Filip Vrána: Nejraději se brodím ruinami starých pivovarů
Procházku začínáme před Masarykovou univerzitou na Komenského náměstí. Proč právě tady?
Je to místo, kde pracuji, a škola, kterou jsem vystudoval. Vždycky mne bavila historie, a i když je moje profesní dráha trochu jiná, tak jsem se k historii vlastně oklikou vrátil. Původně ze mne měl být učitel, ale stal jsem se novinářem a později PRistou. Můj zaměstnavatel je momentálně Masarykova univerzita, kde propaguji projekt SYRI. To je virtuální vědecký hub, který se zabývá výzkumem socioekonomických dopadů nemocí. V minulosti jsem byl mimo jiné mluvčím Mendelovy univerzity v Brně, kde dnes učím historii pivovarnictví.
Na jakém oboru se to učí?
Mendelova univerzita zavedla nový studijní program pivovarství a sladařství. Studenti mají v historii občas chaos. A já se snažím jej umenšit. Chci, aby se trochu orientovali ve stoletích a nepletli se v základních věcech – když si pak sládek nebo majitel na svůj pivovar dá letopočet coby odkaz na historický pivovar z toho místa, měl by vědět, co letopočet znamená. I velké pivovary v tom mají zmatek, například Černá Hora se z 16. století posunula do 13.
Říkáte, že studenti mají chaos v historii… myslíte tu pivovarnickou, nebo obecně?
Když vám na zkoušku na vysoké škole přijde člověk, který neví, kdy vzniklo Československo…
Chápu.
Co si pamatuji můj středoškolský dějepis, ta úroveň byla trochu jinde, než je dnes. Na druhou stranu, studenti jsou tam primárně proto, aby se stali sládky, takže vyhazovat je od zkoušek kvůli neznalosti historie se mi moc nechce. Hlavní pro mě je, aby je to bavilo a zvládli ty úplné základy – když si dají někde pivo z měšťanského pivovaru, aby věděli, co to znamená. Že byly pivovary měšťanské, panské…
Na jižní Moravě v posledním desetiletí vznikla spousta minipivovarů. Je o studium pivovarnictví dnes větší zájem než před tímto boomem?
Už podle toho, že Mendelova univerzita zřídila tento obor, jistě ano. Protože jinde to není – kdo chtěl studovat na sládka, dělal buď chemický směr v Praze, nebo nějakou širší technologii potravin. Nový obor vznikl i proto, aby pokryl potřeby nově vznikajících minipivovarů.
Vidíte, povídáme si chvilku, a už jsme u piva. Nebudeme chodit kolem horké kaše, jak jste se k mapování pivovarské historie dostal?
Oklikou. Dělal jsem si genealogii rodiny, běhal do archivu a vypisoval všechny Vránovy, co jsem našel. Rodina pochází z Rašovic na Slavkovsku a jsme příbuzní například s herečkou Gabrielou Vránovou a jejím synem Ondřejem Kepkou, který hrál Honzíka Majera v Arabele. Těch předků jsem objevil tolik, že bylo nutné doplnit si je do nějakého programu. Což jsem ovšem neudělal a místo toho si po návštěvě sestřenice herečky Vránové poprvé vyfotil zavřený pivovar v Kyjově. Od té doby se rozjela celá pivovarská mánie a začal jsem hledat historické objekty – zajímalo mě, co z nich zbylo.
Lidé si mne najdou na webu www.pivnibrno.cz , takže kdo má zájem, může si moje služby objednat a vybrat některou z tras.
To zní skoro až dobrodružně.
Nejraději prolézám polorozpadlé areály, které hrozí zřícením, a fotím je. V minulosti jsem si vozil domů i různé zrezivělé artefakty, což má žena moc nemusela. Z toho už jsem trochu vystřízlivěl. Dnes místo toho raději píšu knihy a provázím po městě.
… a ukazujete lidem zajímavosti z pivní historie, jako dnes nám. Jak se člověk na vaši prohlídku dostane?
Lidé si mne najdou na webu www.pivnibrno.cz, takže kdo má zájem, může si moje služby objednat a vybrat některou z tras. Často to dělají firmy, ale někdy se domluví i jednotlivci, rodiny a já se s nimi po městě projdu. Jinak dělám procházky pro TIC BRNO, ta nejbližší je 15. července. Takovou syntézou těchto mých zájmů je knížka Pivní Brno, která vyšla loni.
Často se v ní objevuje jméno Františka Ondřeje Poupěte. A my právě přicházíme k Pivovarskému domu Poupě. Proč jdeme sem?
