Anna Stránská: Filmovka je vlastně takový malý zázrak!
Jak si užíváš letošní Filmovku?
Pro nás, co Filmovku připravujeme celoročně, je festival vlastně závěr. Taková třešnička na dortu. Protože musíme organizovat spoustu věcí, tak od chvíle, kdy to celé postavíme a nachystáme, myslím na to, že v úterý už pomalu začínáme zase balit, takže je to takové paradoxní vnímání. Myslím, že málokdo z účastníků si tuto perspektivu dokáže představit. Nemám čas sledovat filmy, ale těším se, až to všechno doženu.
Jak dlouho pracuješ na Filmovce?
Letos mám vlastně 20. výročí, protože na první Filmovce jsem byla ve 14 letech, kdy mě Jura Králík, tehdejší ředitel, zapojil do skupiny propagace…což znamenalo například balení tašek pro účastníky, roznos plakátů nebo hraní si na Večerníčka pro děti a všechno možné. Po dvou letech jsem začala pracovat v týmu, který organizoval guest service, který teď vedu, a jsem součástí úzkého týmu, který festival připravuje celý rok. Letní filmová škola mě vlastně pracovně vychovala, protože tehdy jsme ji dělali v podmínkách, které byly dost spartánské nebo jinými slovy těžko představitelné v dnešní době. Jsem vděčná, že jsem mohla pozorovat, jak se celá akce rozrůstala, od 90. let až doteď, že jsem zažila na vlastní kůži ten růst, zvětšování se a profesionalizaci.
Jak dlouho trvají konkrétní přípravy?
Většinou rok, ale něco i trochu déle, protože některé věci se podaří zrealizovat až za delší časový úsek. Filmovka je sice cyklický projekt, ale jednorázově unikátní, v tom smyslu, že je šance něco zorganizovat nebo odzkoušet jen jednou ročně. Ne všechno jde postupně aplikovat a zkoušet, něco se musí připravovat s velkým předstihem. Týká se to třeba oslovování velkých hostů, hlavně zahraničních…není to tak, že by hosté přijeli z týdne na týden, takže takové plánování probíhá i několik let a doufáme, že to jednou vyjde.
Kdybys měla popsat, co řešíš v průběhu roku, jak se to prolíná? Předpokládám, že čím víc se festival blíží, tím víc máš práce.
Není to práce na každý den po celý rok. Je to hlavně o úzkém týmu lidí, kteří jsou zodpovědní za oblasti, které vedou, a kteří pracují společně. Nejcennější jsou vlastně společné schůzky, na kterých věci promýšlíme, ladíme a plánujeme. A u Filmovky je tento úzký tým jako pracovní rodina, na které to všechno stojí.
Je něco pracovně specifického třeba pro podzimní nebo jarní období v tvém segmentu?
Září a říjen se nesou v rovině evaluací, reflexí, a zamýšlení se nad tím, co by se mohlo změnit a zlepšit v dalším ročníku. Ale pak to jsou i takové pragmatické záležitosti jako je řešení grantů a dotací, protože financování festivalu je jedním z nejzásadnějších témat. Byť je Filmovka jednou z největších událostí v Česku, financování a podpora nejsou pevně dané a samozřejmé. Podpora města Uherského Hradiště je pro nás tedy naprosto zásadní, i proto, že charakter Filmovky se pojí s tím, že se festival odehrává tady v Hradišti. Z organizačních záležitostí je to mj. zajištění prostorů pro hlavní a doprovodný program a ubytovací kapacity pro hosty, účinkující, štáb, účastníky a další.
Podpora města Uherského Hradiště je pro nás naprosto zásadní, i proto, že charakter Filmovky se pojí s tím, že se festival odehrává tady.
Máte vybrané ubytování, kde se počítá s rezervací i na další ročníky? Protože i pro návštěvníky může být těžké sehnat ubytování, hlavně o víkendu, kdy Filmovka začíná.
