Pavel Gabzdyl: V Brně byly sopky i moře, proháněli se tady šavlozubí tygři a plavali tu amoniti
Původně jste se vyučil elektrikářem. Jak jste se vlastně dostal k astronomii?
Pocházím z Havířova, takže nejsem rodilý Brňák. Astronomie mě zajímala už dřív, ale na začátku 90. let mě úplně uchvátil Měsíc. A vlastně za to může Brno. Už tehdy jsem totiž jezdil na brněnskou hvězdárnu, kde fungovalo sdružení amatérských astronomů vedené Jiřím Duškem, dnešním ředitelem hvězdárny. Celá 90. léta jsem pak strávil u dalekohledu. Pozorovalo se všechno možné – galaxie, mlhoviny nebo proměnné hvězdy. Ale Měsíci se nikdo systematicky nevěnoval. A mně to přišlo škoda, protože mi připadal fantastický a tak trochu neprávem opomíjený. Tak jsem si říkal, že se ho ujmu, jako by to byl takový astronomický sirotek. Začal jsem se jím víc zabývat a také ho popularizovat.
Takže právě Měsíc vás nakonec přivedl i k práci na hvězdárně?
Postupně ano. Z elektrikáře jsem si nejdřív dodělal průmyslovku, abych měl maturitu. Pak jsem nastoupil na hvězdárnu ve Valašském Meziříčí. A když se uvolnilo místo v Brně, zavolal mi Jiří Dušek. Nabídku jsem samozřejmě okamžitě přijal a v létě 2000 jsem se přestěhoval do Brna. Pamatuju si i svůj pohovor u tehdejšího ředitele Zdeňka Mikuláška. Řekl mi: „Jsi přijat, ale mám jednu podmínku. Zkus si vystudovat nějaký přírodovědný obor.“
Vybral jste si geologii. Proč právě tu?
Geologie je Měsíci vlastně docela blízko – také jde o studium hornin a procesů, které formují planetární tělesa. Začal jsem ji studovat na Masarykově univerzitě. A měl jsem obrovské štěstí, protože jsem se při studiu dostal k naprosto unikátním vzorkům – k meteoritům, které pocházely z Měsíce. Na nich jsem nakonec postavil svou bakalářskou práci. Takže se kruh hezky uzavřel: zájem o Měsíc mě přivedl ke geologii a geologie mě zase přivedla zpátky k Měsíci.
Geologie vás ale přivedla ještě k jedné věci – k objevování Brna.
Přesně tak. Během studia jsme chodili na terénní cvičení a poznávali Brno úplně jinýma očima, z geologického hlediska. Najednou člověk zjistí, kdy tady bylo moře, kdy souš, jaké horniny tvoří město nebo že třeba na Hádech můžete najít zkamenělé žraločí zuby. Stránská skála je v tomhle směru úplně unikátní místo. Mně přišlo fascinující, po jak zajímavé historii vlastně Brňané chodí – a přitom o tom často vůbec nevědí.
A tehdy vznikl projekt Neuvěřitelné Brno?
Nejdřív vznikl pořad na hvězdárně. Jmenoval se Kde se vzalo Brno. Upřímně jsme nečekali, jaký bude mít ohlas. Do té doby se na hvězdárně promítaly hlavně pořady o vesmíru. A najednou přišel program o Brně a jeho geologii – a sál byl plný. O několik let později jsme po rekonstrukci hvězdárny přemýšleli, čím ji znovu otevřít. Pan ředitel navrhl, že bychom to téma oprášili. Vznikl pořad Neuvěřitelné Brno, který namluvil Lukáš Hejlík, a měl opět velký úspěch. Lidé mě pak začali přesvědčovat, abych z toho udělal i knihu. Takže jsem ji nakonec napsal.
Chodím na místa, kam lidé běžně moc nechodí, a často v době, kdy tam skoro nikdo není.
Neuvěřitelné Brno je nejen název knihy, ale také velmi oblíbená facebooková stránka s vašimi fotkami města.
