Martin Reiner: To, co zbylo z antiky, se odehrává v Kamence
Procházku po Brně začínáme v Káznici. Jak se protíná tvůj příběh s tímto místem?
Když jsem před sedmi lety vstoupil do brněnské politiky – což vždy dávám do velkých uvozovek, protože být na Brně-středu v opozici žádná reálná politika není, končila čtyřletá „vláda“ Žít Brno. Město se předtím snažilo objekt udat za jednu korunu, kvůli potřebě nákladné rekonstrukce marně. Pak ale přišla Tereza Chrástová se zkušenostmi z Glasgow, přinesla myšlenku přetvořit bývalou káznici v kreativní centrum. V architektonické soutěži vyhrálo pražské studio KAVA, vše bylo na dobré cestě. Jenže v dalších volbách se Žít Brno nedostalo na radnici, natož aby mělo v rukou reálnou moc a prostředky. Nastala tedy obava, jak projekt dopadne. Velmi intenzivně jsem se do něj v té době zapojil, rok jsem se účastnil řady jednání, některá jsem inicioval. Historici tehdy považovali káznici za pietní místo a kreativní hub za jeho znesvěcení. Já jsem přesvědčen, že by dohoda byla možná, ale to by k ní radnice musela mířit. Což se nestalo. Po roce a něco bylo jasné, že se to dál nepohne.
Káznice přesto žije.
Ano, fungují tu Barvy brněnského Bronxu Davida Oplatka a i další lidé tu udržují živou kulturu. Pravidelně sem chodím na akce, několikrát jsem tady vystupoval, vedl jsem tu kurz tvůrčího psaní a další věci. Ten vztah je nejen historický, ale i velmi současný a osobní.
Káznice pro mě není izolované místo, ale součást širšího příběhu brněnského Bronxu.
Osobní v čem?
Káznice pro mě není izolované místo, ale součást širšího příběhu brněnského Bronxu. Dnes tu už osm let bydlím, předtím jsem tu měl zhruba šest let pracovní byt a byl jsem tady prakticky denně. A ještě sem sahají mé rodinné kořeny – babička chodila na Francouzskou do Sokola, maminka Studovala koncem padesátých let textilku na rohu Francouzské ulice a jako dítě jsem chodil na tehdejší Marxovu, dnes Spolkovou, navštěvovat svého pradědečka Cyrila Leitgeba, který tam bydlel.
Také jsi tu vytvořil projekt Městské galerie – velkoplošných muralů na fasádách domů. Tam ti přálo štěstí více než v případě Káznice?
Rozdíl byl hlavně v míře kontroly. Městská galerie byla projekt, který do velké míry závisel na mně samotném – na tom, co jsem byl schopen udělat. U Káznice bylo od začátku jasné, že jsme malí hráči. Což mě mrzí, na projekt bylo přiklepnuto 250 milionů korun z Evropské unie. To nejsou peníze, které najdete na ulici. Samozřejmě by město muselo přidat zhruba stejnou částku, ale radnice měla (a má) jiné priority.
V posledních letech se mluví o gentrifikaci Bronxu. Jak ji vnímáš ty jako „místňák“?
Myslím, že je důležité říct, že gentrifikace má mnoho podob a tahle místní je v něčem dost specifická. Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy se město asi před dvaceti lety rozhodlo, že část svého bytového fondu v této oblasti – který byl ve velmi špatném stavu – už nechce dál udržovat, a nabídlo ho k prodeji. Najednou se tu na trhu objevilo obrovské množství bytů, odhadem kolem šesti set. Vzhledem k pověsti čtvrti sem tehdy přicházeli hlavně mladí lidé, často mimobrněnští, kteří neměli zakořeněné předsudky. Buď proto, že byli mladí, nebo proto, že byli rádi, že po škole mohou zůstat v Brně a dovolit si bydlení blízko centra.
Jaká další specifika má v tomto ohledu Bronx?