Ano. Kdyby byla možnost ubytovat více lidí a mít více sedadel v projekčních sálech, kapacita by se navýšila. Zájem je opravdu velký, ale realita je taková, že už druhý den festivalu jsou pozastavené prodeje balíčků vstupů nebo jsou vyprodané akreditace na víkend, protože potřebujeme regulovat kapacitu jednotlivých míst. Souvisí to i s tím, že nemáme rezervační systém, a kdo dřív přijde, ten dřív sedí. Je to vědomé organizační rozhodnutí, které chceme zachovat, protože si myslíme, že ta atmosféra a táborovost k tomu prostě patří. Ale přestože se se spoustou věcí tak nějak počítá, je potřeba to řešit a objednávat znovu. Nicméně kdy bude Filmovka, ví v Hradišti vlastně téměř každý, a je skvělé pozorovat, jak tomu spousta podniků v gastru i jiných službách (antikvariáty, sekáče, obchody) čím dál tím ve větší míře uzpůsobují svoje provozy…jak se to organicky rozvíjí, bez Filmovky by tento další off program a aktivity nejspíš nefungovaly. Filmovka je vlastně takový magnet a každý si může najít vhodnou formu, jak se do dění zapojit.
Mně právě přijde skvělé, že se na Filmovce dá ubytovat vždycky, i kdyby to mělo být v tělocvičně školy, což na jiných festivalech nebývá zvykem.
Jednou z mých inovací, kterou jsem nějakou dobu zvažovala a před pár lety se nám podařilo rozjet, je zóna pro karavany a obytná auta. Pro ty, kdo rádi mají své vozy uzpůsobené na nocleh, je to skvělá možnost, jak se v Hradišti ubytovat. Pak jsme postupem času výrazně posílili ubytování pro účastníky, což jsou právě školy s třídami a tělocvičnami, stanový hotel a další. Je to velké téma a stále přemýšlíme, jak a kde by to ještě šlo navýšit. Zároveň je to hodně komunitní, protože někteří pravidelní návštěvníci sem jezdí už řadu let a v hotelech nebo penzionech či dokonce v soukromí s nimi automaticky počítají jako se starými známými.
Co všechno řešíš v guest service přímo v době Filmovky?
Toho je spousta. Mám na tom ráda především tu pestrou paletu lidí. Díky této práci jsem poznala snad celé spektrum lidstva, a to myslím doslova, ať už se to týká místních nebo českých i zahraničních hostů a také spolupracovníků. Během roku zásadně řeším složení svého velkého týmu, protože tím, že jde o brigádnickou či dobrovolnickou práci, minimálně vždy část se obnovuje. Celá Filmovka je něco jako extrémně velký tábor, kdy je potřeba přizvat další stovky spolupracovníků a dobrovolníků. Jen v mém týmu, když všechny sečtu, letos mám téměř 60 lidí. Důležité je všechny vyškolit tak, aby vše fungovalo, jak má, a aby byli všichni dobře naladění.
Máš nějakou oblíbenou nebo bizarní historku? Nebo vtipné požadavky?
Já myslím, že většina bizarních historek se veřejně říkat nemá, a že součástí dobrého servisu je zachování dekora. Ale tak třeba – co se týká obecně kapel a jejich požadavků na catering, tak to je každým rokem zajímavější, a některé kombinace jsou tak specifické, že člověk přemýšlí, na co to tak asi bude.
Štáb a dobrovolníci se skládají převážně z Hradišťáků?
Velká část ano, ale jde o velký celorepublikový a trochu i slovenský mix. Na festivalu se podílejí i studenti různých uměnovědných oborů z Brna, Olomouce a Zlína, a taky z Čech. Část hlavního týmu máme v Praze (dramaturgové, marketingová ředitelka, programoví ředitelé), občas máme schůzky i tam, ale taky máme kolegy třeba ze Štramberka. Kancelář máme v Olomouci, která je napůl cesty pro všechny. Iva Hejlíčková je původně Brňačka, a část našich dramaturgů jsou brněnští filmoví vědci. Filmovku pořádá AČFK (Asociace českých filmových klubů), která má sídlo v Hradišti, ale i ta je roztříštěná a filmové kluby jsou po celé republice, a i když každý funguje trochu jinak, dohromady tvoří jedu spojitou nádobu, takže v podstatě žádné město není problém.