Nejdřív jsem tam dával hlavně geologické zajímavosti, ale ty tolik lidí nezajímaly. Pak jsem začal přidávat fotografie Brna. Snažím se na město dívat trochu jinýma očima – chodím na místa, kam lidé běžně moc nechodí, a často v době, kdy tam skoro nikdo není. Třeba pozdě v noci nebo hodně brzy ráno. A najednou to mělo obrovský ohlas. Moje fotky se postupně začaly objevovat v brožurách, na pohlednicích, používá je magistrát i turistické centrum. Vidím je dokonce i na tramvajích. Některé malířky podle nich vytvářejí obrazy.
Vaše fotografie Brna mají často až fantaskní atmosféru. Je to záměr?
Myslím, že je to spíš dané tím, kdy a jak ty snímky vznikají. A používám také objektivy, které se běžně tolik nepoužívají. Buď velmi širokoúhlá skla, nebo naopak hodně dlouhé teleobjektivy. Pak se často stává, že když nějakou fotografii Brna zveřejním, objeví se pod ní spousta komentářů, že takhle přece Brno nevypadá. Že to není možné nebo že jsem to určitě upravil ve Photoshopu. A já na to vždycky říkám: proč bych to dělal? Stačí si na to místo zajít a uvidíte to sami. Když tam lidé opravdu přijdou, často sami uznají, že to tak skutečně vypadá.
Například?
Třeba Planýrka. Když se odtud díváte směrem na Petrov, jsou tam brněnské dominanty krásně naskládané za sebou. Když se na ně díváte očima, vypadají poměrně malé. Ale když použiju teleobjektiv, celý ten obraz se opticky přiblíží a zkomprimuje. Najednou to vypadá skoro jako nějaké dioráma. Dokonce i na magistrátu jednou nevěřili, že je to skutečná fotografie. Přitom je – jen zachycuje Brno z úhlu a optikou, na které nejsme běžně zvyklí.
Máte v Brně nějaká oblíbená nebo trochu skrytá místa, kam rád chodíte fotit?
Musím přiznat, že takových míst postupně ubývá, protože se Brno hodně rychle mění. Vznikají nové stavby a některé krásné výhledy tím mizí. Třeba pohledy na husovický kostel bývaly z různých míst opravdu nádherné, ale dnes už je řada těch perspektiv zastavěná a nedostanete se k nim. Jedním z mých oblíbených míst je Bílá hora. V posledních letech tam chodí čím dál víc lidí, ale v tom dobrém slova smyslu. Lidé tam sledují západy slunce, ohňostroje nebo jen výhled na město. A fotograficky je to skvělé místo, protože máte celé Brno jako na dlani. Krásné světlo je tam ráno i večer, takže téměř pokaždé se tam dá pořídit pěkný snímek.
A nějaký tip v okolí Kraví hory? Když třeba jde člověk na hvězdárnu nebo z hvězdárny…
Když se z Kraví hory schází dolů směrem ke Grohově. Je tam takový nenápadný výhled, který jsem dlouho považoval za trochu skrytý. Jenže jsem ho asi prozradil víckrát, než bylo zdrávo, takže dnes už tam člověk docela často potká další fotografy. Jednou jsem tam šel fotit konkrétní úkaz s Měsícem a najednou jsme tam byli čtyři fotografové najednou. A měli jsme co dělat, abychom se tam všichni vešli.
Máte nějakou oblíbenou geologickou zajímavost o Brnu?
Přijde fascinující, že město má svůj „vlastní“ mikrokontinent. Patří tak mezi poměrně málo míst na světě, kde něco takového najdete. Ten mikrokontinent se jmenuje Brunovistulikum a název dostal právě podle Brna. Jde o dlouhý pás velmi starých hornin, které jsou staré přes půl miliardy let. Dnes už samozřejmě nejde o samostatný kontinent v pravém slova smyslu, ale o jeho geologické pozůstatky. Tento pás se táhne od Vídně až někam ke Krakovu – je to vlastně taková dlouhá „geologická nudle“ napříč třemi státy. Na Brně je ale zajímavé to, že právě tady ten mikrokontinent místy (na Petrově a na Kraví hoře) vystupuje až k povrchu. Proto se také jmenuje podle Brna.
Kromě knihy Neuvěřitelné Brno jste vydal řadu dalších titulů pro děti i dospělé – o Měsíci, vesmíru nebo sopkách. Na kterou máte největší ohlasy?