Jak jsem říkal, mým hlavním zájmem jsou staré pivovary, ale nepohrdnu ani novým funkčním. Poupě má specifický příběh, protože má v názvu nejslavnějšího sládka české historie, který na sklonku života, v letech 1798–1805, působil v Brně. To málokdo ví, protože všichni znají jen minipivovar a pivnici. A Poupě je sice na jejích sklenicích, ale lidí, kteří si to spojí, je málo. Přitom způsobil revoluci ve vaření piva, položil základy moderního pivovarnictví, jako první začal při vaření piva používat teploměr nebo zkonstruoval pivní váhu. Sládci se na něj dodnes odkazují. Svým studentům před testem říkám, že to bude jedna z otázek. A kdo neodpoví, tak neprojde. Naštěstí mne poslouchají a připraví se.
A postava Poupěte je spojena přímo s tímto místem?
Ano, Poupě sládkoval v bývalém městském pivovaru a ten dnešní je na stejném místě. Je skvělé, že se to povedlo. Málokdo také ví, že jde o sesterský podnik Dalešic. Na Vysočině vaří stejný sládek ležáky. A v Brně svrchně kvašené pivo – mimochodem stejně jako se vařilo za Poupěte, „tradiční“ české ležáky jsou novodobá záležitost. F. O. Poupěte se spolu s kolegy snažím propagovat. Myslím ale, že my historici na to nestačíme. Katka Tučková nebo nějaký jiný beletrista by to zvládl lépe.
Nejen že propagujete Poupěte. Působíte také jako poradce Českého svazu pivovarů a sladoven při zapsání české pivní kultury na světové dědictví UNESCO. Jak k tomu došlo?
Je to spousta práce širšího týmu lidí. Mezi poradci pivovarského svazu jsme z Brna rovnou čtyři z celkového počtu pěti členů. Nápad vznikl za covidu. Někdo řekne, když máme největší spotřebu piva na hlavu na světě, proč bychom měli chránit pivní kulturu? Když se na to ale podíváte z druhé stránky, historické pivovary krachují, zavírají se hospody. Covid velmi zvýraznil roli, kterou pivo v naší kultuře hraje. Že nejde o nápoj samotný, ale o specifickou formu setkávání, která v jiných národech tak výrazná není. U piva se u nás řeší problémy, setkávají se různé vrstvy obyvatelstva, které se jinde těžko potkají, dokonce se u piva zakládají politické strany. Posezení u piva je vlastně taková slavnost, při které se sejdou lidé různých generací a vyřeší tam vše podstatné. V tom je pro nás česká pivní kultura opravdu výjimečná. A proč je třeba ji bránit? Mizí nám tradiční pivovary, venkovské hospody, mladí lidé jsou více na sociálních sítích než starší generace. Pivo je prostě tmel.
Který dnes zaniklý brněnský pivovar byste chtěl nejvíc oživit – a proč?
To je těžká otázka. Oživování starých zaniklých podniků je poměrně náročné. Je velká škoda, že se to nepovedlo v Řečkovicích a tamní radnice raději nechala historické sklepy zasypat. Právě teď přicházíme na Pekařskou, k ruinám jiného průmyslového pivovaru, který se zvolna rozpadá. Nejde jen o pivovary, je to obecná věc, Brno je průmyslové město a industriál z centra pomalu mizí. Vaňkovka není to, co bývala. Vlněna v podstatě padla, Zbrojovka zmizela z povrchu zemského stejně jako mizí Zetor, další areály jsou v ohrožení nebo mají zcela jiné využití. Málokdo asi ví, že na Pekařské byl koncem 19. století jeden z největších pivovarů na Moravě. Braunerové tady vařili pivo do roku 1903, kdy areál získalo Starobrno. Hlavní objekt chátrá, ale zatím ještě ve vnitrobloku stojí. Sem rád vedu turisty. Industriál zajímá čím dál více lidí, což je možná hlavně tím, že už nekouří a postupně mizí. Tady si myslím, že areál v celku už zachránit ani nejde.
A hned z Pekařské míříme ke Starobrnu.
V Brně dnes máme 15 pivovarů, konkrétně jeden velký a ostatní jsou minipivovary. Ať se na to dívám z jakéhokoliv pohledu, Starobrno nemůžeme vynechat. Na jeho historii je nejzajímavější, jak posilovalo za každé krize – třeba za druhé světové války mělo rekordní výstavy. Není to ani měsíc, co jsem se setkal s kardinálem Czernym, který po matce pochází z rodiny Hayeků, která podnik v roce 1872 zakládala. Jsem zvědav, co se z korespondence s rodinou ještě dozvím.
Baví vás u vašeho pátrání právě takováto nečekaná setkání?
Ano, bádání v archivech totiž většinou nepřináší barevné příběhy, ale jen suché obchodní zprávy a data. Abychom mohli ve svých knihách historii popsat barvitěji, musíme s lidmi mluvit. Já už jsem mluvil s desítkami sládků a vždycky je to obohacující. Vždycky je dobré o historii mluvit a mluvit. A pamětníci se pak ozvou a nějak se na sebe nabalí. Ostatně mluvení mi problém nedělá, je to moje práce.
