Milan Tesař: Brno je fúze jazzu a folklorní hudby. Něco z improvizace, něco z tradice
V Proglasu, kde se dnes setkáváme, jste téměř třicet let. Musel jste tedy začínat v dost mladém věku, jak jste se k práci v rádiu dostal?
Ano, bylo mi dvacet. Už předtím jsem pracoval v Rádiu Hády, což v té době bylo nezávislé rádio, podobné jako je dnes třeba pražské Radio 1. V době studií na gymnáziu, když mi bylo nějakých osmnáct, devatenáct, jsem tam pomáhal ve zpravodajství. Potom se z Hádů měly stát Kiss Hády, čistě komerční rádio bez rozhovorů, publicistiky, a zároveň jsem se dozvěděl, že má vznikat Radio Proglas. Šel jsem se suverénně přihlásit a nabídnout své služby. Zrovna jsem totiž začínal studovat žurnalistiku a mým snem bylo dělat do hudby – ve tvořícím se týmu Proglasu byl člověk na vážnou hudbu, ale nikdo na ostatní žánry. Tak jsem se jim „vnutil“ a od začátku budoval zdejší hudební redakci.
Jak se za tu dobu práce v rádiu a vůbec v hudební publicistice proměnila?
V době, kdy u nás vycházely tři folkové desky a tři rockové desky za rok, si publicista mohl poslechnout všechno. A všechno nějak zhodnotit. Dneska je to úplně opačný extrém, dostávám třeba deset alb denně, takže samozřejmě není reálné si všechno poslechnout. A to nemluvím o Spotify a dalších platformách, na které se hrnou miliony nových nahrávek. Hudební publicista dnes spíš určuje směr, počítá s tím, že promlouvá k publiku, které mu důvěřuje a následuje jeho rady. Konkurencí mu nejsou ostatní kolegové, ale spíše algoritmy streamovacích služeb.
Kam se posunulo rádio jako médium?
Dnes jej lidé poslouchají spíše v autě nebo jako kulisu, za hudbou často cíleně chodí spíše na streamovací platformy. Jestli má rádio nějakou přidanou hodnotu, je to zase onen „průvodce“. Člověk, který má naposloucháno, může uvádět do kontextu, nasměrovat posluchače. Ve formátu rádiového vysílání ale stále vidím smysl. Na druhou stranu, dneska nejde dělat rádio bez archivu, podcastů, zkrátka je nutné pracovat s materiálem tak, aby byl dostupný i mimo vysílání samotné.
V Proglasu máme koncertní studio, v němž jednou až dvakrát týdně některá z kapel zahraje naživo.
Je pro kapelu ještě důležité dostat se do rádia? Vnímají to hudebníci pořád jako metu, za kterou směřují?
Různé kapely to mohou vnímat různě. My se v Proglasu hodně zaměřujeme na muzikanty, kteří nejsou tak známí, často jsme jedno z mála médií, které je nějakým způsobem propaguje nebo o nich informuje. Máme tu také koncertní studio, v němž jednou až dvakrát týdně některá z kapel zahraje naživo. Koncerty streamujeme na youtube, záznam je kdykoli dostupný. Každý den také ve vysílání prezentujeme nová alba z Česka i zahraničí.
Ví o tom ony zahraniční kapely?
Ano, dnes jsme třeba představovali bluegrassovou kapelu Ezra z Ohia, kterou tu podle mě nikdo nezná. Jejich manažerka nám psala, že celá kapela naše vysílání poslouchala, vůbec nerozuměli, o čem jsme mluvili, ale hrozně je potěšilo, že kdesi v českém rádiu slyší svá jména a názvy skladeb. V žánrech, které nejsou úplně komerční, je podle mého rádio tedy stále dobrým médiem i pro samotné hudebníky.
Dnes jste nejen spolumajitelem Proglasu, ale také programovým ředitelem. Jak se vlastně tvoří samotná dramaturgie vysílání, podle čeho vybíráte, co se bude hrát?