V poslední době mám pocit, že lidem dělá velkou radost knížka Kameny z vesmíru, kterou jsem napsal pro nakladatelství Albatros. Je určena spíš dětem a ilustroval ji Jakub Cenkl. Kniha je věnovaná meteoritům. Tomu, jak je poznat, jak se dají najít nebo jaké jsou ty největší, které byly na Zemi objeveny. A také třeba tomu, co by se stalo, kdyby vám meteorit opravdu spadl na hlavu.
Našel jste někdy nějaký kámen z vesmíru osobně?
Přímo meteorit jsem zatím nenašel. Ale našel jsem na Moravě vltavíny, což je vlastně také velmi zajímavý příběh. Většina lidí je zná jako krásné zelené sklo, ale ještě zajímavější je jejich vznik. Před asi patnácti miliony lety dopadla na území dnešního Bavorska planetka a vytvořila obrovský kráter. Při tom nárazu se roztavily horniny v místě dopadu a jejich roztavené kapky se rozstříkly do okolí. A právě z těchto „stříkanců“ vznikly vltavíny.
Vy jste měl možnost zkoumat i skutečné vzorky hornin z Měsíce. Jak vám tahle zkušenost změnila pohled na našeho nejbližšího vesmírného souseda?
Uvědomil jsem si především to, jak obrovské štěstí jsem měl. Pokud se nepletu, šlo tehdy o vůbec první vzorky měsíčních meteoritů, které byly takto analyzovány na území České republiky. Do té doby jsem Měsíc poznával hlavně na dálku – skrze dalekohled. Najednou jsem ho ale mohl pozorovat v mikroskopu. Díky tomu jsem začal mnohem lépe chápat, z čeho jsou měsíční horniny složené a jak vznikaly. Proč jsou například čediče v měsíčních „mořích“ tmavé, zatímco vysočiny jsou světlé. A pak je tu ještě jeden moment – ten osobní.
Jaký je to pocit, držet v ruce kámen z Měsíce?
Velmi zvláštní. Na druhou stranu, když si nalijeme čistého moravského vína, ty kameny často vypadají docela obyčejně. Není to nic, co byste si vystavil do vitríny, protože je to v podstatě docela nevzhledný šutr. Ale ten příběh, který za ním stojí, je naprosto neuvěřitelný.
Mění se dnes naše poznání Měsíce díky novým výzkumům?
Velmi. Dnes máme například k dispozici mnohem víc měsíčních meteoritů než dřív – dohromady asi dvě tuny. K tomu samozřejmě přibývají vzorky z kosmických misí. Velký posun přinesly například nedávné čínské mise, které dovezly vzorky z přivrácené i odvrácené strany Měsíce. I když jde jen o několik kilogramů materiálu, jsou to nesmírně cenné vzorky. Číňané je zkoumají velmi moderními metodami a jejich výsledky v některých ohledech doslova přepisují učebnice geologie Měsíce.
Na přivrácené straně Měsíce se našly malé skleněné kuličky, které vznikly při sopečných erupcích.
Co vás z těch nových objevů zaujalo nejvíc?
Třeba objev zvláštní oblasti na odvrácené straně Měsíce, která je o něco teplejší než okolí. Další výzkumy naznačují, že by pod povrchem mohlo být těleso, které produkuje teplo díky rozpadu radioaktivních prvků. Na Zemi by to nebylo nic zvláštního – podobné útvary, kterým říkáme batolity, jsou vlastně velké magmatické krby. Jenže ty obvykle vznikají v prostředí, kde je dost vody. A právě to je na Měsíci překvapivé, protože tam by takové podmínky být neměly. Takových záhad je na Měsíci víc. I když je to těleso, které máme doslova za rohem, pořád o něm spoustu věcí nevíme.
Objevují se i nové poznatky o tom, jak byl Měsíc geologicky aktivní?
Ano, a některé jsou docela překvapivé. Například na přivrácené straně Měsíce se našly malé skleněné kuličky, které vznikly při sopečných erupcích. Když se přesně datovaly, vyšlo stáří asi 125 milionů let. Pro běžného člověka je to samozřejmě strašně dávno. Jenže z geologického hlediska je to naopak velmi mladé. Vzorky, které přivezly mise Apollo, mají stáří zhruba 3,2 miliardy let. Najednou tedy máme důkaz, že sopečná aktivita na Měsíci mohla trvat mnohem déle, než jsme si mysleli. Kdyby tehdy dinosauři měli dalekohled a podívali se na Měsíc, možná by tam viděli aktivní sopky a tekoucí lávu.
