Jan Tesárek: Na Jarošce mi udělal radost happening s veřejností
Scházíme se na náplavce na Poříčí. Při jejím otevření šlo o velké téma, jak ji hodnotíte vy?
Při otevření jsem to přirovnal k bourání městských hradeb – a nemyslel jsem tím jen samotnou náplavku, ale obecně realizaci protipovodňových opatření. Stejně jako kdysi zbourání hradeb otevřelo město novému rozvoji, i tato opatření dnes Brnu otevírají nové možnosti. Jako společnost jsme se navíc posunuli. Už nejde o tvrdé, nehostinné zdi, ale o přírodě blízká řešení, která kromě bezpečnosti přinášejí i kvalitní veřejný prostor. Vrací řeku zpátky do města a dávají lidem možnost být u vody – projít se, běhat, sednout si na kávu nebo si tam jen tak přinést pivo. To je z uživatelského hlediska obrovský přínos, protože město potenciál řeky dlouhodobě moc nevyužívalo.
Jak bude budování protipovodňových opatření na Svratce pokračovat dál?
Současná etapa končí viaduktem, navazující etapa sahá od viaduktu až po přerovskou trať v Komárově. Ale co je zásadní – na pravém břehu, v areálu nedostavěné železniční polikliniky, vznikne velký protipovodňový park. Do něj bude ze Svratky odbočovat rameno a meandrovitě se jím proplétat, určitě je v plánu vodní plocha určená k rekreaci, lávky, stezky… Podobný park v širším centru chybí. Ne že by Brno zeleň nemělo, ale v širším centru města je parků málo a praskají ve švech. Zároveň je potřeba zmínit, že v této etapě dojde v rámci protipovodňových opatření ke zkultivování břehů také na Svitavě, a to od Maloměřického mostu až po Křenovou.
Loni Brno přijalo nový územní plán. Co konkrétně přinesl, v čem mění budoucnost města?
Když to řeknu úplně jednoduše, nový územní plán je především nástroj, kterým město řídí svůj rozvoj. Nejde ani tak o vizi samotnou, tu město mít může, ale o konkrétní prostředek, jak tu představu budoucnosti skutečně uvést do praxe. Starý územní plán pocházel ještě z 90. let. Formálně se sice snažil fungovat, ale město se za tu dobu výrazně proměnilo a vyvíjelo se úplně jiným tempem i směrem.
Takže nový plán umožní lepší, efektivnější výstavbu?
Zásadním problémem byly například brownfieldy – bývalé továrny a průmyslové areály, které už dávno neplní svou původní funkci. Podle starého plánu v nich často nebylo možné umisťovat novou městskou náplň, zejména bydlení. Přitom průmysl má ve městě své místo, ale ne v jeho centrálních částech, které jsou dnes cenné právě pro kvalitní městský život. Dostáváme se tím i k principu „patnáctiminutového města“ – tedy k představě, že lidé mohou bydlet blízko centra, chodit pěšky do práce, za službami i za každodenními potřebami. Územní plán vznikl jako výsledek velmi široké dohody – mezi městem, městskými částmi, vlastníky pozemků i občanskými iniciativami. Právě proto šlo o mimořádně složitý a zdlouhavý proces, který trval více než dvacet let. A přestože se to může zdát paradoxní, už teď je vlastně čas začít pomalu přemýšlet o dalším územním plánu.
Došli jsme na Dominikánské náměstí. Co je speciální na tomto prostoru?
Z bývalého parkoviště vzniklo i díky napotřetí vysoutěženému vodnímu prvku velmi kvalitní veřejné prostranství, které historickému centru Brna sluší. Důležitá je ale ještě jedna věc: vznikl tu veřejný prostor, který nemá ideální podmínky pro to, aby byl přirozeně živý. Aktivní parter je jen po dvou stranách, z jedné strany je v podstatě zeď a z druhé budova radnice. A přesto to tady žije. To je dobrý příklad toho, že město někdy potřebuje trochu „pošťouchnout“. Skvělou práci v tomhle směru odvádí městská část Brno-střed, která sem v létě umisťuje lehátka a další drobné prvky.