Spolupracujete s kluby pravidelně?
Brněnské Kino Art má třeba svůj klub, a tito členové patří do speciální kategorie. Letos jsme se rozhodli klubistům věnovat ještě více a zřídili jsme servis jen pro zástupce filmových klubů. Klubisté mají svůj tradiční AČFK den, kterým je úterý, kdy se mj. hraje i klubistický pétanque. Filmové kluby jsou vlastně světový unikát a v Česku a Slovensku mají velmi silnou tradici. Aktivní klubisté si pak z programu Filmovky vybírají filmy do svých kin a mohou čerpat inspiraci a sdílet svoje zkušenosti.
Souvisí s tím sekce LFŠ uvádí?
To je sekce, do které jsou před vybrané tři současné snímky a diváci včetně klubistů mohou svým hlasováním rozhodnout o tom, který z nich se dostane do české distribuce. O distribuci se pak vždy postará právě AČFK.
Celá Filmovka je něco jako extrémně velký tábor, kdy je potřeba přizvat další stovky spolupracovníků a dobrovolníků.
Minulý ročník slavil 50. výročí. Lišily se přípravy v něčem zásadním?
Každý rok je to v mnohém stejné, ale v lecčem jiné. Filmovka je vlastně takový malý zázrak! K výročí jsme měli první poradu dva roky dopředu, která byla s množství nápadů nekonečná a zápis z ní je legendární. Když si představíte britský parlament, tak to myslím celkem vystihuje naše porady. Rozhodli jsme se odkrýt paměťové vrstvy, protože sama Filmovka je v jádru archivním festivalem. Nově AČFK rozjela projekt mezinárodní sítě archivních festivalů, takže jednou z hlavních linek byla a je péče o kulturní dědictví. Rok jsme intenzivně sháněli archivní materiály a snažili jsme se pozvat co nejvíce organizátorů a spolupracovníků z předchozích ročníků. Paradoxem bylo, že jsme sice chtěli pozvat co nejvíce hostů, ale zároveň jsme museli brát v potaz prostorové kapacity. A konala se i výstava.
Plánujete veřejný archiv?
Máme interní archiv v kanceláři a zmapované majitele archivních materiálů. Po tom 50. ročníku nám zůstal poměrně bohatý fond sbírkových předmětů, který jsme nabídli místnímu muzeu, to ale nemá dostačující prostory. Doufáme ale, že by mohl být archiv k 60. výročí muzealizovaný.
Byl to impuls pro novou knihu Filmovka, kterou letos budete křtít?
Určitě, iniciovalo to vydání vůbec první knihy o Filmovce, která mapuje celou její historii. Spoluvydala ji Grada a bude dostupná v klasické distribuci v knihkupectvích.
Kromě Filmovky se věnuješ iniciativě obnovy Věznice Uherské Hradiště. Zapojily jste ji programově do festivalu?
Stopy věznice se za ta léta do programu Filmovky otiskly už několikrát a za to jsem velmi vděčná. Právě minulý rok se podařilo zorganizovat dokonce site-specific projekci přímo na nádvoří věznice. Promítl se zde film Jen o rodinných záležitostech, jehož některé záběry se točily přímo zde ve věznici, byl to silný zážitek. Loni taky třeba proběhla výstava a uvedení imersivní expozice Za zdí, využívající rozšířenou realitu, a letos probíhá výstava studentských fotek věznice.
S Honzou Gogolou mladším, Matějem Hrudičkou a dalšími studenty z UTB jsme natočili autorský dokument Vězení dějin, který se promítal v rámci Filmovky, a právě nyní probíhá natáčení dokumentu o věznici pro Paměť národa. Aktuálně tady probíhají mimořádné prohlídky, které se běžně nekonají. Filmovka pomohla věznici získat větší pozornost, i mezi lidmi, kteří mohou iniciativu podpořit.
