Kristýna Sněgoňová a město jako prostor nekonečné inspirace

V nejnovější knize Bezčasí se vracíš do prostředí Brna, v němž se odehrávala také Krev pro rusalku a Zřídla. Proč si právě Brno našlo cestu do tvých knih?

Protože je pro mě Brno nejkrásnější město, které znám. Ne nutně v architektonickém slova smyslu, spíše co se týká krásy ducha. A to jsem měst navštívila spoustu, u nás i za hranicemi. Dokonale namíchaný genius loci Brna je ale něco, co jsem nezažila nikde jinde.

Plánuješ se do Brna opět vrátit? Například v Krvi pro meluzínu?

Právě v Krvi pro meluzínu! První díl série se odehrával v Brně, protože jsem v něm v době psaní byla doma, třetí díl už budu psát z dálky, ale doma budu určitým způsobem v Brně až do smrti.

Musela sis reálie týkající se vybraného města nastudovat?

Jasně. V případě Krve pro rusalku bylo zákeřné to, že se sice odehrává v Brně 80. let, ale v takové realitě, která se od té naší mírně liší. Nikdy tam například nevládli komunisté, proto musely mít některé ulice předválečná jména, anebo jména lidí, kteří jsou důležití ve světě mého příběhu, ale náš svět je nezná. Studovat jsem musela i v případě Bezčasí, které se odehrává v Brně ve 30. letech – některá místa se v něm nacházejí tam, kde v realitě leží jiná, a čtenáře baví hádat, kde vlastně jsou. 

Zdroj: Ilona Podivínská

Ilona Podivínská

Jaké město či městské prostředí bylo pro zpracování nejnáročnější?

Žádné nebylo náročné. Hrát si se skutečnými místy, dávat jim novou roli a říkat: „Znáte v Brně tenhle dům u pivovaru? Ve skutečnosti se tam schází členové tajné skupiny brněnských strážců, mrk, mrk,“ je zábava. Ale tím, že běžně nepíšu sci-fi, byla docela výzva vymýšlet města v sérii Legie. Potřebovala jsem, aby si v nich lidští hrdinové mohli zajít do hospody, a současně odrazila svébytnost jiných vesmírných druhů. 

Co je pro tebe na prostředí města nejinspirativnější?

Ta obrovská variabilita každého města. Ať už autor potřebuje jako kulisu rušnou hlavní ulici, opuštěný dvorek, upravený park, nebo zanedbaný smeťák, ve městě to všechno najde. A někdy i místa, o kterých netušil, že je za domem má.

V antologii Hlubiny města je tvá povídka zasazená do Frýdku-Místku, odkud pocházíš. Kterou polovinu máš radši?

Každý má radši Místek, a kdo říká, že ne, ten je z Frýdku.

Jedním z kréd antologie Hlubiny města je, že každé město má své tajemství. Které město podle tebe skrývá to největší?

Všechna je skrývají. Jejich velikost nebo význam závisí jen na tom, které z nich hledáte.

Kde se zrodil tvůj nápad na sérii o městech na pilířích čítající tituly Město v oblacích, Země v troskách a Svět v bouři?

Ve snu. Občas se mi zdávaly živé sny, které stačilo jen lehce upravit. Říkávala jsem, že jsou to skutečné příběhy, které mám jen to štěstí zapsat. Teď už bývám tak unavená a spím tak málo, že jestli se mi něco zdá, vůbec o tom nevím.

Zdroj: Ilona Podivínská

Ilona Podivínská

Je podle tebe prostředí města pro život vůbec přirozené?

Přirozenější než život na vesnici, který zakouším posledních pár měsíců. Ale já jsem městské děvče, vždycky jsem žila v menším nebo větším městě.

Jaké výhody a nevýhody s sebou nese využití skutečného města oproti fiktivnímu?

Díky skutečnému městu získá autor určitou osnovu, které se může držet. Spoustu věcí za něj pak vyřeší realita. Když autor tvoří fiktivní město, měl by vědět, jaká je v něm politická a sociální situace a jakou má za sebou historii, protože se to bude promítat do jeho každodennosti a chování obyvatel. Na druhou stranu nabízí fiktivní město víc možností, jak využít vlastní fantazii. 

Stalo se ti někdy, že jsi byla městem přesycená a musela jsi utéct?

Ne, moje útočiště a zdroj energie jsou už dlouhá léta Brno a Řím. Jak říkám, jsem městské děvče.