Jdeme do lomu na Hádech. Proč právě sem?
Jednak je odtud krásný výhled na Brno a jednak je tu něco, co je z geologického hlediska opravdu lahůdka. Na stěnách lomu jsou totiž velmi dobře vidět stopy po dvou dávných mořích, která se v minulosti rozlévala nad územím dnešního Brna. Když se lidé dívají z centra města směrem na Hády, většinou si neuvědomují, že se vlastně dívají na pozůstatky těchto pradávných moří. Jedno z nich existovalo zhruba před třemi sty miliony lety, druhé asi před sto padesáti miliony lety.
Jak se to dá na místě poznat?
Když se podíváte na horniny v lomu, je tam krásně vidět rozdíl. Dole jsou vrstvy, které jsou různě pokroucené a zvlněné – to jsou pozůstatky staršího moře starého asi tři sta milionů let. Původně byly také vodorovné, ale později se zemská kůra začala vrásnit, takže se tyto vrstvy deformovaly. Nad nimi je pak zřetelná hranice a nad ní už jsou vrstvy rovné. Ty patří mladšímu moři, které sem přišlo asi před sto padesáti miliony lety.
Takže mezi těmi vrstvami vlastně chybí kus času?
Přesně tak. Geolog by řekl, že je tam takzvaný hiát, tedy přerušení v geologickém záznamu. Můžeme si to představit jako kroniku, ze které někdo vytrhl několik kapitol. Nejprve tu máme záznam o moři starém tři sta milionů let, pak následuje období, kdy se krajina vrásnila a erodovala, a nakonec sem znovu přišlo další moře, které vytvořilo nové, rovné vrstvy.
Když má člověk opravdu štěstí, může na Stránské skále narazit třeba na amonita.
Dají se podobné stopy po dávných mořích najít i jinde v Brně?
Ano, třeba na Stránské skále, i když tam nejsou ty vrstvy tak krásně vidět jako tady. Naopak se tam dají najít zajímavé zkameněliny. Když má člověk opravdu štěstí, může tam narazit třeba na amonita, což byli měkkýši se zatočenou schránkou, kteří vyhynuli spolu s dinosaury. Já s tím mám jednu veselou historku. Byl jsem tam kdysi s jednou slečnou na rande a povídali jsme si o geologii a o tom, že horniny kolem nás vznikly usazováním na dně moře. Ona se shýbla, zvedla kámen a zeptala se: „Chceš mi říct, že tohle je z moře?“ A v ruce držela zkamenělého amonita. Já jsem ho tam přitom nikdy nenašel. Nebo Petrov, tak ten leží na takzvaných polštářových lávách a polštářové lávy jsou ty, které vznikají na dně moře. Takže tam, kde máme teď Petrov, tak bylo dříve mořské dno a vyvřely tam lávy.
Už chápu ten název Neuvěřitelné Brno.
Ano. V Brně byly sopky i moře, proháněli se tady šavlozubí tygři, plavali tu amoniti… zkrátka neuvěřitelné město.
Kromě psaní knih a fotografování také často přednášíte. O čem teď zrovna mluvíte a kde si vás mohou lidé na jaře poslechnout?
Na hvězdárně v Brně mívám většinou jednu větší přednášku ročně. Snažím se, aby to byla taková událost, kde využijeme i fulldome projekci v digitáriu. Jinak ale hodně cestuji po celé republice a přednáším na různých hvězdárnách, ve školách nebo na univerzitách. Třeba nedávno jsem měl přednášku na Masarykově univerzitě pro Univerzitu třetího věku. To je mimochodem skvělé publikum. Vždycky říkám, že malé děti a senioři jsou nejlepší posluchači, jaké si člověk může přát.
Jaká témata vás teď nejvíc zaměstnávají?