U nás je to samozřejmě úplně něco jiného než na komerčních rádiích, kde podle nějakého klíče rotuje několik stovek populárních skladeb. Mám databázi písní, kterou buduju skoro třicet let, dnes je jich tam na 290 000. Jsou označené, indexované, vytvořil jsem si filtry, podle kterých pak vybírám na základě denní doby, žánru, časového období vzniku písně. To mi množinu zúží třeba na 3 000 skladeb, z nichž už skládám konkrétní playlisty tak, aby se střídaly české písně, zahraniční písně, mužské hlasy, ženské hlasy a tak dále.
Máte nějak ve vysílání cíleně zastoupeny i lokální interprety z Brna a okolí?
Ne že bych preferoval brněnské kapely před ostatními, ale co se týče živých vystoupení ve studiu, snáz je sem seženu. Také se s místními hudebníky známe, takže když brněnská kapela něco vydá, je pravděpodobnější, že mi to pošle.
Máte mezi brněnskými hudebníky nějaké oblíbené kapely nebo projekty, které byste doporučil?
Říká se, že v Brně za více než polovinu hudebních projektů může Martin Kyšperský. A Martin nám přímo v rádiu moderuje hudební pořady. Takže to je jeden člověk, kterého bych zmínil – nejen jeho autorské písně, ale i projekty, za kterými stojí jako producent. Hodně sleduju i místní jazzovou scénu, hudebníky napojené na Viléma Spilku, JazzFestBrno. V minulosti jsem se hodně věnoval akustické folkové hudbě a stále chodím do poroty na brněnskou Portu. Baví mě jednou za rok si poslechnout mladé kapely a i tam si vždycky vyberu někoho, kdo mě zaujme. Aktuální ročník vyhrála výborná skupina Slehni mech.
Z Proglasu míříme na Lesnou. Předpokládám, že tady jste vyrostl?
Nepocházím z Brna, původně jsem z Ketkovic, obce asi 35 km západně od Brna. Ale moje maminka kdysi na Lesné pracovala jako prodavačka. Znal jsem tedy čtvrť z jejího vyprávění. Když jsem pak přišel do Brna na gymnázium, pravidelně jsem po tanečních přespával u kamaráda, který také bydlel na Lesné. A když jsme po svatbě v roce ‘98 s manželkou řešili, kde se usadit, první se nám nabídla garsonka… samozřejmě na Lesné. Od té doby ve čtvrti, i když už v jiném bytě, bydlíme.
Vidíte, já jsem myslel, že jste rodilý Brňák!
V Brně jsem se narodil, ale jen proto, že v porodnici v Ivančicích, kterou jsme měli blíž, zrovna malovali. Rodilý Brňák tedy jsem…, ale omylem. I přesto jsem na to samozřejmě hrdý.
Z Lesné se přesouváme na Kraví horu, co vás pojí s tímto místem?
Chodil jsem na tehdejší gymnázium Lerchova, do původní budovy školy, v níž je dnes Cyrilometodějské gymnázium, přímo pod hvězdárnou jsme běhali kolečka v tělocviku. V kostele sv. Augustina jsem měl svatbu. A Radio Proglas, nyní přestěhované na Olomouckou ulici, dříve sídlilo v Biskupském gymnáziu nad Kraví horou.
Od loňského ročníku jste šéfdramaturgem festivalu Maraton hudby Brno. Na co se můžeme letos na festivalu těšit, jaké nás čekají novinky?
Maraton spoustu let sází kromě jiných žánrů na balkánskou hudbu. Vždycky to ale bylo ve formě Balkan Night, která je hodně taneční. Loni jsme poprvé udělali novou scénu Balkan Soirée jako ukázku toho, že balkánská hudba není jen k tanci, ale může jít i o komornější, akustičtější muziku. Tato scéna tedy letos pokračuje, jen se přesouvá na neděli, kdy programu bývalo obecně méně. Připravujeme ji spolu s Bojanem Djordjevicem, srbským kolegou, který nám může z regionu doporučit zajímavé, v Brně neokoukané kapely.