Hlavní je, že zajímavosti z brněnské pivní historie nikdy nekončí.
Máte nějakou oblíbenou zajímavost z historie brněnských pivovarů?
Těch zajímavostí je celá spousta a je obtížné mezi nimi vybírat. Právě kniha Pivní Brno je takovým průvodcem, který se snaží je zachytit. Hlavní je, že zajímavosti z brněnské pivní historie nikdy nekončí. Já jsem třeba roky chodil v Jundrově, kde bydlím, kolem řeky a díval se na schody do vody, které mají zjevně charakter průmyslového schodiště, a až po pár letech mi jeden pamětník potvrdil, že byly součástí sladovny Starobrna.
Pojďme se k nim podívat. Tedy, spíš pojeďme, máte s sebou kolo.
Jezdím na něm do práce asi od dvaceti. Začal jsem s tím na ÚOHS, ještě v době, kdy úřad sídlil v budově Ústavního soudu. Nevím, jak jsem to tehdy zvládal, protože jsme tam chodili v obleku a nebylo se kde vysprchovat. Ale sport je moje vášeň, takže mne nic nezastavilo. Když jsem pracoval na MENDELU, tak to z Jundrova bylo asi sedm kilometrů. Autem jsme to zvládl za deset minut, na kole standardně za dvacet, běžmo za půl hodinky a MHD za 40 minut.
Co vás baví na Jundrově? Kromě toho, že tu žijete, samozřejmě.
Baví mne to sepjetí s přírodou, konkrétně s řekou na jedné straně a kopci. Rád tu trávím čas i běhám v oboře. V podstatě jsem o Jundrově napsal jednu knihu. Věnuje se ledování. Do poloviny 20. století potřebovaly přírodní led nejen pivovary, ale i hospody a řezníci. Dnes po ledárnách zbyly jen drobnosti. Ulička v ledárnách a nějaké hospodářské budovy předělané na byty. Také tu v okolí bydlí bývalí sládci Starobrna, protože pivovar kdysi ledárny vlastnil. Celkem byly na jundrovské straně řeky tři a jedna na žabovřeské. To místo, kde ledárny byly, uvidíme spíš už jen v mapách, ale kousek od mého domu je právě to průmyslové schodiště bývalé sladovny.
Který jihomoravský pivovar je podle vás ideální cíl na víkendový výlet?
Já mám rád Tišnovsko, což je takový moravský Bamberg. Na jedné straně je tu Kvasar v Senticích, což je v původní podobě jeden z nejstarších českých minipivovarů. V Tišnově jsou další tři pivovary, ale nejzajímavější je podle mne Předklášteří a Lomnice. V obou případech jsou to minipivovary včleněné do areálu historických. V Předklášteří najdeme na pár metrech hned tři pivovary. Ten původní je dnes sýpka, vedle stojí průmyslový z 19. století. A pak z bývalých stájí vznikl dnešní Vorkloster. To je pro historika paráda.
Existuje nějaký méně známý pivovar, který byste označil za skrytý poklad regionu?
Těžká otázka. Ale klidně se můžeme vrátit do Sentic, kde pan Jelínek začínal s vařením piva na dvorku svého domu. Oproti jiným si technologii dělal sám, z čeho se dala. A rodině dlouho trvalo, než získala investice na zbrusu nový minipivovar, který stojí na jiném místě. Původní provoz mají stále doma na dvoře, je to v podstatě muzeum minipivovarnictví v Česku. Jen tak se tam nedostanete, takže o skrytý poklad asi jde.
Dá se podle vás propojit vinařská a pivní turistika?
Ono se to i děje. Jiří Hamza, kterého všichni známe z biatlonu nebo basketbalu, vlastní v Hnanicích vinařství i pivovar. Pro cyklisty, kteří na Znojemsko jezdí, je pivo určitě příhodnější během cesty. Víno si nechají na večer. A ve vinařských okresech jižní Moravy je minipivovarů opravdu velké množství, například v Lednici, ve Valticích nebo v Mikulově. Zajímavou specialitou je Wild Creatures z Dolních Dunajovic, který se zabývá divokým kvašením a výrobou piv typu lambic.
Na čem právě pracujete?
Aktuálně jsem se rozhodl, že zmapuji osudy českých a moravských pivovarů, které fungují minimálně sto let. Možná vás to překvapí, ale není jich ani 40. Kniha vyjde před Vánocemi, větší část už mám hotovou.
Filip Vrána
Filip Vrána je autorem knih Příběhy jihomoravských minipivovarů, Ledování v Brně: příběh zaniklého oboru na podkladě historie jundrovských ledáren a nejnověji Pivní Brno.
Převzato z časopisu KAM v Brně (7/25).