Více brněnských náměstí dnes vypadá mnohem lépe než před deseti dvaceti lety.
Ano, centrum města je dnes plné života, což zdaleka nebylo vždycky samozřejmé. Pamatuju si dobu, kdy se po otevření velkých nákupních center na okraji města historické centrum téměř vyprázdnilo. Dnes je situace úplně jiná. Město znovu žije a nejenom Dominikánské náměstí je toho dobrým příkladem. I když pořád slýcháme výhrady typu „nedá se tady zaparkovat“, je potřeba říct jasně: historické centrum není od toho, aby sloužilo autům. Jsme uvnitř hradebního okruhu a tohle je část města především pro pěší.
Když se bavíme o parkování – je jeho součástí i řešení dopravy?
Doprava je samozřejmě jedním z klíčových témat územního plánu. Zásadním, i když ne úplně jednoduchým a rychle realizovatelným úkolem je dostavba velkého městského okruhu. Dnes to funguje tak, že když městem projíždím, navigace mě automaticky vede tam, kde je zrovna volněji – tedy často přes ulice jako Úvoz, Veveří nebo Cejl. Aut přitom neubývá, spíš naopak, a logicky pak vznikají zácpy. Dostavěný okruh by měl dopravu přesměrovat na jeho trasu, ideálně přes mimoúrovňové křižovatky bez semaforů, a umožnit lidem přesouvat se mezi jednotlivými částmi města bez nutnosti projíždět centrem. To by vedlo ke kultivaci dopravy – a to slovo používám záměrně spíš než zklidnění.
Proč jde podle vás o lepší výraz?
Zklidňování dopravy totiž podle mě není jen otázkou technických opatření, ale především nastavení v našich hlavách. Pokud chci bydlet ve městě, které je příjemné k životu, musím si sám položit otázku, jestli je nutné sednout do auta, nebo jestli raději využiju tramvaj, autobus, trolejbus, půjdu pěšky nebo pojedu na kole. Přesně takhle fungují města, která máme rádi a kam jezdíme na dovolenou – Vídeň, Mnichov, Amsterdam nebo Kodaň. A postupně se k tomu přibližujeme i my. Vyžaduje to ale změnu myšlení a ochotu z naší strany jako společnosti.
Proměnou právě teď prochází i nedaleká Orlí.
Ulici Orlí jsme měli už delší dobu v hledáčku a přemýšleli jsme, jak k obnově zeleně přistoupit. Zásadní bylo, aby se celý zásah dal realizovat rychle. A proto nešlo o velkou stavební akci, ale o opravu povrchu, která zachovává stávající průběh obrubníků. Kdybychom tu šli cestou klasické stavby se stavebním povolením a kompletní administrativou, nebyla by ulice hotová klidně ještě za čtyři roky.
Jaký systém jste zvolili?
Stromy jsou tady vysazeny do takzvaného strukturního substrátu – prokořenitelné vrstvy z kameniva obaleného biouhlem. Strom má díky tomu dostatek živin, substrát udržuje vláhu a zároveň je umožněn řízený odvod vody, aby paradoxně nedošlo k jeho utopení. Jednotlivé prokořenitelné prostory jsou navíc propojené po dvojicích, což stromům dává lepší podmínky k růstu. Cílem je, aby tu postupně vyrostly skutečně velké a zdravé stromy, které přinesou nejen estetickou hodnotu, ale i stín a možnost odpočinku.
A jednotlivé „záhonky“ jste oplotili.
I když se nacházíme v pěší zóně, probíhá tady zásobování a stromy v centru města často trpí tím, že se k nim auta snaží zajet co nejblíž. Oplocení rabátek tomu pomáhá zabránit. Zároveň jsme se vyhnuli klasickým mřížím – místo nich jsou okolí stromů osázena trvalkami a cibulovinami. Vzniknou tak záhony, u kterých bude možné si sednout, podobně jako ve Vídni, a celá ulice tím výrazně ožije. Původně se uvažovalo o umístění stromů do květináčů, ale těm jsme se snažili vyhnout – nejsou dlouhodobě udržitelným řešením, vyžadují intenzivní péči a strom v nich nikdy nevyroste do plnohodnotné velikosti. Nakonec jsme se shodli na tom, že tam, kde je to možné, je vždy lepší sázet stromy přímo do země. Ulice Orlí je v tomto smyslu pilotním projektem a já doufám, že se nám podobný přístup podaří uplatňovat i v dalších částech města.