Velkou výhodou téhle oblasti je její poloha. Jsme doslova kousek od centra města, takže tady nemá smysl vytvářet nějakou uzavřenou subkulturu, jaká často vzniká v gentrifikovaných čtvrtích na periferiích evropských měst. Kdo chce jít do divadla, kina nebo dobré restaurace, má to odsud blíž než třeba lidé z Králova Pole. Další pozitivum vidím v tom, že tady nevzniknou žádná byznysová centra, banky nebo administrativní komplexy. Budou tu hlavně byty. A právě kancelářské čtvrti jsou tím, co gentrifikovaná místa zabíjí – stačí se podívat na Karlín nebo na La Défense v Paříži, kde se po pracovní době město vyprázdní. To tady nehrozí.
Když už mluvíme o velkých projektech – jak to aktuálně vypadá s moravským židovským muzeem Mehrin, jehož vznik iniciuješ?
V tuto chvíli se projekt Mehrin vyvíjí ve dvou poměrně samostatných liniích. První je ten původní a stále platný záměr postavit novou muzejní budovu s moderní expozicí naproti hotelu Grand. Máme vítězný návrh z architektonické soutěže a klíčovým krokem, bez kterého se dál nepohneme, je projektová dokumentace. Tu má zpracovávat pražské studio AED Project, které si už pro samotnou soutěž vybralo studio Kengo Kuma – je to běžná praxe, protože orientace v brněnském památkovém prostředí je pro „přespolní“ ateliéry velmi složitá.
Malý Mehrin funguje už tři roky a dnes už ho ani nenazýváme prozatímním muzeem.
Druhou částí projektu je ale takzvaný Malý Mehrin na Vídeňské. Jak ten dnes funguje?
Malý Mehrin funguje už tři roky a dnes už ho ani nenazýváme prozatímním muzeem. Je to plnohodnotná instituce – děláme výstavy, besedy, přednášky a konečně se nám podařilo naplno rozjet i edukační programy pro školy. Do března pokračuje výstava Hlasy – jde o audiovizuální prezentaci dopisů z období holokaustu. K jejich „oživení“ jsme použili umělou inteligenci a je to suverénně nejsložitější výstava, kterou jsme zatím připravili. Letos nás čekají další dvě, kromě toho pokračují pravidelné besedy a přednášky a část programu děláme i mimo Vídeňskou, třeba v Löw-Beerově vile nebo v Café Kaprál.
Vcházíme do tenisové haly na Horově. Co pro tebe znamená tenis?
Sport byl pro mě od dětství zásadní. Od pěti let jsem se hýbal prakticky pořád – hrál jsem fotbal za Zbrojovku, pinec za Moravskou Slavii… Když jsme se pak přestěhovali do Janovic v západních Čechách, chvíli jsem pokračoval ve fotbale, ale postupně jsem se dostal k takzvaným Dukelským závodům branné zdatnosti. To byla taková československá specialita – běh, střelba ze vzduchovky, hod granátem… Tenis přišel trochu mimochodem. V Janovicích byl kurt u sokolovny a hráli tam všichni kluci. Pořídil jsem si raketu a díky tomu, že jsem měl z ping-pongu dobrou ruku, mi to docela šlo. Jenže pak přišla dlouhá pauza – skoro čtvrt století jsem se sportu prakticky nevěnoval, protože mě trápila Bechtěrevova choroba.
Pro mě je dnes pohyb především zdroj čisté radosti. Nic jiného mi tenhle pocit nedává.
Ale nakonec ses k němu vrátil.
Zlom nastal po návratu z Austrálie kolem roku 2005, kdy bolesti začaly postupně ustupovat. Nejdřív jsem začal chodit na pinec s Monikou Šulovou, která hrála profesionálně, takže téměř nekazila údery a krásně jsem si s ní zahrál. Stejný případ je můj trenér tenisu Tomáš, který mě zhruba před deseti lety přemluvil, abych začal chodit pravidelně. Když má člověk tak šikovného sparinga, za tu hodinu se docela naběhá.