Osvědčilo se vám hledat inspiraci za hranicemi republiky?
Loni jsme se pokusili ještě o jednu mezinárodní spolupráci – s vydavatelstvím Antonovka Records, projektem Antona Apostola. Apostol je telekomunikační pracovník, který hodně cestuje po světě, zároveň je velkým fanouškem lidové hudby a folkloru. Kamkoli jede, ať je to střední Asie, Balkán, nebo Afrika, vyhledává ryzí folklorní soubory a nahrává je. Vydal už přes stovku digitálních alb. Jedno odpoledne na Maratonu hudby tedy představoval právě tato folklorní uskupení – s tím, že se zaměřil konkrétně opět na Balkán. Pro posluchače u nás je to ale docela náročné. Přece jen když srbský muzikant hraje výpravnou baladu o historii své země a vy mu nerozumíte… Také to bylo složité produkčně, mnoho z těchto muzikantů třeba nikdy předtím nevycestovalo ze své země.
Jak to tedy dopadlo pro letošní ročník?
Nakonec jsme si řekli, že ve spolupráci pokračovat budeme, ale letos pozveme jen jednoho chorvatského muzikanta, a ten bude začleněný do naší folklorní scény spolu s hudebníky z Čech, Moravy a Slovenska.
Někteří vystupující se pak na festivalu představí v několika různých projektech, o koho půjde?
Festival má několik let rezidenčního umělce, což je vždycky muzikant schopný nabídnout hudbu několika různých žánrů s několika projekty. Většinou má tři koncerty na různých scénách. Letos to bude indický perkusista Trilok Gurtu, vystoupí se svou klasickou kapelou Trilok Gurtu Band, pak se smyčcovým kvartetem v improvizovaném jazzovém projektu a čeká nás i jeho sólový koncert.
Na přání posluchačů se po několika letech vrací Dubioza Kolektiv, bosenská taneční kapela.
Zvete hudebníky na festival opakovaně?
Ano, na přání posluchačů se po několika letech vrací Dubioza Kolektiv, bosenská taneční kapela. Mimochodem v době, kdy ještě nebyla tak populární jako dnes, asi před patnácti lety, hrála ve studiu v Proglasu. A dnes na ni chodí mnohatisícové davy. Potřetí za sebou přijedou do Brna Puuluup, estonské duo. Jsou to pánové v oblecích, kteří hrají na staré estonské nástroje talharpy, kombinují je s looperem, tedy nástrojem, který nahrává smyčky a přehrává je zpět, a také s elektronikou, rapem. Je to velmi zábavné, vždycky se naučí základy jazyka a lámanou češtinou třeba vysvětlují, že v Estonsku žije tak málo lidí, že bez looperu si s nikým nepopovídáte… Minule také vysvětlovali, že píší písně „about agriculture and běhu na lyžích“. Koncert je hudebně hrozně zajímavý, zároveň se člověk skvěle baví.
Máte pro letošek přidanou nějakou novou lokalitu?
Jde spíše o menší změny, folklorní scéna letos třeba nebude v Divadle Husa na provázku, ale v Divadle na Orlí. Jinak jsou to pořád kluby, náměstí, ulice a kromě toho pár méně obvyklých míst jako parník na Brněnské přehradě, vila Tugendhat nebo vodojemy na Žlutém kopci. Každý rok také představujeme jeden nový „pokojík“ od Kateřiny Šedé, který se objeví v brněnských ulicích a hudebníci přímo v něm hrají, už je jich celkem hezká sbírka. V minulosti šlo například o skleník coby připomínku Mendela, za covidu se dělala ordinace, jeden rok byla půjčovna videokazet, loni ukrajinský pokojík.