Osobně bych si například velmi přál návrat stromořadí před fasády na Kolišti.
Takže další ulice v centru budou následovat?
Osobně bych si například velmi přál návrat stromořadí před fasády na Kolišti, aby celý tento okruh fungoval podobně jako vídeňský Ring – tedy jako skutečně zelený městský okruh. Dnes je Koliště zelené hlavně díky přilehlým parkům, ale stromy přímo před domy tam prakticky chybí, protože pro ně často není místo. Tohle téma úzce souvisí s dopravou a s její kultivací. Pokud se podaří pracovat s dopravními pruhy, může vzniknout prostor například pro stromořadí, případně kombinaci stromů a parkování. Naší vizí je postupně dostat stromy do co největšího počtu ulic historického centra města, kde je to vhodné a dělat to co nejrychleji. Ideální je postupovat ruku v ruce s rekonstrukcemi povrchů a především s obnovou inženýrských sítí, které se v jednotlivých ulicích plánují.
Míříme na tř. Kpt. Jaroše, kde z popudu KAMu vznikla nová relaxační zóna se stromy, dřevěnými moly a neonovým osvětlením. Jak se zrodil tento prostor?
Na proměnu Jarošky existoval projekt, u kterého jsme cítili, že by ulici spíš uškodil, než pomohl – například počítal s podle nás nevhodně vedenou cyklostezkou uprostřed promenády. Proto jsme po dohodě s vedením města na KAMu zpracovali koordinační studii rekonstrukce tř. Kpt. Jaroše. Navázali jsme na historický charakter ulice, která bývala promenádní – se čtyřmi řadami stromořadí, včetně stromů před fasádami domů. Jaroška je klidná a cyklisté se tu mohou pohybovat v rámci sdíleného provozu. Pro nás bylo důležité začít mluvit hlavně o tom, jak v ulici pracovat se stromy, jak ochránit ty stávající a jak jim dát lepší podmínky k růstu.
Takže tato studie se stala základem pro „budoucí Jarošku“?
Bylo ale od začátku jasné, že plná rekonstrukce ulice je podmíněna přeložkami technických sítí. Pod tř. Kpt. Jaroše vede obrovské množství kabelů, trubek a potrubí, navíc s ochrannými pásmy, a jejich přemístění je extrémně nákladné. I proto bereme naši studii jako první krok – pojmenování vize, ke které se město může vrátit.
Relaxační zóna je tedy prvním krokem?
Zhruba před rokem a půl přišel nápad využít alespoň část ulice formou taktického urbanismu. Už v naší studii jsme uvažovali, že by se tu vytvořil menší pobytový veřejný prostor – přirozený přechod mezi Moravským náměstím, cestou do Lužánek a samotnou Jaroškou. Získali jsme pro to politickou podporu i podporu místní komunity, což je vždy naprosto zásadní. Vznikla tak intervence v místě bývalého parkoviště pro zhruba třicet aut. Dřevěná mola, grafické řešení povrchů, neonová světla, péče o stromy i nový způsob jejich ochrany výrazně změnily charakter místa. Udělalo mi radost zapojení veřejnosti.
Jakou máte zpětnou vazbu?
Jsme pyšní hlavně na to, jak si místo lidé osvojili. Chodí sem pracovat s notebookem, potkávat se po práci, sednout si na kávu nebo víno. To je přesně ta kvalita, kterou veřejný prostor má mít. Je důležité říct, že celá Jaroška takhle vypadat nebude – tahle část zůstane jakousi „hlavou“ ulice. Ve zbytku parkování ponecháme, ale cílem je kultivovat středovou promenádu, ochránit a podpořit stromy a pokud možno znovu vrátit stromořadí i před fasády. Za mimořádně důležitou považuji i práci s veřejností. Od začátku jsem chtěl, aby se lidé na vzniku místa podíleli. Připravili jsme návrh mobiliáře i zeleně a pak jsme místo klasické realizace uspořádali happening, při kterém lidé sami malovali grafiku na povrchy. Pro mě to byl esenciální příklad skutečného urbanismu: město nevzniká jen pro lidi, ale s lidmi.