A vyčistí si hlavu. Je pro tebe sport taky trochu duševní a psychická hygiena?
Pro mě je dnes pohyb především zdroj čisté radosti. Nic jiného mi tenhle pocit nedává. Nikdy jsem nebyl systematicky trénovaný typ, hraju takzvaný ideální tenis – mám ho nakoukaný, baví mě. V hlavě hraju jako Federer. Technicky na to úplně nemám, ruka občas zaostává za hlavou, ale jednou za čas se ten úder povede. A když se během tréninku podaří pár takových „highlightových“ úderů, je to euforie. Jedna bývalá přítelkyně říkala, že jsem musel být v minulém životě pes. Jak vidím míč, v hlavě se mi něco přepne a běžím za ním.
Nedávno jsi vydal novou knihu Republika Kamenka. Co tě přivedlo právě k mapování této čtvrti?
Od roku 2008 jsem bydlel v těch nových domech v horním lomu, ale už dávno předtím, v roce 1987, si v dolní Skale koupil dům můj nejlepší kamarád Roman Šenkýř, takže jsem tam trávil spoustu času. Další silná vazba je přes architekta Radima Horáka, kamaráda i kolegu ze zastupitelstva, který v Kamence žije přes dvacet let. Právě on mi řekl, že v roce 2025 bude mít Kamenka sto let od svého vzniku a že by k tomu rád něco udělal. A jestli bych to případně vydal. Radim několik let shromažďoval podklady a podařilo se mu sehnat dvě naprosto klíčové diplomové práce – jednu ze 70. let a druhou z roku 1981. Ty obsahují výpovědi úplně původních obyvatel Kamenky, kteří už samozřejmě dávno nežijí.
Takže materiál byl tak lákavý, že ses ho ujal i autorsky?
Zpočátku ne. Oslovili jsme Aleše Palána, který Kamenku zná a má ji rád. Po jedné schůzce s naším týmem ale bylo zřejmé, že máme poměrně jasnou představu a že prostoru pro jeho autorskou kreativitu by bylo méně, než je mu vlastní. Krátce nato se omluvil s tím, že má problémy s očima. Jako zkušený nakladatel jsem pochopil, že to je ten typ problému, který se jen tak nevyřeší – a bylo tak nějak jasné, že to nakonec spadne na mě.
Při práci na Republice Kamenka se nám podařilo rozbít hned několik zažitých klišé.
Jak se ti kniha psala?
V mnohem větším tempu, než jsem původně čekal. Současně jsem totiž s Českou televizí pracoval na dokumentu o kardinálu Michaelu Czernym, rodákovi z Brna. Ten měl být hotový v březnu, kvůli mizerné komunikaci s kanadskou stanicí CBC, od které jsme potřebovali nějaké záběry, se ale protáhl až do května. Takže na samotnou knihu o Kamence mi zůstalo v podstatě období od května do listopadu, kdy vyšla. To byl opravdu kalup.
Co bylo na procesu nejtěžší?
Původně jsem si myslel, že budu hlavně kompilovat už nasbírané materiály. Jenže jakmile začneš skládat příběh, okamžitě narážíš na mezery. A začneš si klást otázku: dá se to ještě dohledat? A já zjistil, že často ano. Narazil jsem třeba na sčítací listy z roku 1930, tedy pět let po vzniku Kamenky. Najednou máš v ruce jména, rodiny, povolání, národnost. Čtvrť se ti začne plasticky otevírat před očima. Postupně jsem dohledával i výpisy z potravinových lístků z protektorátu nebo další archivní materiály. A v jednu chvíli mi bylo jasné, že bych potřeboval tak o půl roku víc času. Ale podle reakcí čtenářů mám pocit, že to nedopadlo úplně špatně.