Samozřejmě pořád přednáším o Měsíci nebo o novinkách ze Sluneční soustavy. V poslední době ale cítím potřebu otevřít i trochu jiné téma – jak se orientovat v informacích o vesmíru na sociálních sítích. Dnes totiž koluje obrovské množství obrázků a vizualizací, které se tváří vědecky, ale s realitou mají jen málo společného. Existují dokonce účty, které se vydávají za oficiální astronomické instituce nebo třeba za NASA, ale ve skutečnosti s nimi nemají nic společného a sdílejí úplné nesmysly. A pak mají lidé o vesmíru dost zkreslené představy. Chtěl bych proto připravit přednášku, která lidem ukáže, jak podobné věci rozpoznat a jak se v tom trochu vyznat.
A chystáte také nějakou přednášku přímo o Měsíci?
Ano, rád bych připravil přednášku o tom, co všechno se dá na Měsíci pozorovat pouhýma očima, bez dalekohledu. Lidé se často ptají, proč je někdy na obloze tak nízko, proč má různou barvu nebo proč je někdy „nakloněný“. Velkým tématem jsou také takzvané superúplňky.
Ty se v médiích objevují docela často…
Ano, dnes už skoro žádný úplněk není obyčejný. Vždycky je buď super, nebo krvavý, nebo má nějaký jiný přídomek. My astronomové se tomu někdy trochu usmíváme. Na druhou stranu je pravda, že to lidi přitáhne. Když se napíše „superúplněk, jaký jste ještě neviděli“, tak se na něj lidé opravdu jdou podívat. Kdybychom jen napsali „dnes vychází pěkný úplněk“, asi by to takovou pozornost nepřitáhlo.
I kdyby šlo o ten největší superúplněk, lidským okem ho od běžného úplňku prakticky nerozeznáte.
Je tedy superúplněk opravdu nějak výjimečný?
Ve skutečnosti je ten rozdíl velmi malý. I kdyby šlo o ten největší superúplněk, jaký může nastat, lidským okem ho od běžného úplňku prakticky nerozeznáte.
Odkud je v Brně nejlepší pozorovat Měsíc? Záleží na místě?
Záleží na tom docela hodně. Pokud jde o fotografování, tak fotografové hledají hlavně taková místa, kde se vycházející nebo zapadající Měsíc „potká“ s nějakou brněnskou dominantou – třeba s Petrovem nebo se Špilberkem. Na to se dokonce používají speciální aplikace, ve kterých si můžete dopředu spočítat, kde přesně bude Měsíc vycházet. On totiž každý den vychází trochu jinde. A když chcete, aby se přesně trefil do nějaké kompozice s budovou nebo krajinou, musíte stát na velmi přesném místě – někdy je to opravdu otázka pár metrů. Já mám třeba rád výhled u líšeňského kostelíčku, protože to mám blízko a dá se tam dobře sledovat východ Měsíce.
A když si ho chce člověk jen tak užít, bez fotografování?
V tom případě je ideální nějaké vyvýšené místo s dobrým výhledem na obzor. Právě když je Měsíc nízko nad obzorem, bývá nejhezčí – má často narůžovělou nebo načervenalou barvu a atmosféra ho někdy trochu deformuje. Jakmile vystoupá výš na oblohu, už jen svítí a tyhle efekty se ztrácejí. Proto je nejzajímavější sledovat ho právě při východu nebo západu. V Brně je na to hezké místo třeba na hradbách Špilberku.
Když si chce člověk Měsíc prohlédnout detailněji – stačí nějaký jednoduchý dalekohled?
Určitě. Pokud si chcete jen prohlédnout krátery na Měsíci, stačí opravdu jednoduchý dalekohled. Dokonce i obyčejné divadelní kukátko vám ve správnou dobu ukáže, že povrch není hladká kulička, ale že jsou na něm různé „důlky“, tedy krátery. Pro děti je to často velké překvapení – najednou vidí, že Měsíc není jen svítící kotouč, ale skutečné těleso s krajinou.
Pavel Gabzdyl
Pavel Gabzdyl je popularizátor Sluneční soustavy, autor oceňovaných fotografií, mnoha knih a článků nejen o astronomii, učí na Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky PřF MU, od roku 2000 pracuje pro Hvězdárnu a planetárium Brno a se svými přednáškami pravidelně objíždí republiku.