Jen abych si to ujasnil, protože dnes se bavíme o projektech města, městských částí i developerů. Kancelář architekta města Brna není odborem magistrátu, jste samostatný orgán?
KAM je odborná poradní instituce samosprávy. Nejsme přímo součástí magistrátu, ale fungujeme jako příspěvková organizace zřízená městem. S magistrátem úzce spolupracujeme – potkáváme se na stejných jednáních, řešíme stejná témata, ale zároveň stojíme mimo jeho formální strukturu. Díky tomu máme určitou nezávislost a poskytujeme městu odborný pohled zvenčí.
Takže vaše práce nekončí u územního plánu?
Rozhodně ne. Územní plán je základní rámec, ale tím to zdaleka nekončí. Vedle změn územního plánu pracujeme na územních studiích, které tento rámec zpřesňují a dávají konkrétnější podmínky pro rozhodování v jednotlivých lokalitách. Tyto studie pomáhají politikům i úředníkům lépe pochopit, co konkrétní území znamená – jaký objem zástavby je možný, kolik lidí tu může bydlet nebo pracovat, jaké budou dopady na dopravu nebo infrastrukturu. Nejde o hotové projekty, ale o kvalifikované podklady pro další rozhodování. Také pro město a městské části organizujeme architektonické, urbanistické a krajinářské soutěže.
Jak je KAM vlastně organizačně postavený? Co všechno v něm najdeme?
KAM má dnes sedm oddělení. Kromě územního plánování u nás fungují například právě krajináři, kteří se věnují práci se zelení a vegetací. Součástí KAMu jsou i specialisté na GIS, tedy geografické informační systémy. Vyvíjejí datové podklady a aplikace, se kterými dál pracujeme při plánování města. Díky tomu máme přesnější informace o území, vazbách i souvislostech a můžeme je využívat napříč projekty.
Jakou roli tedy hrajete ve veřejném prostoru – ulicích, náměstích, prostranstvích?
Máme oddělení Veřejného prostoru, které se nevěnuje přímému navrhování ulic nebo náměstí, ale pomáhá nastavovat jejich kvalitu. Často asistujeme při přípravě zadání pro architektonické soutěže nebo projekty – pomáháme formulovat zadávací podmínky, upozorňujeme na slabá místa, případně se zapojujeme do už rozběhnutých projektů, pokud je potřeba něco korigovat nebo zlepšit.
A doprava?
Máme vlastní tým dopravních inženýrů. Vytváříme vlastní dopravní model města, který se v některých ohledech liší od modelů používaných městskými firmami. Naši dopraváci zároveň poskytují odbornou podporu architektům, urbanistům a plánovačům při přípravě projektů, aby dopravní řešení odpovídala širšímu kontextu města.
Pracujeme na koncepčních studiích rozsáhlých městských území, jako jsou Špitálka, Radlas nebo oblast kolem Heršpické.
Podílíte se i na řešení velkých rozvojových území?
Pracujeme na koncepčních studiích rozsáhlých městských území, jako jsou Špitálka, Radlas nebo oblast kolem Heršpické. Jde o oblasti, kde vzniknou nebo mohou vzniknout nové čtvrti pro tisíce obyvatel – v některých případech mluvíme o velikosti menšího okresního města. Naším úkolem je tyto lokality koordinovat, propojovat jednotlivé investory, vnášet do nich veřejné funkce, zeleň a infrastrukturu, aby z nich vznikl skutečný kus města, ne jen soubor izolovaných projektů.
Vstupujete i do konkrétních developerských projektů?