Platí ještě dnes představa Kamenky jako sídla umělců a bohémů?
Dnes už vůbec ne. A vlastně mě hodně potěšilo, že se nám při práci na knize podařilo rozbít hned několik zažitých klišé, která se o Kamence pořád dokola opakují. Třeba vůbec není pravda, že Kamenka vznikla načerno jako nouzová kolonie. Většina nouzových kolonií skutečně byla stavěna nelegálně, ale základ Kamenky – zhruba pětačtyřicet domků – vznikl s povolením města. Existovaly oficiální plány, jeden z nich máme v knize, dokonce z roku 1924, a podle nich se skutečně stavělo. Stejně tak neplatí často opakované tvrzení, že Kamenku vybudoval Pavel Kohn pro své dělníky z cihelny. Díky sčítacím operátům dnes víme, že rodin zaměstnaných v jeho cihelně tady bylo jen pět nebo šest. Ale je pravda, že šlo o ryze dělnickou kolonii, navíc těch nejnižších profesí, jaké si umíš představit.
Kdy se to změnilo?
Za protektorátu se složení obyvatel hodně promíchalo, po válce z Kamenky odešla část německých obyvatel a přišli noví lidé. Zlom ale nastal v 60. letech s výstavbou panelových sídlišť. Najednou se nabízelo bydlení s teplou vodou, koupelnou a splachovacím záchodem. Pro starší obyvatele, kteří tady měli hajzlíky na dvorku, to byla obrovská změna. Takže přirozeně odcházeli. Domy navíc byly stavěné provizorně už ve 20. letech, a po čtyřiceti, padesáti letech byly na hraně životnosti. Řada z nich zůstala prázdná.
A tehdy se sem začali přesouvat umělci?
Ano, začali se sem stěhovat, domy si svépomocí opravovali a vdechli místu nový život. Normalizační Kamenka se pak stala ostrůvkem relativní svobody – nebyla to žádná politická revolta s transparenty „Komunisté, jděte do p*dele“, šlo spíš o trochu svobodný způsob života. Malovalo se, dělaly se sochy, pořádaly se mejdany, vznikala tu kultura. Dnes se to zase proměnilo. Podle nedávného průzkumu má zhruba 65 % obyvatel Kamenky vysokoškolské vzdělání, což dramaticky převyšuje celorepublikový průměr. Z někdejší nouzové kolonie se stalo jedno z nejžádanějších míst k bydlení v Brně.
Přežije Kamenka do budoucna?
To, co Kamenku dodnes zachraňuje, je její fyzická uzavřenost lomem. Na rozdíl od jiných kolonií nemůže splynout s okolím ani být jednoduše zbourána. Domy se sice postupně zvedají o patro, jednopodlažních staveb ubývá, ale lidé staví pořád na stejných pozemcích.
Dál míříme na Ústřední hřbitov. Proč zrovna tam, co tě inspiruje na prostředí hřbitova?
V 80. letech jsem roznášel noviny v Divišově kolonii, v té druhé nouzové kolonii, která tam dodnes částečně funguje. Chodil jsem tam vždycky podchodem pod kolejemi, za nádražím. Úplně na konci kolonie bydlel herec pan Dufek a kousek dál byl – a myslím, že pořád je – malý lesní hřbitůvek. Už tehdy jsem si říkal, že je to nádherné místo. Navíc, před pár lety jsem byl v Miláně, šel se podívat na tamní velký hřbitov a byl to jeden z nejsilnějších zážitků, jaké jsem kdy měl. Fascinující galerie pod širým nebem, neuvěřitelné sochy, výjevy, příběhy. Člověk tam jen chodí a zírá. K Ústřednímu hřbitovu mám i osobní vazbu. Podílel jsem se na vzniku náhrobku básníka Ivana Blatného. Byla kolem toho velká ceremonie, přijel tehdy i ministr kultury, dorazili hosté ze zahraničí.
