v 80. letech právě v rámci projektu podpovrchové tramvaje. Po svém dokončení měl sloužit jako pohodlná spojnice centra města s přestupním uzlem dvou linek podzemní dráhy.
Na Lenince
Na dnešní Kounicově 24, která se za bolševické totality jmenovala daleko příhodněji Leninova (a měla číslo 46), sídlily kromě dalších represivních útvarů – jako byla Krajská správa Sboru národní bezpečnosti – také vyšetřovny Státní bezpečnosti, podle sovětského vzoru vytvořené represivní složky, která se zaměřovala na „boj s vnitřním nepřítelem“. Tedy každým, kdo jakkoliv nesouhlasil s totalitním komunistickým režimem.
Mnoho výslechů StB se odehrávalo i v bohunické věznici, kde byly maličké a velmi stísněné vyšetřovny hned vedle vazebních cel. Výslechy bývaly podle výpovědí pamětníků často dost surové a mnohý si z nich odnesl nejen fyzická zranění, ale i značná psychická traumata. Před šikanou ze strany policie nebylo moc možností, jak se bránit. Například evangelický farář Jan Šimsa byl za obranu své manželky napadené při domovní prohlídce jedním z estébáků odsouzen na osm měsíců nepodmíněně.