Ano, v určitých případech. Připravujeme odborná stanoviska pro primátorku jako účastníka stavebního řízení u velkých a významných projektů. Setkáváme se s investory i projektanty, poskytujeme jim odborný support ve vztahu k územnímu plánu, městským předpisům a veřejnému prostoru.
Mezitím přicházíme do oblasti Za Lužánkami. Co se bude dít tady?
Tohle území všichni známe – spousta z nás tu strávila dětství, chodilo se sem bruslit, na fotbal nebo na hokej. Dnes je to ale v podstatě brownfield. Zároveň je důležité, že pozemkově patří městu, a město proto chtělo vědět, jak s lokalitou naložit dál a jaká by tu mohla být dlouhodobá vize.
Jak se taková vize pro takhle velké území vůbec hledá?
O tom, co se v území má stát, se bavíme od roku 2023. Jedná se o důležitou a velmi cennou oblast v blízkosti centra, proto jsme nechtěli výsledek uspěchat, ale naopak k němu pomocí diskusí dojít. Proto nám město zadalo, abychom prostřednictvím soutěžního dialogu našli tým, který tady zpracuje územní studii, která je důležitá pro budoucí podobu Ponavy.
Je tu velký potenciál pro mix dostupného městského, družstevního a zároveň částečně komerčního bydlení.
Co bylo v zadání zásadní? Jaké požadavky jste na řešení měli?
Klíčové bylo propojit takzvanou zelenou osu – tedy trasu, která začíná v centru na ringu na Moravském náměstí, pokračuje přes Lužánky a měla by vést přes tuto lokalitu na Planýrku a dál na Lesnou. Vedle toho bylo zadáním navrhnout bytovou výstavbu – neřekl bych ani novou čtvrť, spíš obytné území. Protože jde o pozemky města Brna, je tu velký potenciál pro mix dostupného městského, družstevního a zároveň částečně komerčního bydlení.
Počítalo se tu i s veřejnými funkcemi, nejen s bydlením?
Ano. Ve chvíli, kdy ještě platila představa, že fotbalový stadion bude přesunut jinam, vznikla myšlenka, že na místě stadionu by mohl být veřejný sportovní park. To považuju vedle dostupného bydlení za jednoznačný veřejný zájem – Lužánky jsou dnes přetížené, lidé tam běhají, sportují, odpočívají, a dávalo smysl park rozšířit a nabídnout další sportovní plochy a zázemí. Teď se situace vyvíjí a některé věci se dostaly do jiného „fotbalově fanouškovského“ světla, takže uvidíme. Ale pořád bych byl rád, kdyby územní studie vznikla a Ponava se mohla dál rozvíjet.
Kdo v soutěžním dialogu zvítězil a čím vás návrh zaujal?
Vyhrálo německo-rakouské studio BAUCHPLAN a já jsem na ten výsledek opravdu pyšný. Přinesli řešení, které je výrazně „evropské“ – nejen lokálně běžné. Dokázali přirozeně dostat pás zeleně mezi objekty a navrhli i obsluhu Ponavy způsobem, na který tady nejsme úplně zvyklí: auta do území nevjíždějí, ale dostanou se jen na jeho okraj. Princip je jednoduchý: přijedu autem a hned na začátku se dostanu k takzvanému mobility hubu – v podstatě parkovacímu domu nebo garážím. Auto tam nechám a dál už se zde pohybuju pěšky. Díky tomu může být celá lokalita opravdu zklidněná a bezpečná pro všechny.
Proč je pro vás tohle zklidnění tak důležité?
Protože pokud se chci v místě cítit dobře a chci tam pustit děti ven, musím tam mít pocit bezpečí. A tenhle návrh to měl nastaveno výborně. Vzniká tady obrovský potenciál pro krásný rozvoj města v blízkém širším centru – s možností dojít pěšky za kulturou, rekreací, na kafe nebo jen tak na procházku.
S touto myšlenkou ale případný nový fotbalový stadion dost pohne, že?
Nedokážu si představit, že by vedle sebe dlouhodobě fungoval obrovský stadion a klidná obytná zástavba. Je potřeba si otevřeně říct, že fotbalový stadion není srovnatelný s halou pro jiné míčové sporty, kam chodí relativně klidní diváci. Fotbal s sebou nese specifický typ provozu.