Prostředí hřbitova tě vytrhne z proudu každodennosti, určité věci si tam člověk uvědomí mnohem intenzivněji.
Chodíš tam i přemýšlet? Přece jen, to klidné prostředí…
Jsem spíš pragmatik, ale tahle koncentrovaná přítomnost lidí, kteří tu byli před námi, včetně těch, které jsme osobně znali, ve mně něco vyvolává. To prostředí tě vytrhne z proudu každodennosti. Určité věci si tam člověk uvědomí mnohem intenzivněji než někde v tramvaji cestou městem.
Po více než třiceti letech končí tvoje nakladatelství Druhé město. Jak hodnotíš svoji nakladatelskou cestu?
Vydávat knihy jsem začal už na začátku 90. let. Nejdřív jako šéfredaktor v lidoveckém nakladatelství, od listopadu 1992 pak na vlastní živnost. Když to sečtu, je to přes třiatřicet let nepřetržité práce. A nikdy jsem si přitom nevymýšlel žádnou sofistikovanou nakladatelskou strategii. Prostě jsem chtěl vydávat básníky a autory, které jsem obdivoval. Ludvíka Kunderu, Andreje Stankoviče, Ivana Martina Jirouse, Jiřího Koláře, Jana Zahradníčka, Ivana Wernische, Zbyňka Hejdu a další. Český literární svět je malý, takže se k tomu postupně nabalovali další lidé. V polovině 90. let jsem pak založil edici New Line a začal vydávat mladší nebo nové autory – třeba Václava Kahudu, Petra Hrbáče, Ewalda Murrera, Jirku Dynku nebo z těch starších Mariana Pallu, kterému jsem vydal první knihu.
Dávalo to ekonomicky smysl?
Nějak to fungovalo, rezonovalo to. A ve chvíli, kdy jsem vydával i komerčně úspěšnější tituly, třeba knihy Michala Viewegha nebo Evžena Bočka, mohl jsem si dovolit, aby ty méně úspěšné knihy prodělávaly. Ekonomicky se to zalepilo jinde, ale důležité bylo, že ta literatura měla ohlas – vycházely recenze, vedla se debata, mělo to smysl. Dnes je situace úplně jiná. Čtenářské zájmy se přesunuly jinam a o náročnou literaturu je čím dál menší zájem. Já přitom nechci dělat nic jiného, pořád chci vydávat Ajvaze, Kratochvila, Doru Kaprálovou a podobné autory. Jenže právě ekonomicky to přestalo fungovat. Definitivní ránu zasadila kombinace covidu, války a následné inflace vyvolané energetickou krizí.
Knihy se dnes tolik neprodávají?
Lidé si dnes koupí za stejné peníze dvě knihy místo tří. A my jsme se přirozeně ocitli na konci potravního řetězce. I když některé tituly pořád vydělávaly, bylo to neudržitelné. Stačilo, aby dva roky nevyšla žádná Aristokratka, a zjistil jsem, že jsem několik milionů v minusu. Jako živnostník to pak platíš ze svého, z peněz, které sis vydělal na vlastní budoucnost. A v jednu chvíli si musíš říct, že to přesáhlo únosnou mez.
Kdy padlo definitivní rozhodnutí?
V květnu 2024 jsem se rozhodl, že musíme skončit. Přestal jsem přijímat rukopisy, ale ediční plán na rok 2025 už byl z velké části domluvený, takže jsem věděl, že ten rok ještě „dojedu“. Technicky vzato to ale není žádný dramatický konec. Když máš živnost, není co rušit. S několika autory jsme domluveni, že pokud napíšou další knihu, rád jim ji vydám. Stejně tak pokud se objeví výjimečný rukopis, na který se podaří sehnat dotace, klidně ještě nějakou knihu udělám. Ale už to nebude regulérní nakladatelská činnost s dvanácti tituly ročně a pevně daným edičním plánem.