Když se ještě vrátíme k hostům, kdo byl pro tebe nejvzácnějším hostem?
To je záludná otázka, protože mám ráda tu pestrost, kdy se sejdou nejrůznější hosté, takže nedokážu říct jen jedno jméno. Ale třeba setkání s Josefem Somrem bylo nádherné. A v dávných časech přijel Emir Kusturica se svými kolegy a měl tady i koncert, to bylo velkolepé. A strašně se mi líbil Abbás Kiarostamí, když se procházel po parku a meditoval. Nechtěla bych nikoho nejmenovat, někteří lidé zanechají v člověku hluboký otisk, byť se s nimi potká třeba jen krátce. Líbí se mi právě ta otevřenost, kdy se tady můžeš svobodně potkat s největšími tvůrci, což na jiných festivalech tak jednoduše není možné.
Přijde mi ale, že zahraniční hosté u českého publika nejsou až tolik známí…
Je to tak, naši zahraniční hosté jsou často držitelé největších filmových ocenění, ale nejsou to běžně známá jména. Není to prvoplánová sláva, ale jde se do hloubky pod povrch, s čímž souvisí tradice lektorských úvodů a besed nebo masterclass. Ono to vlastně vychází z té historie filmových klubů z 60. let. Filmovka vznikla jako semináře pro klubisty. A zároveň nepromítáme jen čerstvě vyexportované novinky, ale jsme zaměřeni na starší filmy. Pak je ještě otázka, jak se stavět k filmovému a dalšímu programu…hlavní jsou samozřejmě filmy, ale bez doprovodného programu to není ono. Když to řeknu metaforicky, tak je fascinující, že se někdo přes stánek s pivem dostane k uměleckému dílu nebo tvůrci, ke kterému by se jinak vůbec nedostal. Jezdí sem i takoví návštěvníci, kteří místo filmů chodí jen na přednášky.
Jaká je nejnovější programová sekce?
Momentálně jsou naším velkým tématem mladí diváci, tzv. Gen Z, pro kterou nově vznikla speciální sekce FRSH, na jejíž přípravě se podílejí studenti filmové vědy. U mladého publika často pozorujeme, že navštěvují doprovodný program, přes který se pak dostanou k filmům, což není obvyklá divácká cesta. Může to být i tím názvem Letní filmová škola, který evokuje spíše školu než festival.
U mladého publika často pozorujeme, že navštěvují doprovodný program, přes který se pak dostanou k filmům.
Doprovodný program zahrnuje i divadelní představení. Před pár lety jste hostili brněnské HaDivadlo, letos Mikro-teatro. Jakým způsobem vybíráte hostující soubory, vyhlašujete open call?
Před pár lety jsme se s kolegy shodli na tom, že nemůžeme nabízet kulturní program v celé jeho šíři, protože už tak zahrnuje enormní množství událostí, takže divadelní i hudební program je doplňkový. I když je zájem hostujících souborů velký, což nás moc těší, ale zároveň je nám líto, že se nemůže dostat na všechny. Většinou mají představení návaznost na filmové projekce s hosty, letos jsou to Simona Babčáková a Zuzana Kronerová. Vzniká to spíše organickou cestou neboli dramaturgií života.
Jaké hosty bys ráda uvítala v nadcházejících ročnících?
Osobně mám ráda hosty, kteří se věnují aktivním společenským otázkám. Z hereček bych byla ráda, kdyby se nám podařilo domluvit Meryl Streep, to je moje nejoblíbenější světová herečka, a česká je Aňa Geislerová, která dorazila na Filmovku poněkolikáté, letos s tvůrčím týmem k projekci filmu Karavan. A taky by se mi líbilo vytvořit hereckou retrospektivu Josefa Kemra.