Nakonec míříme do Nové Zbrojovky. Napadá mě, jak se vlastně díváte na zachovávání původních prvků v industriálních areálech. Téma bourání versus zachování průmyslové historie se v Brně řeší často – hodně se o tom mluvilo třeba u Mosilany, která měla jít k zemi, a zdvihla se vlna protestů.
Možná to bude znít trochu kontroverzně, ale já se vždycky dívám především na to, jestli je stávající kvalita nahrazena stejnou nebo vyšší kvalitou. Pokud ano, jsem ochotný se o změně bavit. Zároveň ale platí, že historická stopa, paměť místa a vztah k minulosti by měly být vždy nějakým způsobem reflektovány.
Neměly by se ztratit beze stopy…
A zásadní je přitom i měřítko: není nutné zachovat úplně všechno, ale je důležité citlivě rozlišovat, co má skutečnou hodnotu a co může ustoupit nové vrstvě města, aniž by se vymazal jeho příběh. Ale chci říct ještě jednu důležitou věc, ke které vlastně vaše otázka směřovala. My jako Kancelář architekta města nemůžeme chtít zachránit svět. Ochrana konkrétních objektů a jejich historické hodnoty je především doménou památkové péče, to je jejich parketa. My jim v tom můžeme a chceme pomáhat – argumentací, odbornou diskusí, hledáním citlivých řešení, ale nejsme schopni dopředu plošně hodnotit a predikovat, kde všude může dojít k ohrožení a co přesně by se mělo bezpodmínečně zachovat.
Tohle slýchám často – když se zbourá něco, co se zbourat nemělo, nebo když vznikne stavba, která nevypadá moc dobře a nesedí do prostředí, lidé se ptají: „A kde byl městský architekt?“ Co byste na to odpověděl?
Všechno, co se ve městě „šustne“ – od bourání Mosilany až po špatně umístěné popelnice – se velmi rychle zvrhne v otázku, k čemu vlastně máme městského architekta. Lidé se ptají, jak je možné, že jsme něco „povolili“. Jenže my nic nepovolujeme. Na to nemáme žádnou páku. My můžeme investorům nebo architektům vznést maximálně „ostrou prosbu“, protože nemáme závazné stanovisko k estetice ani ke kvalitě. Všechno stojí na komunikaci a odborné debatě: snažíme se vysvětlit, že když investují do kvalitního architekta a přijdou včas, může to jejich projektu pomoct. Pokud ale přijdou s hotovým a nedostatečně kvalitním projektem, do kterého už vložili roky práce a spoustu peněz, je ta debata extrémně složitá. Přesto je to naše práce – snažit se s nimi mluvit, tlačit na kvalitu a dívat se na věc z pohledu města, veřejného prostoru a prostředí, které jejich stavba ovlivní.
A jak tedy hodnotíte projekt Nové Zbrojovky, kde náš rozhovor končíme?
Novou Zbrojovku jsem zmiňoval proto, že je pro mě ukázkovým příkladem toho, jak se může brownfield ve městě vyvíjet opravdu dobře. Území je skvěle uchopené jak koncepčně, tak investičně – nebyl tu tlak na to udělat všechno co nejrychleji a co nejdřív to „vytěžit“, ale naopak snaha jít na to promyšleně. Nejdřív vznikl kvalitní masterplan a ten se pak důsledně drží. Jednotlivé části jsou zadávány různým architektonickým ateliérům, takže celek působí jako přirozený kus města. A obrovsky si cením i toho, kolik času, energie a peněz investor věnuje veřejným prostranstvím.
Jan Tesárek
Absolvent Fakulty architektury VUT v Brně. Přes 15 let pracoval ve významných brněnských ateliérech, kde se věnoval především obytným a občanským budovám, architektonickému detailu, ale také návrhům veřejných prostranství a územním studiím. V letech 2018–2022 pracoval na oddělení Veřejného prostoru v Kanceláři architekta města Brna a od ledna 2023 tuto kancelář vede.