Snažíš se trochu si uvolnit ruce na vlastní psaní?
Ano, to také. Když jsem psal Republiku Kamenka, uvědomil jsem si spoustu věcí. Nejen historických, ale hlavně lidských. V tom uzavřeném prostoru Kamenky vždycky fungovaly vztahy extrémně intenzivně. A je vlastně fascinující, že to bylo stejné za první republiky jako dnes. Pořád se tam opakují podobné modely: složité rodinné vazby, milostné trojúhelníky, dramatické osobní příběhy. Historicky tam navíc byla přítomná i spodní vrstva města, různí zlodějíčkové, ženy, které se prodávaly… Do knihy jsem to dával jen velmi opatrně, spíš v náznacích, protože Republika Kamenka měla jiný cíl. Ale v hlavě mi z toho postupně začal vznikat jiný projekt.
Jsem zvyklý psát po hospodách. Na Stojáka je často moje pracovna, i kvůli výborné chotěboři.
Á, takže bude román z Kamenky?
Pracovně mu říkám Theatrum Mundi. Jde mi o ten uzavřený svět, mikrokosmos, ve kterém se odehrávají nadčasová, skoro antická dramata. Zatímco kolem se valí dějiny, zprávy, krize a každodenní „nejdůležitější události světa“, uvnitř se pořád opakuje totéž: láska, zrada, vina, rodinné konflikty, tragédie. Věci, které známe už z antiky – jen v jiných kulisách. Kromě této knihy mám v plánu další tři, o jedné z nich přemýšlím už dvacet let. Jmenuje se Pop music a mělo by jít o příběh provázený hudbou. Ta je pro mě totiž velmi důležitá, bez hudby si nedokážu život představit.
Bude teď psaní tou hlavní věcí, které se hodláš věnovat?
Ano. Necítím se starý, ale nemůžu popřít, že roky přibývají. A s nimi přichází zkušenost. Ta mi říká, že i kdybych se dožil devadesátky, v devadesáti už dobré knihy psát nebudu. To je skoro jisté. Takže si člověk musí položit otázku: kolik času vlastně zbývá? Patnáct let? Dvacet? Aby ten mozek ještě fungoval naplno, aby byl schopen podat výkon, který bude stát za řeč.
Takže ve veřejném prostoru už se nehodláš angažovat tolik jako dřív?
Realitou je i to, že veřejné projekty, instituce a velké věci stojí na sociálním kapitálu. Když jsem začínal s Mehrinem, byl jsem v situaci, kdy jsem měl za sebou čtyřicet let práce ve veřejném prostoru. Síť kontaktů, důvěru, energii. Dveře se otevíraly. Jenže tohle se postupně mění. Ne proto, že by člověk dělal něco špatně, ale prostě proto, že stárne. Najednou už nejsi ten, komu se automaticky vychází vstříc. Začneš být „dědek“, který si něco vymýšlí. A já nechci dojít do fáze, kdy budu chtít fungovat stejně jako dřív, a zjistím, že to nejde. Psaní má jednu obrovskou výhodu: nikdo ti do něj nemluví. Sedíš v pracovně (nebo v hospodě s notebookem) a píšeš si svoje věci. Otevřenou otázkou samozřejmě zůstává takzvaný životní rytmus. Spousta lidí si myslí, že to nezvládnu, že jsem typ, který potřebuje pořád běžet. Teď se to ukáže.
Martin Reiner
Martin Reiner je spisovatel, básník, majitel nakladatelství Druhé město, ředitel nadačního fondu, který stojí za židovským muzeem Malý Mehrin, a od roku 2018 komunální politik na Brně-středu. Inicioval vznik Městské galerie na Cejlu. Za knihu Básník, román o Ivanu Blatném získal v roce 2015 ocenění Kniha roku Magnesia Litera.
Převzato z časopisu KAM v Brně 02/26