Jedna ze scén festivalu je na nádvoří Staré radnice, dalším místě, na které dnes míříme.
Ano. Je specifická tím, že tam můžeme umisťovat kapely, které nejsou tak známé. Ať tam hraje kdokoli, lidé nádvořím procházejí a vždy se před pódiem zastaví.
Máte nějaké místo v Brně, kde byste rád viděl koncert? Nebo prostředí, které vás coby dějiště koncertu uchvátilo?
Hodně mě baví koncerty v Uměleckoprůmyslovém muzeu, kde bývají závěrečná vystoupení Maratonu. Je to netradiční prostor, lidé sedí okolo pódia blízko umělci, což mám rád. Dříve, když bylo více času, jsem právě z tohoto důvodu rád chodil do Staré Pekárny, kde jste jako divák od hudebníka opravdu kousíček.
Brno patří coby „město hudby“ do Sítě kreativních měst UNESCO. Jaké to nese pro město a zdejší hudební scénu výhody?
Vždy jde o to, co je příčina a co je následek. Že se Brno stalo Kreativním městem hudby UNESCO, je výsledkem multižánrovosti města – byla tu první jazzová vysoká škola u nás, máme Janáčkovskou tradici s přesahem do klasiky i folkloru, rozvinutou klubovou scénu, mnoho trampských a folkových kapel. To je důvod, proč je Brno městem hudby. A co má umístění do UNESCA za výhody, to už je na každém pořadateli, jak s tím umí pracovat a využít tuto skutečnost třeba pro mezinárodní spolupráce s dalšími zapojenými městy.
Jaké další brněnské festivaly máte rád?
Snažím se hodně chodit na JazzFestBrno, týden před Maratonem je Brazil Fest, kam se vždycky rád podívám, určitě jsou fajn koncerty festivalu Groove Brno. Když se řekne Brno a festival, velkou věcí je Pop Messe, ačkoli od mého běžného zaměření je žánrově trochu jinde. Je skvělé, že ve městě taková akce existuje.
Máte nějaké oblíbené podniky v Brně, kam vyrážíte za gastronomií?
Díky Maratonu jsem poznal Singha Thai na Orlí, kam zveme i zahraniční hosty festivalu. Má oblíbená indická restaurace je Padagali na Pionýrské, kde dokonce plánuju velkou oslavu narozenin, a Nepal India Thali na třídě Kapitána Jaroše. Ne že bych byl stoprocentní vegetarián, ale mám rád jídlo bez masa, takže z nostalgie po studentských letech občas zajdu do Oázy u Filozofické fakulty. Takový bufet na stojáka, který má ale své kouzlo.
Kdybych přijel do Brna na víkend a město bych neznal, kam byste mě poslal, co bych měl zažít, co neminout?
Pokud by šlo o kulturu, tak samozřejmě záleží na programu, určitě bych ale vybral něco v Sonu. Protože Sono je podle mě dobré vidět tak jako tak. Člověk by neměl vynechat Špilberk, nejen kvůli historické hodnotě hradu, ale také kvůli výstavám, kde vedle historických expozic najdete i soudobé umění. Pak bych asi prošel centrum, uličky kolem radnice a Petrova, to je zajímavé samo o sobě. A potom záleží, jestli má člověk rád galerie, knihkupectví nebo něco jiného, každopádně na víkend se v Brně dá najít spousta zajímavých míst.
A záludná otázka na závěr. Kdyby Brno bylo hudební žánr, který by to byl a proč?
Fúze jazzu a folklorní hudby. Něco z improvizace, něco z tradice.
Milan Tesař
Milan Tesař je hudební publicista, programový ředitel a spolumajitel Radia Proglas, šéfdramaturg festivalu Maraton hudby Brno a sekretář mezinárodní poroty žebříčku World Music Charts Europe. Pravidelně moderuje hudební festivaly a podílí se na jejich dramaturgii, coby porotce se účastní hudebních soutěžních přehlídek.